Call of Duty Vanguard: Jaké jsou skutečné příběhy za digitálními obličeji?
Call of Duty se opět ponořilo do bahna a krve druhé světové války a tentokrát nám studio Sledgehammer servíruje příběh speciální jednotky, která operuje hluboko za nepřátelskou linií. Příběh jako takový je sice fiktivní, ale postavy jsou víceméně pravé. A realita je často mnohem výbušnější než fikce.
Škola hrou
Videohry už se nějaký ten pátek pokouší dokázat světu, že jsou stejně hodnotné, ne-li hodnotnější jako ostatní formy umění. A jednou ze zbraní těch velkých áčkových a vysokorozpočtových her je edukace. Poslední tři díly Assassin’s Creed mají naprosto boží výukové módy kupříkladu, ve většině her si můžete dohledat reálné vědecké nebo historické informace.
Střílečky z druhé světové jsou pak kategorie sama pro sebe. Často si musí z pochopitelných důvodů pro hraní brát určitou autorskou licenci, ale většinou se snaží minimálně založit svůj příběh na skutečných reáliích. S větší či menší přesností. Tak například RAID: WWII je spíš poklonou válečným filmům z druhé poloviny dvacátého století, Battlefield zase bývá se svými historickými vinětami o něco konkrétnější.
A zrovna v tomhle střelil poslední díl série Call of Duty zlatou střední cestu. Speciální jednotka složená z elitních vojáků každé ze spojeneckých armád je čistá fikce a naprostý výmysl. Téměř tarantinovského levelu. Ale ty čtyři postavy, které jednotku Vanguard tvoří, jsou založeny na velice reálných hrdinech 2. světové války. A právě na ně se teď spolu podíváme.
Soudružka odstřelovač
První na ráně je jediná žena týmu, sovětská odstřelovačka Polina Borisovna Petrovna. Podobně jako většina týmu je i ona pravděpodobně směskou několika postav a charakteristik, ale jejím primárním vzorem bude nejspíš nejslavnější ruská ostrostřelovačka Ljudmila Pavličenková.
Pavličenková se na začátku války přidala do Rudé armády jako dobrovolnice a učila se střílet se svým nastávajícím manželem. Ten to bohužel ve čtyřicátém druhém roce od Němců koupil a zraněním po několika dnech podlehl. Ljudmila pak cvičila pod dohledem veterána odstřelovacích soubojů Vasilije Kovtuna… a ten jí dal všechny potřebné dovednosti k tomu, aby se náckům za všechno pomstila. Ljudmila nasbírala přes tři sta potvrzených odstřelů, z toho bylo mimochodem necelých čtyřicet nepřátelských odstřelovačů. Dalo by se říct, že se na sniper duely Pavličenková specializovala. Ale účastnila se i frontových bojů a jiných šíleností. Jednou údajně měla ukořistit německý kulomet a postřílet s ním desítky Němců.
Ale hlavním důvodem, proč byla nejspíš vybrána jako vzor mezinárodní jednotky, je její cesta do Ameriky. Při své cestě po Státech během roku 1943 podněcovala v Američanech zájem o válečné úsilí. Doprovod jí nedělal nikdo jiný než samotná Eleanor Rooseveltová a dámy spolu zůstaly doživotními přítelkyněmi.
A možná, že v sobě má Polina Petrovna i špetku Rozy Šaninové. To byla snajperka-magor, původně dělala učitelku v mateřské školce, ale jakmile začala střílet nácky, našla svůj pravý osud. Několikrát odmítla uposlechnout rozkaz k ústupu a nakonec ji dostalo německé dělostřelectvo. Na konci života ji prý mrzelo jen to, že nemohla zastřelit víc Němců.
Letecké eso
Dalším hrdinou Vanguard jednotky je Wade Jackson, klasické americké letecké eso, kovboj oblohy. Podle všeho je to člověk, kterému se u Midway podařilo vybombardovat dvě japonské letadlové lodi v jeden den. A to se povedlo jenom třem lidem v historii lidstva. A všichni to dokázali u Midway.
Tím prvním je Richard Halsey Best, který si nechával říkat nejlepším jménem na světě – Dick Best. Podobně jako většina pilotů, kteří se zúčastnili bitvy o Midway, i Best byl na základně Pearl Harbour v době japonského útoku, takže měl co vracet. Během bitvy Best jako dive bomber nejdřív přesným zásahem vyřadil ze hry letadlovou loď Akagi a později ten den vzlétl znovu a pomohl potopit loď Hirjú. Přestože ho dusila jeho vlastní zásoba kyslíku, odmítal se nechat zkontrolovat a to ho málem stálo život. Zkažená kyslíková bomba mu znovu rozproudila jeho kdysi léčenou tuberkulózu, ihned po Midway dostal silné horečky, ale vykřesal se z toho a zemřel v roce 2001.
Dalším pravděpodobným vzorem této postavy je Norman “Dusty” Kleiss, ten u Midway až s absurdní precizností prokličkoval rojem japonských Zero a vybombardoval dvě japonské letadlovky, Kaga a později jako Best i Hirjú. A ještě později jen tak mimochodem potopil japonský bitevník Tanikaze. Dusty je často označován za nejlepšího pilota, který u Midway vzlétl. Dožil se sta let a zemřel v roce 2016.
