Je to stále jasnější: Putin na Ukrajině nečelí jen problémům, ale naprosté blamáži. Zatímco Západ je v postupu proti diktátorovi sjednocený jako nikdy dřív, jeho technika na Ukrajině hoří, jeho vojáci umírají po stovkách. Vojenská prestiž Ruska, klíčový aspekt mezinárodního postavení země, taje s každým snímkem vzdávajících se ruských záklaďáků. Proč se z obávaného medvěda stal globální klaun? Tady je pět důvodů:
1. Technika je k ničemu, když k ní nejsou lidi
O kvalitách ruských tanků či letadel nikdo soudný nepochybuje. Stroje na zabíjení Rusové vždycky uměli, i v sovětských dobách šlo prakticky o jedinou oblast, v níž byla země schopna jakž takž konkurovat Západu. Problém je v tom, že sebelepší technika je bez kvalitního personálu k ničemu. Lidí by Putin teoreticky měl dost, Rusů je jak známo “mnogo”, ale budování profesionální armády je extrémně drahé. Rusko jistě má k dispozici zkušené válečníky: speciální síly, kadyrovské hrdlořezy a další. Ale podobní zabijáci tvoří jen hrot kopí. Tělo ozbrojených sil tvoří řidiči, podpůrné síly, řadoví motostřelci, obyčejní bigoši, bez nichž se ale žádná velká armáda ani vojenská operace neobejde.
V západních ozbrojených silách, v Česku či Velké Británii, slouží na těchto pozicích vojáci dobrovolně a s hrdostí, kterou v nich jejich státy i samotné armády podporují. V Rusku stejnou práci obstarávají vojáci povinné základní služby. A za Putina je tahle „nejčestnější povinnost občana” ještě větší postrach než v ČSSR za Husáka. Mladí Rusové dělají psí kusy, aby se jí vyhnuli, je navíc veřejným tajemstvím, že vojna se týká pouze těch, kdo si přes konexe či úplatky neumí získat modrou knížku. Během samotné služby čeká na mladé Rusy brutální “dědovština” (ruský výraz pro šikanu) a případná vyhlídka na nasazení v některé z Putinových agresí. Když padnou, jejich rodiny mohou maximálně čekat strohé oznámení o „smrti během plnění služebních povinností”. Těla padlých se k pozůstalým většinou nedostanou, ruská armáda je spaluje v mobilních krematoriích v týlu. Není se tedy co divit, že mezi řadovými vojáky žádná zvláštní ochota k hrdinským činům za matičku Rus a báťušku Putina nepanuje. Nedostačně vycvičené jednotky s bídnou morálkou pak vysoce motivovaní Ukrajinci loví jako zajíce.
2. Já na bráchu, brácha na mě
Invaze na Ukrajinu není standardní konflikt, spíš něco blížící se téměř občanské válce. Asi jako kdyby Češi napadli bratry Slováky (nejspíš kvůli hokeji). Jak včera řekl jeden z frustrovaných okupantů na frontě u Charkova: „Nevíme na koho střílet, vypadají úplně jako my.” Rusko a Ukrajina mají dlouhou společnou historii, včetně té válečné. Ukrajinci jsou dobře obeznámeni se sovětskou vojenskou doktrínu, kterou převzala i Ruská federace. Jejím základem jsou “hluboké” operace, agresivní výpady obrněných kolon, neutralizace nepřítele v obklíčených kapsách.
Přesně na tento postup se Ukrajinci osm let připravovali, přesně na něj je cvičili západní vojenští poradci a právě proto obdržela Ukrajina velkorysé dodávky kompletů Javelin a NLAW. Obtížně odhalitelné, vysoce mobilní protitankové týmy masakrovaly nechráněné boky postupujících ruských kolon od prvních hodin invaze, a jednotky na hrotu postupu se tak často ocitaly bez proviantu a pohonných hmot. Ruské velení navíc projevilo mimořádnou neochotu poučit se z vlastních chyb, znovu a znovu vrhalo elitní síly do stupidně naplánovaných a špatně provedených operací. U Hostomelu, Vasylkiva a na dalších místech utrpěla VDV (ruská výsadková vojska) ponižující a krvavé porážky, proti kterým je filmově proslavený incident Američanů v Mogadišu z roku 1993 drobnou epizodou.
