Třeba i klacky, ale bránit se budeme. Ukrajinský vzdor nezná hranic
Každodenní decimování vzdušnými údery, elektřina na příděl i robotické bojiště – tak vypadá válka na Ukrajině po čtyřech letech. Spousta lidí je odhodlána vzdorovat do poslední chvíle, jiní se snaží válečnému peklu uniknout, a tak na ně úřady číhají a odvádějí je násilím. A Ukrajina bojuje. Ztrácí ale podporu USA a jejich roli velmi neobratně přejímá Evropa. Co přinese rok pátý?
Je to, jako kdybychom na začátku jezdili v záporožci a postupně přesedli až na mercedes, takový válka udělala pokrok, říká Saša, velitel jednotky ženistů na frontě v Charkovské oblasti. „Zatímco na začátku jsme ještě kladli miny ručně, teď se nikdo do zóny nikoho neodváží, pokud tedy vysloveně nemusí. Vše se dělá drony, létají všude, útočné, obranné, pozorovací. Prakticky se na bojišti nemůže objevit ani myš, aniž by se o ní nevědělo. A tím méně pak člověk,“ pokračuje Saša.
To, co se čtyři roky po začátku války zásadním způsobem změnilo, je způsob válčení. Zřejmě ještě nikdy v dějinách válečných konfliktů neučinil takový pokrok. Začínalo se klasicky, tanky, pěchotou, masívním nasazením letectva a dělostřelectva. V paměti jsou záběry ruských vrtulníků letících přes Kyjevskou přehradu severně od města v první den války. Nic takového dnes už neuvidíte, letectvo se stáhlo z předních pozic fronty a plní spíš specifické podpůrné úkoly. A změny se týkají nejen letectva, ale i dělostřelectva, průzkumu, ženistů, tankistů a pěchoty.
Země nadále vzdoruje ruské agresi, přičemž stále platí, že největší územní zisky učinili Rusové v první den války. Dnes okupují zhruba pětinu Ukrajiny, podobně jako pár dnů po začátku války, jen z některých území ustoupili či byli vyhnáni a jiná dobyli. Prakticky od ukrajinské ofenzívy na podzim 2022 v Charkovské oblasti se fronty hýbou tempem desítek, maximálně stovek metrů denně, i když v drtivé většině ve prospěch Ruska. To jako obrovský buldozer tlačí frontu dopředu a zdá se, že ho nic neumí zastavit.
V roce 2025 Rusko podle amerického Institutu pro výzkum války (ISW) postupovalo průměrnou rychlostí 13 čtverečních kilometrů za den, o něco rychleji než v roce 2024 (10 km² za den). Na druhou stranu je postup Moskvy natolik pomalý, že by současným tempem došla do Kyjeva asi tak za 200 let. Za každý čtvereční kilometr pak Rusové platí zhruba stovkou životů. Jenže postupují, a to už prakticky od jara 2023, kdy se v představách Ukrajinců i západních médií měla uskutečnit velká jarní ofenzíva. Právě od té doby Rusové postupně a stále více přebírali iniciativu.
Cholodomor pod raketami
Své ztráty žádná ze stran nezveřejňuje, i když ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj už počty padlých vojáků dvakrát za dobu války uvedl. Jím zmíněná poslední cifra 55 tisíc mrtvých vyvolává ve společnosti pochybnosti, on sám ovšem dodává, že spousta dalších vojáků je nezvěstných. To nesoulad vysvětluje, protože problémem je dnes dostat z bojové zóny i živé a zraněné, natožpak mrtvá těla, která tam dle svědectví vojáků často zůstávají.
Odhady západních odborníků o počtu padlých a raněných Ukrajinců ve válce vyvolané Ruskem jsou o poznání vyšší a pohybují se kolem 500 až 600 tisíc vojáků, včetně 100 až 140 tisíc mrtvých. Na ruské straně udává například Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) cifru 1,2 miliónu i se zraněnými a pohřešovanými a 325 tisíc mrtvých vojáků. U civilistů udává například OSN 13 883 mrtvých, i když počet je o něco vyšší.
Je už tak jasné, že válka na Ukrajině se připojí k nejkrvavějším konfliktům epochy po druhé světové válce. V Koreji, ve Vietnamu a ve všech válkách v Afghánistánu bylo mrtvých víc, přičemž však poměr byl obrácený a umíralo víc civilistů než vojáků. Na Ukrajině civilisté trpí převážně v důsledku úderů na energetickou infrastrukturu, pro něž se vžil název s historickou analogií hladomoru 30. let – cholodomor.
Nejde o nijak novou strategii, elektrárny a teplárny bombardovali Rusové už v druhém roce války – 2023. Tehdy to ale ještě nebylo tak důsledné jako dnes. Vyřadili z provozu tři velké kyjevské elektrárny a teplárny, a tím se metropole zvyklá na určitý životní standard ocitla bez tepla. „Nikdo z nás neklesá na mysli, a pokud je někomu hodně zle, může přijít sem, zahřát se, přespat,“ říká mi v kyjevské škole číslo 11 ředitelka Oksana Sadovská. Spolu s městem tu zřídili takzvaný punkt nezlomnosti, osm polních lůžek čeká na nocležníky v jedné z učeben. Je tu učitelka na penzi Anastasija, spíš si ale přišla poklábosit s bývalými kolegyněmi. „Už mám v bytě 15 stupňů, ne nulu jak během nedávných, dvacetistupňových mrazů,“ říká. Ukrajinci totiž projevují obdivuhodnou schopnost škody velmi rychle odstraňovat, a činí tak znovu a znovu navzdory permanentnímu bombardování.
