Když putinovská armáda vpadla na Ukrajinu, Kyjev překvapivě nikdo pořádně nechránil, a tak si sem Rusové přijeli jako na výlet. Vše ještě umocnil fakt, že jedním z rysů tohoto konfliktu je nedostatek ověřených a ověřitelných informací. Pak se ale situace změnila.
„Rychle, rychle, rychle,“ opakuje pohraničník na kyjevském letišti Boryspil. Nic neprověřuje, jen nahlédne do pasu a bouchne tam razítko. Míjím celnici a běžím na příměstský vlak spojující letiště s centrem města. V tuto chvíli už se spouští vojenská operace proti Ukrajině, ruští letci si seřizují hodinky a upřesňují cíle, na které se bude útočit.
Taky ukrajinští vojáci už tuší, že se něco děje. Na letištích dostávají příkazy zahradit přistávací dráhy těžkými tahači, aby tam nemohl sednout nepřátelský výsadek. Vojsko je v plné pohotovosti. V ulicích Kyjeva ale stále prodávají kebab a před nádražím, které je z nějakého důvodu plné policistů, na sebe pokřikují opilí bezdomovci.
Kupuji si jízdenku na vlak do Kostantinovky v Donbasu, odjezd 6.10. Původní plán totiž počítal s natáčením v Avdijevce a přežvykováním staré slámy o tom, že Vladimir Putin uznal separatistické republiky v Donbasu a Ukrajina se kvůli tomu chystá na válku.
Tlumený výbuch ale prozrazuje, že kostky jsou vrženy jinak. Z proskleného okna kyjevského hotelu v 25. patře pozoruji válečné divadlo jako na dlani. Na obzoru čas od času vyšlehne exploze s obrovským ohnivým kohoutem. V tuto chvíli už dostává zásahy i letiště Boryspil, kde jsem ještě před pár hodinami přistál.
První hodiny bojů
Ulice Kyjeva jsou o poznání prázdnější než obvykle, ale ne úplně vymetené. Ještě je možné potkat občasné chodce, otevřené jsou dokonce i některé stánky s kávou. Mám možnost sledovat, jak se město postupně mění k válečnému stavu. V jednom z obchodů s potravinami hned za Majdanem mě prodavačka napomíná, abych si vzal roušku. To ještě znamená, že není tak úplně válka, protože jak se začne válčit, jde covid stranou. Alespoň takové jsou zkušenosti z Náhorního Karabachu nebo Donbasu.
Jenže přituhuje. K vládní čtvrti v metropoli najíždějí obrněná auta. Čerstvá, nová, stejně jako vojáci v plné zbroji z americké vojenské pomoci. Dobře se ví, že sídlo vlády a parlamentu je cílem číslo jedna, jen ho nejde jen tak rozbít raketami, jak to Rusko praktikuje v jiných případech. Je potřeba ho obsadit, ovládnout a dosadit sem sobě loajální lidi. A to úplně hrubou silou nejde.
Na ulicích se objevují postavy zahalené do žluto-modré ukrajinské vlajky. Napadá mě asociace s červeno-bílým praporem běloruské opozice během protestů v létě 2020, který se taky nosil hromadně, než režim rebelii zadusil.
Před radnicí vyrostl stánek v červeno-černé barvě Ukrajinské povstalecké armády, kde se může každý zapsat na dobrovolné hlídkování po městě. Stánek patří Pravému sektoru, organizaci považované mnohými lidmi u nás za nacionalistickou a extremistickou. Jenže teď není čas na spory kolem historie, důležitější je, kolik pytlů pískem se naplní, aby se mohla stavět kontrolní stanoviště. „Vítáme každého, kdo má chuť udělat něco pro svůj národ,“ říká Maksym Butkko, zástupce velitele jedné z jednotek.
Už jsou ve městě
Den druhý. Na ulicích téměř vymeteno. Stánek Pravého sektoru osiřel a mnozí se chystají z města zmizet. Říká se, že ruská vojska jsou už v Kyjevě a tanky směřují do centra. Je to trochu jinak, směrem od Černobylu se sem dostalo několik diverzních skupin a spíše než vojenský význam šířila jejich přítomnost obrovský zmatek. Později se ukázalo, že někteří z nich měli ukrajinské uniformy a jezdili v ukrajinských vojenských autech. Obránci Kyjeva je nakonec zlikvidovali, svůj úkol – vyvolat zmatek – ale splnili dokonale.
„Okamžitě odjeďte! Už jsou v Kyjevě, za chvíli budou tady!“ přichází zpráva od ukrajinského známého. Mířím metrem na nádraží, to jezdí jen mezi několika stanicemi a končí ještě před mostem přes Dněpr. Nedá se sem ani pořádně dostat, jak jsou stanice zaplněné lidmi. Úsek pod centrem města dokončili za sovětských dob v roce 1960 a měl sloužit i jako kryt pro případ jaderné války. Tuto funkci paradoxně plní až teď a místo před americkým bombardováním se tu Kyjevané schovávají před útokem řízeným z Moskvy. I to něco o této válce vypovídá…
Cestou na nádraží si zkouším koupit nějaké potraviny, prodavači ale najednou začnou vyhánět zákazníky ven. „Rychle pryč, dělejte!“ Co se děje, nikdo neví. Jsou slyšet výbuchy, houká siréna. Prostranství kolem kyjevského nádraží je přeplněné, hlava na hlavě, každý se zoufale snaží dostat do nějakého z evakuačních vlaků. Kolem moderní soupravy expresu se tlačí dav lidí, je ale jasné, že veškeré snahy dostat se dovnitř budou beznadějné.
