S nebezpečným stalkingem, respektive jednou z jeho forem, se podle průzkumů setkala každá čtvrtá Češka a každý osmý Čech. Nikdo před ním není chráněn, potkat může kohokoli.
Vážený pane doktore,
oběti stalkingu často mají po útocích stalkera dlouholeté psychické problémy, berou antidepresíva, docházejí na psychoterapie, zasáhne to jejich zájmy, trpí rodina, kamarádi, jejich okolí. Strach a vydírání je nutí dělat věci, které by sami jinak nechtěli. Stěhují se, mění identity, ruší své dosavadní kontakty a vazby. I při předložení důkazů při podání trestního oznámení jsou tyto případy mnohdy odloženy nebo překlasifikovány jako přestupek, i když byla naplněna skutková podstata trestného činu. V přestupkovém řízení dostane útočník důtku a pár stovek pokuty. Není to voda na mlýn všem útočníkům, kteří často po zasednutí přestupkové komise ještě přidají na intenzitě, protože jim tím vlastně řeknou, že „o nic nejde“?
Jaroslav Máca
To, že oběti jsou často tváří v tvář právnímu systému v obtížnějším postavení než zločinci, se netýká pouze stalkingu. Jedna moje známá se vrátila domů z dovolené v nečekanou dobu a našla v bytě zloděje, vlasatého vousáče, který si zrovna nakládal její cennosti do kabely. Stála celá zkoprnělá, zatímco on měl tak pevné nervy, že v klidu pokračoval v „práci“, zatáhl zip, hodil kabelu přes rameno a s pozdravem „nashle“ v klidu odešel dveřmi. Popadla telefon a zavolala policii, která ho po delší době nakonec vskutku dopadla.
Vyšetřování se vleklo týdny a měsíce, což je vždy obzvlášť frustrující u případů jasných jak facka. Nakonec byla poškozená pozvána, aby podezřelého identifikovala. To pro ni bylo nadmíru stresující, protože po onom děsivém zážitku s pachatelem tváří v tvář z hloubi duše doufala, že už ho nikdy neuvidí. Když jí ho předvedli, ihned ho poznala, ačkoli tentokrát byl hladce oholen, ostříhán na bleskovku a s náušnicí v uchu. Dotaz zněl jasně a sugestivně: „Je to on?“ – „Myslím, že ano“ – „No počkejte, myslím, zeptám se jinak: „Vypadá jako ten, co jste ho v bytě našla.“ – „Ne, to ne, teď vypadá úplně jinak“ – „Tak vypadá stejně, nebo vypadá jinak?“ – „No, vypadá úplně jinak, ale je to asi on.“
Měla pocit, že zloděj se jí vysmívá do tváře. Jako by slyšela: „To koukáš, huso, co? A seš vedle jak ta jedle.“ Věci se u něj nenašly, pachová stopa nestačila, nepřiznal se a ona nemohla potvrdit, že vypadá stejně jako ten, co ho viděla doma s kabelou, takže ho pro nedostatek důkazů nakonec propustili. A ona od té doby nemohla spát v hrůze, že si to s ní přijde vyřídit.
Stalking je abnormální a obtěžující pronásledování nějaké osoby, zpravidla veřejně známé nebo původně blízké, například bývalé partnerky. Výraz pochází z angličtiny a znamená pronásledování či stopování divoké zvěře. Zhruba před čtvrt stoletím se vžil i pro patologické zaměření na osobu, která o to nestojí. Pronásledovatel své oběti telefonuje, píše, chodí za ní, sleduje ji, kontaktuje její blízké, montuje se jí do života. Je-li dopaden a odsouzen, hrozí mu trestní sazba až kolem jednoho roku, je-li oběť těhotná či použije-li stalker zbraň, i víc. Přesnější by bylo říci, že oběti „hrozí“, že pachatel bude po roce propuštěn, pakliže ho vůbec zavřou.
Psychická újma oběti bývá značná. Problém však kromě liknavosti soudní mašinérie je především to, že skutečné vztahy pronásledovatele a pronásledovaného je někdy těžké rozklíčovat – oběť stalkerovi mnohdy různě nahrává – a vina není vždy černobíle rozprostřena jen na jedné straně. Navíc každý zbabraný případ dává signál pachatelům, že „vlastně o nic nejde“. I když vás chytí s krabicí od vína naplněnou milióny, jejichž nečistý původ je doložen odposlechy, ale ještě po pěti letech Vás nedokážou zavřít, jestli vůbec. Takže máte pravdu, signál to je.
