Video placeholde
Lékař ze Lvova odvezl ženu a děti do bezpečí do Polska a teď hledá přímo u hraničního přechodu někoho, kdo ho odveze zpět do lvovské nemocnice
Každodenní nonstop realita záchytných míst za polskými hranicemi. Hlavní platidlo – solidarita, ochota, obětavost.
Grzesiek chtěl o víkendu požádat Anetu na výletu do hor o ruku. Udělal to nakonec na parkovišti u hranic při čekání na psy, které zachraňují před válkou.
Jsou Ukrajinci. Jsou na to hrdí. Dnes víc než kdy jindy. Vracejí se domů bojovat.
Už ani nejde plakat nebo naříkat. Jsou v teple a bezpečí. Podle psychologů si teprve teď mnozí uprchlíci mohou připustit, co se jim skutečně stalo.
26
Fotogalerie

Hranice nepředstavitelného: Reportérka Reflexu strávila desítky hodin s ukrajin­skými uprchlíky

Ukrajinské ženy a děti prchající před válkou stojí desítky hodin na mrazu, sněhu a dešti před hranicemi. Ukrajinci z celé Evropy naopak míří opačným směrem bojovat za vlast. Dobrovolníci, především z Polska, kam míří nejsilnější proud uprchlíků, předvádějí nebývalou solidaritu a obětavost. Všechny cesty a osudy se protínají tady. Na hranicích, kde definitivně končí jejich dosavadní životy.

OlHa sedí na rozkládacím lehátku v teplé hale plné nasládlého puchu z koncentrované lidské přítomnosti, jídla, tekutin včetně tělesných, špinavých dětských plen, usychajících zablácených bot i zvířecí srsti… Sedí v prošívané bundě, s kulichem na hlavě, ústenkou přes polovinu tváře. Kulatá záda a úhel hlavy, jakoby nesnesitelnou tíhou téměř mírně nalomené, hovoří výmluvněji než jejích pár vět. Nepláče. Už. Jestli může mít člověk prázdnem a zklamáním, šokem, lítostí a strachem rozpraskané vodnaté oči, tak Olha právě takové má – člověk se do nich až stydí podívat.

Dlouhé hodiny čekání

„Jsem od Žytomyru,“ utáhne si pevněji kolem kolen hnědo-bílou plstěnou deku, na nohách má do půli lýtek kozačky s kožešinou vyčuhující z horního lemu bot.

„Tak,“ přikývne, když se zeptám, jestli přišla do záchytného střediska na polských hranicích u města Přemyšl dnes.

„Dvaatřicet hodin, no, možná víc. Nevím,“ uhlazuje automaticky deku rukama s nehty se zbytky oprýskaného růžového laku.

Tak dlouho prý čekala v koloně aut a pěších na ukrajinské straně hranice. Bez přístřeší, vystavena jako ostatní ledovému vichru, v noci mrazu a dnes přes den dešti a nakonec i chumelenici.

Její dvě – ani ne desetileté – děti si právě hrají s dalšími u lehátek s omalovánkami ve vzdálenější části haly. Zvedneme trochu hlavu a zadíváme se téměř za roh ke stolům, kde dobrovolníci rozdávají teplou polévku s chlebem, sušenky, čokolády, vodu.

Kam má Olha namířeno?

„Polsko. Zůstaneme tady. ­Mys­lím.“

Má tu rodinu? Známé?

Přikývne.

Muž zůstal doma?

Zavrtí hlavou.

Už bojuje?

Olha při této otázce ztuhne, ­prsty na dece se zastaví. Pak se trochu narovná a pokusí se s přikývnutím usmát.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!