Call of Duty se opět ponořilo do bahna a krve druhé světové války a tentokrát nám studio Sledgehammer servíruje příběh speciální jednotky, která operuje hluboko za nepřátelskou linií. Příběh jako takový je sice fiktivní, ale postavy jsou víceméně pravé. A realita je často mnohem výbušnější než fikce.
Pokračování 2 / 7
Škola hrou
Videohry už se nějaký ten pátek pokouší dokázat světu, že jsou stejně hodnotné, ne-li hodnotnější jako ostatní formy umění. A jednou ze zbraní těch velkých áčkových a vysokorozpočtových her je edukace. Poslední tři díly Assassin’s Creed mají naprosto boží výukové módy kupříkladu, ve většině her si můžete dohledat reálné vědecké nebo historické informace.
Střílečky z druhé světové jsou pak kategorie sama pro sebe. Často si musí z pochopitelných důvodů pro hraní brát určitou autorskou licenci, ale většinou se snaží minimálně založit svůj příběh na skutečných reáliích. S větší či menší přesností. Tak například RAID: WWII je spíš poklonou válečným filmům z druhé poloviny dvacátého století, Battlefield zase bývá se svými historickými vinětami o něco konkrétnější.
A zrovna v tomhle střelil poslední díl série Call of Duty zlatou střední cestu. Speciální jednotka složená z elitních vojáků každé ze spojeneckých armád je čistá fikce a naprostý výmysl. Téměř tarantinovského levelu. Ale ty čtyři postavy, které jednotku Vanguard tvoří, jsou založeny na velice reálných hrdinech 2. světové války. A právě na ně se teď spolu podíváme.
Pokračování 3 / 7
Soudružka odstřelovač
První na ráně je jediná žena týmu, sovětská odstřelovačka Polina Borisovna Petrovna. Podobně jako většina týmu je i ona pravděpodobně směskou několika postav a charakteristik, ale jejím primárním vzorem bude nejspíš nejslavnější ruská ostrostřelovačka Ljudmila Pavličenková.
Pavličenková se na začátku války přidala do Rudé armády jako dobrovolnice a učila se střílet se svým nastávajícím manželem. Ten to bohužel ve čtyřicátém druhém roce od Němců koupil a zraněním po několika dnech podlehl. Ljudmila pak cvičila pod dohledem veterána odstřelovacích soubojů Vasilije Kovtuna… a ten jí dal všechny potřebné dovednosti k tomu, aby se náckům za všechno pomstila. Ljudmila nasbírala přes tři sta potvrzených odstřelů, z toho bylo mimochodem necelých čtyřicet nepřátelských odstřelovačů. Dalo by se říct, že se na sniper duely Pavličenková specializovala. Ale účastnila se i frontových bojů a jiných šíleností. Jednou údajně měla ukořistit německý kulomet a postřílet s ním desítky Němců.
Ale hlavním důvodem, proč byla nejspíš vybrána jako vzor mezinárodní jednotky, je její cesta do Ameriky. Při své cestě po Státech během roku 1943 podněcovala v Američanech zájem o válečné úsilí. Doprovod jí nedělal nikdo jiný než samotná Eleanor Rooseveltová a dámy spolu zůstaly doživotními přítelkyněmi.
A možná, že v sobě má Polina Petrovna i špetku Rozy Šaninové. To byla snajperka-magor, původně dělala učitelku v mateřské školce, ale jakmile začala střílet nácky, našla svůj pravý osud. Několikrát odmítla uposlechnout rozkaz k ústupu a nakonec ji dostalo německé dělostřelectvo. Na konci života ji prý mrzelo jen to, že nemohla zastřelit víc Němců.
Pokračování 4 / 7
Letecké eso
Dalším hrdinou Vanguard jednotky je Wade Jackson, klasické americké letecké eso, kovboj oblohy. Podle všeho je to člověk, kterému se u Midway podařilo vybombardovat dvě japonské letadlové lodi v jeden den. A to se povedlo jenom třem lidem v historii lidstva. A všichni to dokázali u Midway.
Tím prvním je Richard Halsey Best, který si nechával říkat nejlepším jménem na světě – Dick Best. Podobně jako většina pilotů, kteří se zúčastnili bitvy o Midway, i Best byl na základně Pearl Harbour v době japonského útoku, takže měl co vracet. Během bitvy Best jako dive bomber nejdřív přesným zásahem vyřadil ze hry letadlovou loď Akagi a později ten den vzlétl znovu a pomohl potopit loď Hirjú. Přestože ho dusila jeho vlastní zásoba kyslíku, odmítal se nechat zkontrolovat a to ho málem stálo život. Zkažená kyslíková bomba mu znovu rozproudila jeho kdysi léčenou tuberkulózu, ihned po Midway dostal silné horečky, ale vykřesal se z toho a zemřel v roce 2001.
Dalším pravděpodobným vzorem této postavy je Norman “Dusty” Kleiss, ten u Midway až s absurdní precizností prokličkoval rojem japonských Zero a vybombardoval dvě japonské letadlovky, Kaga a později jako Best i Hirjú. A ještě později jen tak mimochodem potopil japonský bitevník Tanikaze. Dusty je často označován za nejlepšího pilota, který u Midway vzlétl. Dožil se sta let a zemřel v roce 2016.
