Nejprve pár slov úvodem, abych se představil. Jako politický komentátor působím od roku 1992. Předtím to z těch či oněch důvodů nešlo. Před rokem 1989 jsem nebyl členem žádné strany. Od roku 1989 do jara 1992 jsem byl členem Liberálně demokratické strany, od jara 1992 nejpozději do léta roku 1994 ODS. Formálně vzato jsem tedy nejméně 27 z 32 polistopadových let neutrál.
Pokud jde o mou „ideovou orientaci“, stručně řečeno: po celých těch 32 let jsem byl a dosud jsem horlivým zastáncem polistopadového režimu, jemuž pan Babiš a další říkají „staré pořádky“, tj. doba, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. V rámci svých chabých sil jsem se je pokoušel vždycky hájit (odkazuji mj. na článek „Braňme Staré pořádky“ v Mladé frontě dnes 4. 11. 2013; byla to moje poslední publikace v tomto listě poté, co se ho zmocnil p. Babiš a spol.).
Polistopadový režim byl v letech 2013 až 2021 podroben zničujícímu a v podstatě úspěšnému ataku. Nyní už chybí poslední kosmetické úprav, nebo chcete-li, rána z milosti: nadcházející volby jsou velkou příležitostí k tomu, aby se vše uzavřelo.
O podíl na výsledku se v nich hlásí: Především stoupenci „Nových pořádků“ (někdy mám dojem, že jsou to úplně všichni; doplňuji tedy „výslovní stoupenci“): hnutí ANO pana Babiše.
Dále stoupenci pořádků ještě starších než ty staré, které se ovšem těm „novým“ občas podobají jako vejce vejci: KSČM.
Dále stoupenci pořádků ještě novějších, než jsou ty nové; trumfují pana Babiše tím, že i jeho zařadili mezi staré pořádky, a navíc v předvolebním rauši před posledními volbami slíbili, že budou zavírat (žertem ovšem). Tím se v jedné věci nápadně přiblížili pořádkům ještě starším než ty staré. Řeč je o Pirátské straně.
Dále Okamurova SPD: KSČM zbavená rudé barvy (vyšla z módy) a obohacená o historické tradice jiného vybarvení, ty domácí i ty z blízkého zahraničí.
Dále ČSSD: vyrostla sice ze starých pořádků. přitom poctivě, patrně nikoli vždy úmyslně, ale v každém případě soustavně usilovala, aby z nich nezbylo vůbec nic. O její důslednosti svědčí i to, že v tuto chvíli už nezbývá skoro nic ani z ní.
A nakonec významná skupina: nechumelisté: jistě, jsou tu problémy, ale nic podstatného se neděje, přese vše jde demokracie dál svým tempem. Zase se zdá, že dnes se k tomu, podobně jako k novým pořádkům hlásí všichni relevantní účastníci volebního klání. Čistou formou je volební koalice Spolu, tj. ODS, TOP09 a KDU-ČSL; vesměs řečeno slovy Jaroslava Haška „strany mírného pokroku v mezích demokracie anno 2013–21“. Před volbami zostřili rétoriku (nemohou předstírat jako před časem Jiří Drahoš, že nekandidují proti nikomu), ale moc jim to zatím nejde.
Stranou jsem nechal např. Přísahu (někdejší ozbrojenou pěst Velké protikorupční revoluce), Trikolóru (něco mezi SPD a ODS), STAN (univerzální terminál připojitelný k různým centrálním jednotkám). A další tělesa, která leží, řečeno zase slovy Václava Klause, hluboko pod prahem mých rozlišovacích schopností (prosím, abych byl omluven, jsem starý člověk).
Všechny vyjmenované útvary mají společné jedno: ani jeden z nich nejsem v tuto chvíli schopný volit. I v tomto smyslu jsem tedy naprostý neutrál.
Zároveň nejsem zaujatý natolik, že bych nebyl schopný uznat a ocenit, když některá z vyjmenovaných stran, hnutí či koalic udělá v kampani na poslední chvíli a v nejvyšší nouzi něco kloudného.
Zvlášť mne zajímá:
Za prvé, zda a do jaké míry bude někdo ochotný se bez vytáček přihlásit k tomu, na čem od počátku stály staré pořádky: k parlamentní demokracii, právnímu státu, západnímu demokratickému společenství, k němuž patříme od devadesátých let. Neobejde se to bez větší či menší míry pokání za to, v čem kdo selhal a za co se kdo stydí. (Vlci, kteří si před volbami nabílí pacičky moukou a vykloktají smetanu, aby tenkým hlasem dokázali zblbnout voličská kůzlátka, v hodině pravdy nebudou mít velký kredit.)
Za druhé, zda a do jaké míry považují účastníci volebního reje za nízké a opovrženíhodné zneužívat nynější pandemie (a všech budoucích podobných pohrom) jako záminky k ochromení politického života a k potlačení svobody veřejné diskuze v České republice.
A konečně, zda a do jaké míry zneužívají někteří nejvyšší ústavní činitelé, v první řadě prezident republiky, svého postavení k činnosti směřující proti demokratickému řádu ČR. Kompetentní to zjistit je Ústavní soud, pokud ho parlament požádá.
A nakonec jen malá poznámka na okraj, zejména v souvislosti s někdejším slavným, často citovaným tvrzením Miloše Zemana ohledně intelektuální kompetence obyvatelstva v politickém rozhodování. Odvolával se tehdy na přednášku prof. Höschla, v níž mj. zaznělo, že polovině národa uniká složitá mnohotvárnost, komplementarita a mnohoznačnost světa a že to, co pak zbývá, je pouhé černobílé myšlení.
Musím se přiznat, že to vidím jinak. Demokracie (nejen u nás, ale všude) stojí na přesvědčení, že rozhodující většina lidí je schopna se ve svobodné výměně názorů nakonec rozhodnout pro to, co je správné a spravedlivé. Demokracie tedy stojí na víře a na optimismu. Přitom svoboda diskuze záleží nejen na tom, co je v dané situaci očekáváno, respektive dovoleno, ale i na tom, co si účastníci troufnou vyslovit. Podle toho se pak správné a spravedlivé věci prosadí dřív nebo později.
Ale není tomu tak, že by se neprosadily nikdy.