Posledním ze svaté vzdušné trojice je Vernon Lars Micheel řečený Mike. Mike nejen že podobně jako jeho kolegové trefil dvě japonské letadlovky v jeden den, ale ještě navíc za sebou ten den nechal vysoký počet sestřelených japonských letadel. Tohle letecké eso zemřelo v roce 2010.
Wade Jackson bude pravděpodobně spojením všech tří frajerů.
Výbušná povaha
Dalším členem týmu je expert na výbušniny a pořádný kus chlapa Lucas Riggs. Australan, který si vysloužil své válečnické ostruhy v severní Africe, konkrétně ve čtyřicátém prvním u Tobruku, což podle většiny výkladů znamená, že je inspirován Charlesem Uphamem.
Upham totiž, podobně jako jeho digitální dvojník sázel na výbuchy a detonace. Když velel jednotce při ústupu z Kréty, dostal se jeho tým několikrát do pořádné šlamastiky, ale Upham z toho vždycky dokázal svoje chlapy vysekat ozbrojen “pistolí a granáty”, alespoň to stojí ve zdůvodnění toho, proč má být důstojník Charles Upham odměněn Viktoriiným křížem. Nakonec byl raněn, převezen do Egypta, povýšen a znovu postaven do boje.
V první bitvě u El Alameinu se rval jako lev a nakonec ho zajali Němci. Upham byl ale notorický útěkář, takže ho nakonec náckové převezli do ostře sledovaného a vážně nepříjemného lágru na hradě Colditz. Charles se stal jediným vojákem ze své domoviny, kterého kdy náckové do Colditzu poslali. A tady je potíž s postavou Lucase Riggse – je to Australan. Kdežto Charles Upham byl Novozélanďan. Pro běžného českého hráče to nejspíš nepředstavuje rozdíl, ale fanoušci z Nového Zélandu jsou pochopitelně rozladěni.
Charles Upham je totiž nejspíš nejslavnější voják, kterého kdy Nový Zéland měl. Mimochodem po svém propuštění dostal druhý Viktoriin kříž a je jediným vojákem, který kdy získal dva.
Black Mamba
Posledním členem a zároveň velitelem fiktivního Vanguard týmu je britský výsadkář Arthur Kingsley. Ve hře je členem kamerunské královské rodiny a studoval na Cambridgi. Je to přirozený vůdce. A to není špatný příběh, ale troufneme si tvrdit, že jeho předloha je ještě o trochu zajímavější. Za Arthurem Kingsleym totiž stojí reálná postava Sidneyho Cornella.
Sidney se narodil v Portsmouthu, jeho otec byl Afroameričan, nejspíš námořník. Cornell od útlého mládí boxoval a v tvrdém přístavním městě si vybudoval pověst člověka, který je tvrdší než hřebík do rakve. Služba v armádě pro něj byla celkem jasnou cestou. Prodělal paragánský výcvik a nechal se při vylodění v Normandii shodit za německé linie.
Jak stojí v jeho hodnocení „od 5. června 1944 byl seržant Cornell v podstatě pět týdnů nonstop v bojovém nasazení”. Sidney se vyznamenal při lovu německých sniperů i velice nebezpečné práci čištění nepřátelských objektů, ale jeho specialitou bylo dodávání zpráv. Sloužil u své čety jako runner, tedy kurýr, a byl v tom tak dobrý, že se často po celém pluku nemluvilo o ničem jiném než o tom, co ten den Sidney zase přežil. Probíhání dělostřeleckou palbou, kličkování před kulomety, seržant Cornell nasazoval svůj život se strašidelnou lehkovážností a byl znám tím, že mu nikdy nic nezkazí dobrou náladu.
V jeho doporučení na Medaili za mimořádné zásluhy je dokonce napsáno, že byl jednoho krásného dne raněn, když doručoval zprávu a pak znovu, když doručoval odpověď zpátky. Ale nikdy se nenechal evakuovat z Normandie, celkem byl raněn čtyřikrát.
Dlouhé prsty Třetí říše
Každý příběh je jenom tak dobrý, jak je dobrý záporák. A nutno říct, že u nácků je z čeho vybírat. Hlavním antagonistou Vanguardu je SS Oberst-Gruppenführer Hermann Freisinger, kterého tvůrci podle všeho navrhli na základě Heinricha Müllera.
Müller byl vrchním velitelem gestapa a už to by vám mohlo naznačit, jaká svině musel tenhle člověk být, ale je toho mnohem víc. Müller je často uváděn jako architekt napadení radiostanice v Gliwicích, tedy byl to on, kdo technicky vzato začal 2. světovou válku. Mimo jiné se také účastnil neslavné konference ve Wannsee a je zodpovědný za popravu, mučení a transport bezpočtu nevinných lidí.
Jeden podstatný detail z něj ale dělá superzajímavého záporáka, a to fakt, že nevíme, kdy, kde, jak a jestli vůbec Heinrich Müller zemřel. Dnes už je určitě mrtvý, ale nevíme, jestli nedožil třeba v Jižní Americe. Naposledy byl totiž oficiálně viděn koncem dubna v Hitlerově bunkru a pak se po něm slehla zem. Tělo nebylo nikdy objeveno.
