Václav Marhoul: Putinův režim je rakovina, která zatím napadla jen Ukrajinu

Jak se díváte na svou dvaadvacetiletou zkušenost s českou armádou?

Musím ji rozdělit na dvě části: prvních osm let jsem byl jen cínovej vojáček, až se za to dost stydím. Zlomilo se to v roce 2007, kdy jsem natáčel film Tobruk a v přípravě na něj jsem ve Vyškově herce vystavil šílenému desetidennímu vojenskému výcviku. Oni tam, jak říkáme v armádě, „strašlivě zadřeli“, zatímco já jen pozoroval, se svými 16 kily nadváhy a fyzičkou, která nestála za řeč.

Co vás změnilo?

Plukovník Karel Klinovský, který celý ten kurs vedl a koncipoval, mi tam jednoho večera řekl větu, jež mi uvízla v paměti: „Václave, ty sice nosíš uniformu, ale jinak jsi voják jak z kozí píči patron taška.“ Plukovník Klinovský, který už je teď taky ve vojenském důchodu, byl legendou, jedním z nejosobitějších lidí, které jsem v armádě a vůbec v životě poznal. A tak jsem díky té Karlově větě – hned poté, co jsem dotočil a uvedl Tobruk – začal cvičit. Shodil jsem těch 16 kilo a pak díky tomu dokázal ve svých 48 letech udělat výběrové řízení ke speciálním jednotkám. Byl jsem majorem, ale k útvaru jsem nastoupil skoro jako v pozici vojína, jako greenhorn se vším všudy. Nevěděl jsem vůbec nic, ale hodně jsem se postupně naučil – za posledních 12 let mé služby u armády se opravdu nestydím.

Stýská se vám, když vás teď vyřadili z vojenské evidence?

Stýská, docela hodně. Speciální síly jsou planeta sama pro sebe a oproti normálnímu životu mají jednu obrovskou výhodu: předstírat, že něco umíte, i když nic neumíte, vám tam vydrží asi tak pět minut. Při jakémkoli pracovním úkolu se tam brzy přesně ukáže, jestli na to máte, nebo nemáte, neexistuje alibi. Příkladem může být, když máte „jenom“ deset dní cvičení venku v terénu, operujete ve strašlivé zimě a táhnete na zádech celou tu dobu 30 kilo. To je situace, kdy, jak se říká lidově, „leze tlustý do tenkýho“, a vy to jednoduše buď dáte, nebo ne.

Kolik týdnů v roce jste tréninkem pro speciální síly trávil?