Sonda ukončila naděje hledačů mimozemského života. Fotografie ukázaly, že Mars je mrtvá poušť
V roce 1965 doletěla vesmírná sonda Mariner 4 k Marsu a začala na Zemi zasílat detailní snímky z jeho povrchu. Byly očekávány s velkým napětím. V té době totiž ještě řada odborníků věřila, že na Marsu existuje život a snad i vyspělá civilizace. Jaké pro to měli důvody a co jejich teorie tvrdily? A proč konkurenční vesmírné projekty SSSR hledaly život na Venuši?
Planeta Mars, pojmenovaná po římském bohu války, byla od nepaměti předmětem lidského zájmu a hlavním kandidátem na nalezení mimozemského života. Hypotézy, že povrch rudé planety mohou obývat živé organismy, se začaly objevovat už před stovkami let, kdy nám nový vynález – astronomický dalekohled – zjevil ledové čepičky na jejích pólech. Jak se naše pozorovací nástroje zlepšovaly, naděje „marťanologů“ rostla. V 19. století už jsme bezpečně věděli, že se ledová pokrývka polárních oblastí periodicky zvětšuje a zmenšuje, podobně jako led na zemských pólech. Z toho se dalo usoudit, že by na Marsu mohla existovat minimálně v době tání tekutá voda. Dalekohledy nám také odhalily tmavší a světlejší oblasti na povrchu planety, které by snad mohly být pevninami v mořích.
Existuje na Marsu inteligentní život?
Velký rozruch do debaty o marťanském životě přinesla pozorování jezuitského astrofyzika Pietra Angela Secchiho. Na povrchu Marsu objevil soustavu vzájemně propojených proláklin, které svou pravidelností a přímočarostí připomínaly pozemské zavodňovací kanály. Od jeho pozorování už nebylo nijak daleko k hypotéze, že kanály na povrchu Marsu jsou dílem vyspělé civilizace, která jimi svádí tající vodu z pólů a používá ji pro zúrodňování planety. Poprvé ji naznačil italský astronom Giovanni Schiaparelli, největší zásluhu na jejím rozšíření měl ale Američan Percival Lowell.
Lowell se narodil do zámožné rodiny obchodníků s bavlnou a sám rodinné jmění ještě mnohonásobně rozšířil. Jeho opravdovou vášní nebyl byznys, ale věda. Věnoval se matematice a astrofyzice a jako první provedl výpočty dokazující přítomnost deváté planety sluneční soustavy – Pluta. Nešlo tedy o bohatého diletanta, ale o seriózní vědeckou kapacitu. Jeho tvrzení, že kanály na povrchu Marsu jsou dílem vyspělé civilizace, proto nebylo možné brát na lehkou váhu, zvlášť když je podepřel praktickým pozorováním. Rodinné jmění mu umožnilo vybudovat v arizonských horách jednu z nejlepších observatoří na světě, na další pozorování se neváhal vydávat na náhorní plošiny do Libye a Chile. Jeho vědecké i populární publikace měly obrovský ohlas. Inspirovaly klasiky vědeckofantastické literatury, jako byla Válka světů H. G. Wellse a Dobrodružství Johna Cartera E. R. Burroughse. Zcela vážně se jimi zabývali i seriózní vědci.
Zatímco někteří astronomové a biologové tvrdili, že teploty na Marsu existenci komplexního života znemožňují, jiní se Lowellových teorií zastávali. K přívržencům hypotézy, že na Marsu existuje inteligentní civilizace, patřil například Earl C. Slipher – uznávaný expert na Mars a bratr objevitele důkazu rozpínání vesmíru Vesta Sliphera. V 50. a 60. letech byla marťanská civilizace předmětem vědeckých, uměleckých i popkulturních debat. Když NASA oznámila, že k rudé planetě vyšle sondu schopnou přenášet obrazové materiály, celý svět na výsledky čekal se zatajeným dechem. Respektive – celý západní svět. Východní blok s podobným zájmem vzhlížel k Venuši.
