Tajemství dlouhověkosti zajímá lidstvo odpradávna. Vědci se snaží přelstít stáří a smrt

Být stále mlád si nepochybně přál i španělský král Ferdinand II. Aragonský, když roku 1512 přikázal moře­plavci Juanu Ponce de León, aby našel a zabral „ostrovy Bimini a dával bedlivý pozor, aby pramen věčného mládí, který se tam nalézá, do jiných než našich rukou nepřišel“.

Nejkatoličtější král (což byl čestný titul udělený Ferdinandovi papežem) nepochybně dobře znal bibli, v níž se praotcové Starého zákona běžně dožívali stovek let, takže víru v pramen věčného mládí měl nepřímo doloženou nejvyšší autoritou té doby. Přesto kapitán Ponce de León zjevně neuspěl, protože už o necelé čtyři roky později se Ferdinand II. odebral na poslední cestu všech smrtelníků. Přání se téhle nepříjemné povinnosti vyhnout však zůstalo – a není nejspíš náhoda, že největší úsilí v tomto směru vykazují vládci všech dob.

Experimenty mocných

Po věčném životě toužil už sjednotitel Číny a její první císař Čchin Š’-chuang-ti (260–210 př. n. l.). Měl neomezenou moc i neomezené prostředky, a tak si řekl, proč to nevyužít k získání neomezeného života. Jeho posedlost nesmrtelností k němu přivedla dlouhou řadu podvodných majitelů návodu na elixír mládí, ale císař nebyl hloupý, a tak jejich terapeutické postupy ze všeho nejdřív prověřoval na nich. Testovací metoda byla tvrdá: panovník nechal předchůdce dnešních gerontologů pohřbívat za živa a – světe, div se – žádný se z hrobu nevyhrabal. Císař také vyslal expedici hledat bájnou horu Pcheng-laj, na níž se měl elixír věčného mládí nacházet. Výprava se však nikdy nevrátila, nejspíš z obav, že by se její členové nevyhnuli panovníkovým svérázným testovacím metodám.