Dnešní šábes šneků je trochu smutný. Šneci jsou totiž zalezlí (ti, kteří to stihli) a ti, kteří jsou mrtví, mi chodí občas domů poštou. Hodně čtenářů, kteří čtou Reflex, si všimlo, že mám rád šneky (děkuji). A tak mi z celé republiky chodí zprávy, že je zle. Zatím pro šneky, bude i pro nás.
Docentka RNDr. Lucie Juřičková, Ph.D., z pražské Přírodovědné fakulty univerzity Karlovy značnou část své celoživotní vědecké práce zasvětila dokumentací a výzkumem zvláštního jevu. Do střední Evropy, k nám do Čech, se již asi třicet (zcela určitě ale dvacet) pomalu (šnek jinak neumí) přemísťují středomořské druhy šneků, přesněji mediteránní malakofauna. Šneci z mnohem teplejších zemí. Z jihu. Řecka, Bulharska, Chorvatska...
Šneci věstí smrt
Asi jsme si všichni všimli, že je horko. Když je horko šnekovi, zavrtá se třeba půl metru do země, zavíčkuje se, upadne do letního spánku (aestivace) a počká, až zaprší.
Teď mi chodí (a děkuji za to) ze všech koutů republiky fotky hromádek zavíčkovaných mrtvých šneků, kteří se upekli na rozpáleném povrchu země, protože se nemohli zavrtat. Půda je tak proschlá, že je tak tvrdá, že se zavrtat prostě nemohli. A tak šneci umřeli vedrem. V půdě, která je tak příšerně proschlá, se nic neurodí. Pokud se nic neurodí, umřeme hladem my. Tento šábes věstí konec světa.