USA jsou z Marsu, Sověti z Venuše
Venuše vždy byla stejně nadějným kandidátem na nalezení mimozemského života jako Mars. Kolem Slunce obíhá ve velmi podobném pásmu jako Země, má přibližně stejnou gravitaci a dobře pozorovatelné mraky naznačují přítomnost atmosféry. Pro praktické zkoumání je daleko příhodnější než Mars. Do konstelace příhodné pro start sondy se dostává výrazně častěji, cesta k povrchu je rychlejší a přistání neporovnatelně jednodušší – díky velmi husté atmosféře sonda nepotřebuje ani padák. Pro robustní a jednoduché sovětské sondy proto byla Venuše ideální destinací mimo jiné i proto, že se Sověti od počátku snažili o fyzické přistání na planetě, což je v řídké marťanské atmosféře extrémně složité. Dá se tedy říct, že mezi USA a SSSR probíhal závod, kdo objeví své mimozemšťany jako první a jak. USA fotografiemi Marsu a SSSR přímo na povrchu Venuše.
Sovětští vědci v 60. letech netušili, že jejich sonda Venera na něžné Venuši odhalí atmosféru o teplotě 500 °C, tlak schopný rozdrtit trup vesmírné sondy a bouře, při kterých povrch bičují deště koncentrované kyseliny. Stejným krokem do neznáma byl i americký program Mariner. Spojené státy se nesnažily na povrchu Marsu přistát. Pro jejich složité a křehké sondy řízené prvními počítači bylo daleko výhodnější kolem planety pouze prolétnout a provádět při tom vědecká měření. Stále však šlo o nepředstavitelně složitou a drahou operaci. Aby pro ni NASA získala podporu veřejnosti (a ochotu politiků projekt financovat), rozhodli se k přístrojům přidat i optické kamery. Projekt Marines se tedy rozběhl s příslibem, že na Zemi odvysílá autentické fotografie marťanského povrchu.
Mise Mariner
Jako první se k Rudé planetě vznesl 5. listopadu 1964 Mariner 3. Start proběhl perfektně, na oběžné dráze se ale bohužel nepodařilo rozvinout solární panely a sondě po pouhých devíti hodinách došla energie. Mariner 4 odstartoval už po čtyřech týdnech a upravené solární panely tentokrát zafungovaly bezvadně. Optická čidla zaměřila Slunce a hvězdu Canopus, jednoduchý počítač podle nich stanovil souřadnice letu a zážeh motoru vyslal sondu směrem k Marsu. Následujících sedm měsíců na Zemi hořely debaty, jestli se jí opravdu podaří povrch cizí planety vyfotit a co obrazy odhalí. Budou na nich opravdu uměle vyražené kanály, obří pyramidy, či snad dokonce tekutá moře, rostliny, živočichové a inteligentní tvorové?
Mariner 4 dorazil k Marsu přesně 14. července 1965. Jeho přístroje začaly sbírat údaje o magnetickém poli planety, radiaci, sbírat vzorky prachu a vesmírných částic. S největším napětím ale byly očekávány záznamy kamery, která během průletu nad povrchem pořizovala snímky na desetimetrovou smyčku magnetické pásky. Spuštěna byla sedm hodin před průletem a okamžitě po jeho dokončení začala fotografie odesílat k Zemi. Přenos každého z 22 snímků trval 10 hodin. Na Zemi začaly přicházet 15. června 1965. Byly černobílé a z dnešního pohledu ve velmi nízkém rozlišení, lidstvo ale díky nim před 60 lety získalo přesvědčivý důkaz, že se na Marsu žádná inteligentní forma života neskrývá. Povrch planety pokrývá chladná a vyprahlá poušť. Marťanské kanály byly pouhou optickou iluzí. Žádná voda na povrchu neprýští. V naší Sluneční soustavě jsme sami.
Rusko se nevzdává
Po průletu kolem Marsu oblétla sonda Mariner 4 Slunce a v roce 1967 se vrátila do blízkosti Země. Komunikovat přestala v prosinci téhož roku. Pozornost, kterou její snímky cizí planety získaly, umožnila rozjet financování daleko ambicióznějšího projektu – misi lidské posádky na Měsíc. Naděje fantastů snících o životě na rudé planetě bohužel pohasly. V hlavách sovětských vědců a jejich dnešních následovníků však pořád doutná naděje, že ho najdou na Venuši. Když se v roce 2020 objevila hypotéza, že plyny její atmosféry mohou obsahovat stopy mikrobů, ohlásil šéf ruské vesmírné agentury Roskosmos Dmitrij Rogožin, že Rusko bude našeho vesmírného souseda nadále zkoumat. Jak prohlásil: „Venuši považujeme za ruskou planetu.“
