Přestože poslední vánoční poselství Miloše Zemana nepřineslo nic zajímavého, prezident v něm poměrně přesně předpověděl vlastní budoucnost. Říkal, že se občas setkával se závistivými a zakomplexovanými lidmi a že na „tyto nuly zapomene první den svého starobního důchodu“. Sice lže v tom, že zapomene, protože ho už léta ovládá zloba a zášť, ale pokud jde o zapomínání, tak stejné to bude i s jeho prezidenstvím a politickou kariérou –rychle po nich nezůstane v Česku prakticky nic, protože nenesou žádná poselství. Bude to jen podivná doba, nad kterou občas zamudrují politologové. A to je velký rozdíl od jeho předchůdců – Václava Havla a Václava Klause.
Miloš Zeman byl zcela jistě, pokud jde o vykonávané funkce, jeden z nejvýznamnější politiků naší polistopadové éry, přesto to neznamená, že by přinesl do moderní české myšlenkové kotliny něco podstatného. Jeho druhé volební prezidentské období se dá dokonce označit za zcela promarněná léta, kdy se už jen utápěl v kritice svých soupeřů a kritiků a polarizoval společnost. Nepřinesl žádnou vizi, žádnou ucelenou představu, jaká by Česká republika měla být a kam by měla směřovat. Slyšeli jsme jen jednotlivosti a neuspořádané výkřiky. Zemanovi navíc chybí sociální inteligence, reálné problémy lidí mu byly vzdálené a ukradené. Žil na svém pofiderním obláčku, z kterého teď padá do svého nově postaveného domu v Lánech. Hodně nadneseně řečeno – „dílo“ prezidenta Miloše Zemana i obecně politika Zemana, je nádoba, ve které toho moc nenajdeme. Je téměř prázdná.
I Václav Havel je v poslední době podrobován sžíravé a mnohdy mimořádně nevybíravé kritice, a to prakticky za všechno, co kdy udělal. Jenže právě on byl hlavním symbolem přechodu země od totality k demokracii. V tom je jeho poselství, dědictví, které nám zanechal. Je u toho úplně jedno, jak kdo hodnotí jeho politické kroky, které byly někdy skutečně chybné či naivní. Havel se celým svým životem kritika komunistické zvůle, životem dramatika, spisovatele i zvláštního politika, nehodí do žádných srovnávacích tabulek. Byl to člověk, který se na politické scéně zjevil v pravý čas a dokázal toho využít nejenom on, ale dobře toho využila i naše země, protože byl jejím dodnes jednoznačně nejvýznamnějším představitelem v zahraničí. Ať si Havla kritizuje každý, jak chce, jeho „dílo“ ovlivnilo moderní české dějiny velmi výrazně a většinou pozitivně.
Ovšem vedle takzvané pražské kavárny a „strany pravdy a lásky“, jak se říká havlovskému světu, existovala kdysi k němu i alternativa. Z dnešního pohledu můžeme říci – naštěstí! Představoval ji především bývalý premiér, prezident a guru polistopadového stranictví Václav Klaus. Je pozoruhodné sledovat, že podobně jako Havel, i Klaus přitahuje mimořádnou pozornost svých kritiků, kteří se k němu občas chovají nenávistně.
Klaus byl vždy excentrický a narcistický. Byl ale také zcela výjimečný ve svém silném tahu na branku ve snaze prosadit v polistopadovém Československu a pak v Česku tržní hospodářství a normální systém politických stran. Jistě, i on mnohokrát pochybil (a kdo ne?), ale společně s Havlem je právě jeho politické „dílo“ tím největším a nejzajímavějším, co od revoluce v listopadu 1989 zatím mámě.
To, co Havel a Klaus stvořili, je ostatně dobře vysledovatelné zdokumentováno v jejich knihách, odráží se to v jejich proslovech a projevech a najdete to dnes buď v Knihovně Václava Havla nebo v Institutu Václava Klause. Milovat ani jednoho z nich nemusíme, ale zjevný přesah toho, co udělali, je pořád v české společnosti hodně vidět a cítit.
A pak zde máme Miloše Zemana, který v březnu opustí Pražský hrad a Lány. Co po něm ve srovnání s Havlem a Klausem zůstane? Prakticky nic. Žádné „dílo“, které by stálo v blízké budoucnosti za připomínání. Není se ani o co opřít, je toho hodně málo důležitého, co se bude z jeho „díla“ citovat a co se dá využít v pozitivním smyslu slova. Na druhou stranu, u člověka jeho typu, je to vlastně dobře, že odejde do propadliště dějin.
