Předmětem pozornosti velké části společnosti je jednání volených prezidentů, jež je často poměřováno se standardem psychické normality.
Vážený pane profesore,
zajímalo by mne, zda odborník podle přístupu jednotlivce ke svým povinnostem dokáže usuzovat na počínající duševní poruchu. Mám na mysli předběžné podezření bez podrobného vyšetření, které by však odůvodňovalo následné vyšetření komplexní. V případě takového podezření je zaměstnanec povinen se podřídit příkazu zaměstnavatele k podrobnému vyšetření? Na TV přenosu z jednání pana prezidenta Zemana s premiérem dne 4. 5. 2017 se zdálo, že pan prezident se neorientuje ani v avizovaném předmětu jednání, ani v denním čase. Zjevně neměl ani sílu vyslechnout kompletní vyjádření premiéra a svého handicapu, že nedokáže řádně vykonávat svou funkci, si nejspíš ani není vědom. Je jisté, že prezidentská funkce je velice náročná, pan prezident má svůj věk a spoustu zdravotních obtíží, takže i jeho psychické síly jsou velice zatíženy. Předem děkuji za informaci a jsem s pozdravem,
K. L. (prosím, nezveřejňovat mé jméno a kontakt)
Včasná detekce duševní poruchy je dovedností, která by mohla zkrátit mnohá trápení, ale z několika důvodů není zatím prakticky rozšiřitelná. První varovné známky duševní poruchy bývají totiž tak nespecifické, že se z nich může časem vyklubat leccos anebo také nic. Zpětně je každý chytrý, ale dopředu se podle časných příznaků řídit by napáchalo víc škod než užitku. Přirovnat bychom to mohli k preventivní dlouhé léčbě alkoholismu u každého, kdo se opije, či k doživotnímu žaláři každému, kdo ukradl máslo v samoobsluze, protože „tím to přece začíná“.
Dalším problémem je nízká prediktivní hodnota časných varovných příznaků, pokud nejde o predikci relapsů (znovuvzplanutí) už určené nemoci, což asi nemáte na mysli. Psychiatrizovat každého, kdo plní své povinnosti jinak, než si jeho odpůrci představují, by všem udělalo ze života peklo. Navíc u mírných příznaků zprvu nevíte, čeho jsou projevem. Mohou to být nejen duševní poruchy, ale i úmysl, škodolibost, pomsta – zkrátka cokoli.
Psychiatrizovat společenské ponížení politického protivníka by byl nonsens a ještě štěstí, že na to nikdo z kolegů neskočil. Někoho přece neposloucháte proto, že na to nemáte trpělivost, ale jiného třeba zase proto, že ho chcete ponížit. Že je prezidentská funkce náročná, je nabíledni a její škodlivost pro zdraví je i v našich dějinách opakovaně dokládána.
Prezident Beneš trpěl Ménierovou nemocí a migrénami. V roce 1944 měl v Londýně cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 další. V červenci 1947 ho opět postihl záchvat mrtvice, musel být pod stálým lékařským dohledem, chodil jen o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy ztrátou řeči a výrazně slinil. Přesto stále fungoval jako prezident. Klement Gottwald byl stále namol a zemřel na prasklou výduť aorty při syfilidě.
Ludvík Svoboda byl sice do funkce prezidenta v roce 1973 znovu zvolen, ale již předtím (1972) ho postihla mozková příhoda. Jeho zdravotní potíže se stupňovaly a 25. dubna 1974 dostal plicní embolii a následně měl několik mozkových příhod. Přesto nechtěl rezignovat a sesadit ho museli ústavním zákonem č. 50/1975 Sb. Gustáv Husák měl rovněž velmi podlomené zdraví, byl silným kuřákem, trpěl cukrovkou a šedým zákalem. V prosinci 1989 však abdikoval z politických, nikoli ze zdravotních důvodů. Václav Havel měl zdraví podlomené jednak z kriminálu, jednak kouřením a prezidentská funkce mu také nepřidala.
Chci tím říci, že pracovní schopnost či neschopnost prezidentů je obecně medicínský, politický a legislativní problém, který by až na vyslovené projevy šílenství zásadně neměl být psychiatrizován. To, že se vám někdo nelíbí, ještě neznamená, že patří na psychiatrii, zejména když ani on, ani jeho nejbližší okolí s tím nesouhlasí.