Posledním ze svaté vzdušné trojice je Vernon Lars Micheel řečený Mike. Mike nejen že podobně jako jeho kolegové trefil dvě japonské letadlovky v jeden den, ale ještě navíc za sebou ten den nechal vysoký počet sestřelených japonských letadel. Tohle letecké eso zemřelo v roce 2010.
Wade Jackson bude pravděpodobně spojením všech tří frajerů.
Pokračování 5 / 7
Výbušná povaha
Dalším členem týmu je expert na výbušniny a pořádný kus chlapa Lucas Riggs. Australan, který si vysloužil své válečnické ostruhy v severní Africe, konkrétně ve čtyřicátém prvním u Tobruku, což podle většiny výkladů znamená, že je inspirován Charlesem Uphamem.
Upham totiž, podobně jako jeho digitální dvojník sázel na výbuchy a detonace. Když velel jednotce při ústupu z Kréty, dostal se jeho tým několikrát do pořádné šlamastiky, ale Upham z toho vždycky dokázal svoje chlapy vysekat ozbrojen “pistolí a granáty”, alespoň to stojí ve zdůvodnění toho, proč má být důstojník Charles Upham odměněn Viktoriiným křížem. Nakonec byl raněn, převezen do Egypta, povýšen a znovu postaven do boje.
V první bitvě u El Alameinu se rval jako lev a nakonec ho zajali Němci. Upham byl ale notorický útěkář, takže ho nakonec náckové převezli do ostře sledovaného a vážně nepříjemného lágru na hradě Colditz. Charles se stal jediným vojákem ze své domoviny, kterého kdy náckové do Colditzu poslali. A tady je potíž s postavou Lucase Riggse – je to Australan. Kdežto Charles Upham byl Novozélanďan. Pro běžného českého hráče to nejspíš nepředstavuje rozdíl, ale fanoušci z Nového Zélandu jsou pochopitelně rozladěni.
Charles Upham je totiž nejspíš nejslavnější voják, kterého kdy Nový Zéland měl. Mimochodem po svém propuštění dostal druhý Viktoriin kříž a je jediným vojákem, který kdy získal dva.
Pokračování 6 / 7
Black Mamba
Posledním členem a zároveň velitelem fiktivního Vanguard týmu je britský výsadkář Arthur Kingsley. Ve hře je členem kamerunské královské rodiny a studoval na Cambridgi. Je to přirozený vůdce. A to není špatný příběh, ale troufneme si tvrdit, že jeho předloha je ještě o trochu zajímavější. Za Arthurem Kingsleym totiž stojí reálná postava Sidneyho Cornella.
Sidney se narodil v Portsmouthu, jeho otec byl Afroameričan, nejspíš námořník. Cornell od útlého mládí boxoval a v tvrdém přístavním městě si vybudoval pověst člověka, který je tvrdší než hřebík do rakve. Služba v armádě pro něj byla celkem jasnou cestou. Prodělal paragánský výcvik a nechal se při vylodění v Normandii shodit za německé linie.
Jak stojí v jeho hodnocení „od 5. června 1944 byl seržant Cornell v podstatě pět týdnů nonstop v bojovém nasazení”. Sidney se vyznamenal při lovu německých sniperů i velice nebezpečné práci čištění nepřátelských objektů, ale jeho specialitou bylo dodávání zpráv. Sloužil u své čety jako runner, tedy kurýr, a byl v tom tak dobrý, že se často po celém pluku nemluvilo o ničem jiném než o tom, co ten den Sidney zase přežil. Probíhání dělostřeleckou palbou, kličkování před kulomety, seržant Cornell nasazoval svůj život se strašidelnou lehkovážností a byl znám tím, že mu nikdy nic nezkazí dobrou náladu.
V jeho doporučení na Medaili za mimořádné zásluhy je dokonce napsáno, že byl jednoho krásného dne raněn, když doručoval zprávu a pak znovu, když doručoval odpověď zpátky. Ale nikdy se nenechal evakuovat z Normandie, celkem byl raněn čtyřikrát.
Pokračování 7 / 7
Dlouhé prsty Třetí říše
Každý příběh je jenom tak dobrý, jak je dobrý záporák. A nutno říct, že u nácků je z čeho vybírat. Hlavním antagonistou Vanguardu je SS Oberst-Gruppenführer Hermann Freisinger, kterého tvůrci podle všeho navrhli na základě Heinricha Müllera.
Müller byl vrchním velitelem gestapa a už to by vám mohlo naznačit, jaká svině musel tenhle člověk být, ale je toho mnohem víc. Müller je často uváděn jako architekt napadení radiostanice v Gliwicích, tedy byl to on, kdo technicky vzato začal 2. světovou válku. Mimo jiné se také účastnil neslavné konference ve Wannsee a je zodpovědný za popravu, mučení a transport bezpočtu nevinných lidí.
Jeden podstatný detail z něj ale dělá superzajímavého záporáka, a to fakt, že nevíme, kdy, kde, jak a jestli vůbec Heinrich Müller zemřel. Dnes už je určitě mrtvý, ale nevíme, jestli nedožil třeba v Jižní Americe. Naposledy byl totiž oficiálně viděn koncem dubna v Hitlerově bunkru a pak se po něm slehla zem. Tělo nebylo nikdy objeveno.
