Osmdesát let ve třech různých režimech – za německé okupace, v komunismu a polistopadové demokracii – prožil rekordman české populární scény Karel Gott. Čím byl, tím byl rád a za všech okolností měl úspěch. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.
Od roku 1965 prodal plzeňský rodák Karel Gott přes 50 miliónů alb. (Pro zajímavost: jeho britský protipól Tom Jones má na kontě 100 miliónů, tedy jen jednou tolik.) Počet sólových alb, které Gott vydal doma i v cizině, se pomalu blíží ke třem stovkám. K tomu připočtěme více než 120 televizních ocenění, osm Zlatých desek a jednu Diamantovou. Zlatých a Českých slavíků získal dvaačtyřicet. Druhou kariéru má v Německu, kde je možná populárnější než u nás.
Zemřel Karel Gott. Více informací ZDE >>>
Prosadil se však i v jiných koutech světa. Ať už si o jeho repertoáru a schopnosti proplout bez úhony jakoukoliv érou myslíme cokoliv, „zlatý hlas z Prahy“ to zvládl v Montrealu, Cannes, Paříži, Hamburku, Berlíně, Moskvě, Riu i Las Vegas. Vybrat z jeho profesního života pár nejvýraznějších momentů je proto nesnadný úkol. Tím spíše, že jde mnohdy o kontroverzní okamžiky našich moderních dějin, které Karel Gott symbolizuje v dobrém i ve zlém.
Dobytí Semaforu
Roku 1958 zvítězil neúspěšný adept malířství a z nouze učeň ČKD Stalingrad v pěvecké soutěži pod pseudonymem Karel Matějíček. V jedenadvaceti začal – už jako vyučený elektrikář – studovat operní zpěv na Státní konzervatoři v Praze. Osudovým pro něj bylo setkání s profesorem Konstantinem Kareninem, žákem věhlasného ruského pěvce Fjodora Šaljapina. „Nejenže mi vysvětlil, jakou roli má romantický tenor, že to je role milovníka, jenž hladí ženy na duši, který nekřičí a zpívá jemně, ale jako jediný mi toleroval, že kromě studia zpívám taky v zakouřených kavárnách rock’n’roll,“ vzpomínal Karel Gott na svého učitele, k němuž docházel do roku 1963.
Vše o Karlu Gottovi se dočtete v našem speciálu >>>
Ve třetím ročníku se mladý konzervatorista stále častěji ocital v roli populárního zpěváka na prknech pražské kavárny Vltava. A tady se jednoho dne objevili tři nejdůležitější muži divadla Semafor: Jiří Suchý, Jiří Šlitr a režisér Karel Mareš. „Nechali mi vzkázat, že by se mnou v pauze rádi hovořili nahoře v salónku,“ vyprávěl Gott po letech. „Tušil jsem tak trochu, co to znamená, neboť jsem věděl, že Waldemar Matuška a Eva Pilarová Semafor opustili a Suchý se Šlitrem hledají nové typy. Ale nechtělo se mi příliš věřit tomu, že by upřeli pohled zrovna sem, na pódium Vltavy. Když jsem o přestávce stoupal po schodech nahoru, kde seděli, cítil jsem, že mám srdce až v krku. Za chvíli budu sedět tváří v tvář nejpopulárnějším idolům své doby a budeme asi hovořit o mně.“
Když semaforská svatá trojice slyšela, jak neznámý Plzeňák zpívá zasněnou píseň Only You, nabídla mu angažmá. A aby do divadla nepřišel s prázdnou, napsali mu Suchý se Šlitrem přímo na tělo další klenutou baladu: Oči sněhem zaváté. Ta se stala prvním z dlouhé řady Gottových hitů a přinesla mu jeho prvního Zlatého slavíka. „My ostatní jsme byli herci (a to jen s určitou dávkou shovívavosti), kteří taky zpívali,“ přiznal později Jiří Suchý. „Jiří Šlitr nepřestával toužit po hlasech, pro něž by mohl psát náročnější kompozice, než byly popěvky a kuplety, které jsme mu celkem spolehlivě odváděli. Pro Karla Gotta bylo možné složit cokoliv – a on to zazpíval. Skladatel si mnul ruce.“
Setkání s bratry Štaidly
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