3. Ruská válečná lodi, jdi do prdele
Každá válka potřebuje mýty, přičemž je prakticky jedno, zda se daná legenda zakládá na pravdě nebo ne. Důležitý je narativ, který se mýty vytváří. A Ukrajincům se takové mýty podařilo vystavět za fantasticky krátkou dobu. Putin svou zločinnou agresí stvořil novodobé hrdinské ságy. O třinácti statečných z Hadího ostrova, o vojákovi, který se raději vyhodil do vzduchu i s mostem, než aby po něm nechal přejet jediný ruský tank, o tajemném Kyjevském přízraku, mstiteli létajícím na Migu-29. Houževnatá ukrajinská obrana, kterou se zatajeným dechem už čtyři dny sleduje celý svět, dala těmto mýtům konkrétní obsah.
Příběh malého, ale statečného bojovníka, který zvítězí nad nafoukaným, nařvaným obrem, je doslova starý jako Bible. Globální popkultura nám ho poté převyprávěla nejméně stokrát, ale vždy se na něj rádi podíváme znovu. I když Putin Ukrajince nakonec převálcuje, vítězi budou stejně oni. Sorry, Voloďo, sice máš tanky a raketomety, ale proti hollywoodské logice jsi bez šance.
4. Globální nepřítel stmeluje
Západ nebyl před ukrajinskou válkou v dobré kondici. Znejisťoval ho nástup Číny, úzkost z probíhající klimatické krize, spor o vlastní minulost, fragmentace společnosti. Jenže teď si při pohledu na zemi, kterou přepadl velikášský prcek z Kremlu a chce v ní zavést totalitní pořádky, stovky milionů obyvatel Evropy i Severní Ameriky znovu uvědomily, jak velký luxus je žít v oné tolik vysmívané liberální demokracii a v onom tak proklínaném kapitalismu. A že k politické i společenské situaci ve vlastních zemích mohou mít tisíc výhrad, ale to ještě neznamená, že si na ně bude otvírat držku nabotoxovavný psychopat hrozící odněkud z bunkru raketami. (Tady výrazně pomáhá i fakt, že Putin skutečně vypadá jako padouch z levnější bondovky.)
Putin udělal stejnou chybu jako řada diktátorů před ním. Myslel si, že Západ je příliš degenerovaný, kosmopolitní a zaměstnaný vnitřními spory. Všichni Putinovi předchůdci zatím skončili neslavně: s kulkou v hlavě, polití benzínem v zahradě Říšského kancléřství, pověšení za nohy ze střechy benzínky v Miláně, potupně vytažení ze zemljanky kdesi v iráckém písku. Západ se teď proti Putinovi spojil a on se zděšením zjišťuje, že jde o ekonomickou, vojenskou a kulturní sílu, které jeho sice velká, ale chudá a zaostalá země nemůže nikdy konkurovat. Klíčová chyba všech diktátorů totiž spočívá v nepochopení podstaty Západu: Že jeho poživačnost, rozmazlenost a neochota k akci není slabost, ale síla. Protože když už se Západ jako celek k akci jednou rozhodne, není na planetě strašlivějšího protivníka.
5. Je to zkrátka špatně
Nad hlediskem vojenským, politickým či ekonomickým je rozměr morální. Každý, kdo si váží hodnot, jako je svoboda vyjádření či možnost volby, musí instinktivně cítit, že Putinova agrese je zlo. Předválečná Ukrajina jistě nebyla ani dokonalou demokracií, ani zemí s absolutně ideálním stavem lidských práv. Ale to, co pro ni plánuje Putin, je stokrát horší. A všechny plány totalitářů a politckých gaunerů v Evropě posledních sta let nakonec selhaly. I když to někdy trvalo děsivě dlouho a za děsivých obětí. Přes Ukrajinu se ve dvacátém století převalilo to nejhorší z komunismu i nacismu. Z Putinova neoimperiálního fašismu by měla Ukrajina mít doživotní a zaručenou omluvenku. Nejlépe formou členství v EU a NATO.