„Utíkejte!“ ozve se najednou a dav čítající několik tisíc lidí zběsile utíká na všechny strany. Stádní efekt, běžím taky k nejbližšímu podchodu. Ruské jednotky blížící se k nástupišti? Ne, jen jeden z vojáků vytáhl zbraň, aby vlak mohl zavřít dveře, lidé jsou pak doslova přestrašení.
Sbírám zavazadla, která se válejí po peróně, a rychle pryč. Nakonec se nám daří narvat se do jednoho z příměstských vlaků mířících na západ.
„Hlavně se dostat pryč západním směrem. Pojedeme do Vinnycje na střední Ukrajině a snad pak chytneme něco dál k polským hranicím,“ říká Mila, která cestuje s malou dcerkou a manželem. Minuty před tím, než se vlak rozjede, jsou nekonečné. Slyšíme ostřelování, které je už docela hodně blízko, a modlíme se, abychom se konečně rozjeli.
Uf. Stará příměstská souprava se pomalu dává do pohybu. Fascinuje mě, že vlak zastavuje na všech zastávkách, snad kdyby někdo chtěl jet za Kyjev na chatu. Pak zjišťuji, že jde o normální příměstský spoj, jedoucí podle jízdního řádu, jenž de facto funguje jako evakuační. Ale dobře, modlíme se, abychom byli z města už rychle pryč, a s každým zavřením dveří na zastávce, kde nikdo nenastupuje ani nevystupuje, se nám to vyplňuje. Co nevidět bude místa, kudy jedeme, atakovat ruská armáda ve snaze obklíčit Kyjev, ale to v této chvíli ještě nevíme.
Vše pod kontrolou
Den třetí. Kyjev vyhlašuje dvoudenní zákaz vycházení, aby bezpečnostní složky očistily město od diverzních skupin, které sem pronikly. A právě v tom se ukazuje příčina celého zmatku. Město nikdo pořádně nechránil, a tak si sem Rusové přijeli jako na výlet.
Zajímavý fenomén – maskáče jsou si natolik podobné, že aby se vojáci poznali, uvazují si kolem rukávů pásky jako při paintballu. Ukrajinci mají žluté, Rusové bílé. Občas ruská strana zkusí fintu, že si uváže ty žluté, a nastane chaos. Ostatně to je jeden z rysů této války – zmatek a nedostatek informací.
Den čtvrtý. Kolem měst rostou kontrolní stanoviště, vojáci se poučili z příkladu Kyjeva a vjet tak snadno kamkoli už není možné. Muži od 18 do 60 let se mobilizují k obraně země. Současně roste podezřívavost místních, kterou jsme tu nikdy neviděli. „Nejste žádní novináři, ale špióni,“ zastavují nás v odlehlé vesnici Posnykiv, když jedeme ještě s televizním štábem TV Nova dělat rozhovor o tom, co si o situaci myslí potomci obyvatel z vypáleného Českého Malína. Kolem nás se shromažďuje kordón zdejších lidí, jeden z nich drží loveckou pušku, jsou naladěni nepřátelsky. Nakonec nás vysvobozuje policejní hlídka.
Jedeme dál
Den pátý. Město Lvov, opevněné na příjezdu z východu masívním kontrolním stanovištěm. Vojáci z místní územní obrany, někteří jen v džínech, se usmívají. Přítomnost Středoevropanů je jim – na rozdíl od jejich kolegů z venkova – sympatická. Ve městě je těžkým oříškem najít vůbec nějaké ubytování. Všechno obsadili běženci, kteří se tu snaží před další cestou na hranice načerpat síly.
Dostat se ale do nedalekého Polska představuje pro uprchlíky problém, fronty pro auta jsou na tři dny, pěší se musí protlačit do úzké branky, což je skoro nemožné. Mezi běženci jsou i lidé z Afriky, Blízkého východu či Indie, kteří na Ukrajině žili, pracovali či studovali a teď se snaží dostat do bezpečí.
„Jedu bojovat a ty mi nebudeš nic vykládat,“ říká Voloďa, jenž tudy cestuje na frontu. Sotva se drží na nohou a já úplně nevím, jestli vůbec ví, co mluví. „A vůbec, vypadni odsud, tohle je naše válka,“ křičí. Někdy v tuto chvíli začínají na běloruské hranici jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. Předem se tuší, že zřejmě nepřinesou výsledek. Válka je ještě příliš mladá a nálady až moc vypjaté, než aby se někomu chtělo skončit.
