Děsí mne Putinovy hrozby jadernými zbraněmi. Děsí mne agrese putinovského Ruska (zatím) vůči Ukrajině. Děsí mne ale i to, jak snadno pod vlivem emocí dokáží lidé ve svém myšlení přijmout princip kolektivní viny.
Desetiletý syn chodí do pražské základní školy s Rusy i Ukrajinci. Je malý na to, aby pořádně chápal, co se to děje, ale velký na to, aby to nevnímal. Při vysvětlování se snažím nejít dopodrobna víc, než že Putin napadl Ukrajinu, se kterou mělo Rusko spory. „To, že se někdo s někým hádá, to se stane, znáš to. Ale hádat se je něco jiného než rovnou toho druhého praštit pěstí mezi oči. A když navíc takhle praští silnější slabšího, aby v té hádce prosadil svou, tak je jasné, kdo je lotr a na čí stranu se postavit,“ pomohl jsem si analogií, která by pro klukovské uvažování mohla být snad srozumitelnější než slova o útočné válce nebo bombardování měst a tisícovkách mrtvých. Ne že by syn taková slova neslýchal, neznal a tu a tam nepoužíval, ale pořádně rozumět jim zatím, díky Bohu, nemůže.
Každopádně takové vysvětlování spolu s tím, co občas zaslechne ze zpráv, z rozhovorů nebo co si řeknou s kamarády ve škole, bohatě stačilo k tomu, aby měl vnímavý čtvrťák jasno: Ukrajině se má pomoct proti Rusku. Bez řečí se v sobotu rozloučil se svým dětským péřovým spacákem, se kterým už nějakých šest let jezdíme každé léto tábořit, a společně jsme ho s dalšími věcmi odvezli do humanitární sbírky pro ukrajinské uprchlíky. Při nedělní střelbě ze vzduchovky, což je naše oblíbená „chlapská“ kratochvíle, pak bylo jasné, koho si představuje na místě terče ještě dříve, než to nahlas řekl: „Škoda že tam nestojí Putin.“ Jak ho jindy učím, že po lidech se nestřílí „ani jako“, teď jsem si to odpustil.
Co jsme si ale vysvětlili už minulý týden zcela jednoznačně a se vší rozhodností: Žádný ruský kluk není automaticky lump jen proto, že je Rus. Za to, co dělá Putin, ruské děti nemohou. A protože rodiny ruských spolužáků nijak blíž neznáme, nemůžeme odsuzovat ani jejich rodiče – nikdo z nás neví, jestli v Česku nežijí třeba právě proto, že s putinovským režimem v Rusku nechtěli mít nic společného.
Obvyklou pohrůžku, že v případě nějaké šikany ruských spolužáků bude mít „zadek posvícení“, jsem přidal už jen pro formu. Ostatně těžko říct, co si pod tím vlastně adresát představuje – kromě pár lehkých výchovných pohlavků fyzický trest nikdy nezažil. Každopádně žádná exekuce nebyla třeba. Nejspíš i proto, že už po překonání počáteční jazykové bariéry se v synově třídě vždy ukázalo, že ti rusky mluvící „kluci jsou docela normální“ (poděkování patří učitelce, která z navzájem se neznajících prvňáků udělala partu).
No, a když už si říkáte, jak je fajn, že desetiletí kluci se místo rvaček, hádek a agrese dokážou dohodnout a neodsuzovat jeden druhého kvůli tomu, kde se narodil, tak si otevřete sociální sítě a narazíte třeba na profil profesora z pražské Vysoké školy ekonomické: „Nepovedu ruským studentům bakalářské práce či diplomové práce. Nebudu učit ruské studenty. Nebudu konzultovat ruské studenty, nebudu je zkoušet, nebudu jim opravovat testy. Nebudu dělat výzkum s ruskými vědci.“ A tak dále.
Nemá smysl toho člověka jmenovat, po chvíli svůj komentář smazal a omluvil se. Hlavně ale – podobných výlevů jsou sociální sítě plné. A málokdo namítne, že je to podněcování k národnostní nenávisti. Za to, že je Rus, přece nikdo nemůže. Třeba konkrétně ruští vědci – už 4750 jich do dnešního rána podepsalo otevřený dopis odsuzující agresi vůči Ukrajině (zdroj: Učená společnost ČR). Přitom žít teď v Rusku a vzkázat Putinovi, že takhle ne, vyžaduje o dost větší odvahu než v Česku šmahem odmítnout zkoušet ruské studenty, protože Putin.
„Myslím, že musíme dělat pravý opak. Moji ruští studenti Putina nesnášejí. Jsem rád, že je máme, tohle je budoucnost Evropy a světa,“ reagoval na kolegu z VŠE biochemik a donedávna prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka. Sláva a potlesk! Pro něj i pro ministra školství Petra Gazdíka, jenž učitelům vzkázal mimo jiné následující: „Chtěl bych vás všechny tímto naléhavě požádat, abyste věnovali pozornost novým rizikům, která mohou následující dny přinést. Slovní či fyzické útoky, šikana, vzájemné napadání a obviňování, rozlišování národností na ,hodné a zlé‘, lynčování kohokoliv za příslušnost k národnosti a další jevy, které válečné konflikty provázejí i na územích, kde se neválčí. Je nutné věnovat čas prevenci těchto jevů. V naší zemi lidská práva dodržujeme, respektujeme individualitu a jen pouhá příslušnost k národnosti nesmí být záminkou ke konfliktům.“
Snad to učitelé zvládnou nejen ohlídat ve třídách, ale i dostat dětem do hlav.
