Přiznám se, že mě zaskočilo, jak je letošní volební kampaň klidná. Máme měsíc do voleb a já mám stále pocit, že kolem mě všichni chodí a říkají, že vůbec netuší, koho budou volit a že se rozhodnou na poslední chvíli. Čekal jsem velké kauzy, jako byla na Slovensku Gorila, a místo toho jsme si prošli okurkovým létem. Možná že kauzy přijdou až těsně před volbami.
V každém případě nerozhodnost voličů je podle mě dána tím, že politikům chybí velké a zároveň důvěryhodné vize, ve kterých by si mohli konkurovat. Ke klidu nejspíš přispívá i to, že rozdíl mezi vládou a opozicí není takový, jak by si obě strany přály. Koronavirus ukázal, že opozice sice tepe vládu, ale při pohledu na okolní vlády by asi dramaticky jiný přístup, jako je třeba ten švédský, nepoužila. Možná bychom s jinou vládou měli více německý, nebo více slovenský přístup, ale očkování, roušky, restrikce atd., to všechno by bylo podobné.
To, že zde není velké celospolečenské téma, je vlastně dobrou zprávou. Ukazuje se, jak se máme dobře. Ekonomika sice s koronou propadla, ale z většího nadhledu funguje správně. Nezaměstnanost je nízká, hypotéky jsou stále levné a jediné, co je opravdu mizerné, jsou veřejné finance. To, že zemi založené na autech, hrozí přechod na jiné pohony, nikdo zatím moc neřeší, protože to přesahuje volební horizont čtyř let.
Hospodaření státního rozpočtu mezitím skončilo na konci srpna deficitem ve výši 298,1 mld. Kč. Ministerstvo financí se chlubí tím, že podobně jako v květnu a červnu hospodařil státní rozpočet v průběhu srpna s nižším deficitem než loni. Ještě aby ne! Ekonomika už meziročně roste. Co je pro mě ale důležitější, je to, že od začátku roku je kumulovaný deficit vyšší než vloni. A to asi nikoho netěší.
Teoreticky se tak veřejné finance nabízejí jako hlavní téma voleb. Otázkou je, jestli to tak vnímají i voliči. Já jako ekonom to tak vnímám, ale postrádám politický směr s jasným názorem, co udělat s deficity a dluhem. Postrádám něco, jako bylo daňové kolečko Vlastimila Tlustého. Postrádám ucelenou reformu veřejných financí spojenou s důchodovou reformou. Místo toho slyším jen mantru, že k zachránění veřejných financí je třeba snížit výdaje a zvýšit příjmy. To je stejně překvapivé jako to, že ve fotbale musí dát vítěz více gólů než soupeř.
Jednoduchá analýza dat z roku 2019 (nejnovější data OECD) přitom ukazuje, že je ČR v celkovém výběru daní k HDP lehce nad průměrem. Moc prostoru pro vyšší daně zde tedy není. Spíš je prostor pro snížení výdajů. Stát je zkrátka moc velký. Státních zaměstnanců je moc. To se ale politikům před volbami nechce říkat. I státní zaměstnanec je totiž volič. Doufám, že to budou říkat po volbách, když před volbami na to nemají odvahu.
Problém vidím např. v návrhu rozpočtu na příští rok. Tady by mohl být velký politický souboj. Plánovaný deficit ve výši 390 mld. Kč je totiž děsivý. Prostor na škrtání zde je. Nová prognóza ministerstva financí je tak optimistická, že do příjmů přilije dalších 30 až 40 mld. Kč. O ty by mohl být deficit nižší. Když slyším, že prezident republiky Miloš Zeman uvažuje o zablokování rozpočtu, plně mu rozumím. U mě by takový rozpočet také neprošel. I když jedním dechem připouštím, že hrozící rozpočtové provizorium není rovněž žádnou výhrou.
V každém případě po celém světě nyní vystrkuje růžky inflace a fakt, že máme takto uvolněnou fiskální politiku, jí bude jen nahrávat. Inflace je v eurozóně už nejvýše od roku 2011. Naše inflace v průmyslu je dokonce nejvyšší od roku 2004. Všude letí nahoru ceny energií, ve kterých se již zrcadlí zelená politika EU. Pocítí to všichni. Ještě více než naše volby tak z většího nadhledu ovlivní inflaci výsledek německých voleb. Pokud uspějí tamní zelení, vytvoří se tlak na růst cen po celé Evropě.
Kdyby byla situace v Evropě normální, zvedala by už centrální banka své úrokové sazby. Ale vzhledem k tomu, že je jih Evropy zadlužený, drží ECB i při rekordní inflaci záporné úrokové sazby. Zkrátka, svět se zbláznil.