Putinovo Rusko bylo schopné ve čtvrtém roce války zvýšit výrobu raket, a především relativně levných dronů íránského původu natolik, že je může v počtu několika stovek vypouštět na Ukrajinu každou noc. Ukrajina se už ale naučila údery vracet menšími drony, vycházejícími z konstrukcí sportovních letadel. Ty doletí i dva tisíce kilometrů daleko a dokáží účinně zasáhnout hlavně rafinérie. I Rusové tak začali válku alespoň trochu pociťovat, byť třeba jen čekáním na benzínkách.
Evidentním cílem je tu podlomit morálku obyvatelstva. I přes maximální snahu rychle odstraňovat následky to funguje. Zatímco na začátku války bylo ochotno přijmout ruské požadavky kolem sedmi až deseti procent lidí, teď je podle průzkumů pro územní ústupky výměnou za ukončení války zhruba třetina. Polovina však své stanovisko nemění a vydání zbytku Doněcké a Luhanské oblasti, jak zní v současné době nejspornější a nejdiskutovanější podmínka Vladimira Putina, stále kategoricky odmítá.
Život pod sítí
V Kramatorsku, jenž je dnes srdcem Ukrajinou ovládaného Donbasu, si ale oslovení lidé myslí něco jiného. „Už aby byl mír, a to za každou cenu,“ říká paní Lena před jedním z paneláků zničených zřejmě řízenou klouzavou pumou. Před panelákem jsou ohořelá torza aut, z nichž některá zjevně patřila vojákům dislokovaným po celém městě – ti nikdy nespí na jednom místě, ale jsou různě rozmístěni po domech, aby je nepřítel nemohl tak snadno zlikvidovat.
Přitom velení nabádá k opatrnosti. Třeba v Kramatorsku, kam už dolétnou kromě řízených pum i menší FPV drony, obojí fenomény současné fáze války, mají chodit v civilu, parkovat své často různě pomalované automobily ve skrytu a chovat se nenápadně. Ještě před rokem byl Kramatorsk poměrně mírovým městem. Je však součástí souměstí spolu se Slovjanskem, Družkivkou a Kosťantynivkou, na něž má putinovské Rusko největší chuť, protože jejich získání může prezentovat jako určité vítězství.
Zatím totiž jen celé měsíce dobývá menší města, jako je Bachmut, Toreck, Vuhledar, Avdijivka a naposledy Pokrovsk. Další místa, jako Časiv Jar i Kupjansk, ukrajinští obránci přeměnili v pevnosti. To, že je něco jinak než v minulosti, pak naznačují protidronové sítě u silnic, které stavební čety vojáků i soukromých firem budují i relativně dále od fronty, třeba na severním obchvatu Charkova. Mají ochránit dopravu proti ohrožení FPV kamikaze drony, i když třeba před většími okřídlenými aparáty ochránit nedokáží.
Drony také zcela proměnily bojiště. Otevřené zákopy, obrněné vozy, tanky, letadla, vrtulníky – to vše ztrácí svůj význam oproti bezpilotním prostředkům všeho druhu. Frontu hlídají v několika vrstvách a vidí na 50 kilometrů, přičemž výkonná křídla dolétnou až do 300 kilometrů. FPV mají dolet 30 kilometrů a často používají optická vlákna, aby nebylo možné je rušit. Zhruba pětikilometrové pásmo fronty je pak už územím nikoho, kde v improvizovaném bunkru na úplném předku hlídá pozice vždy relativně malé množství vojáků.
Jen dojít tam kvůli vystřídání zabere několik hodin, vojáci jsou tu běžně celé měsíce, někdy i tři čtvrtě roku. Také dostat do nemocnice zraněné je velmi obtížné. Proti sobě tu pak stojí takřka hradby dronů, jež vidí každý pohyb a umějí bojovat proti sobě navzájem. Pěšáci z bunkru zasahují až v tom nejkrajnějším okamžiku. „V budoucnu můžeme čekat, že se celý boj bude robotizovat a možná už tam ani člověk nebude muset být. Pohlídají to kamery a drony,“ říká velitel ženistů Saša.
Větší aktivitu pak mají Rusové, kteří se také častěji pokoušejí útočit. Pohybují se v malých skupinkách, jež se shromažďují v nějakém opuštěném objektu či v lese po individuálním přesunu. Ideálním prostředkem jsou motocykly, čtyřkolky, byly ale zaznamenány i útoky Rusů na koních.
Mobilizace versus busifikace
Na rozdíl od Ukrajiny si Rusko „může dovolit“ na frontě útočit díky své třikrát větší početnosti obyvatel, i když míra plýtvání životy je dle ukrajinských bojovníků zarážející. Přitom zatím vše funguje v Rusku tak, aby nemuselo mobilizovat. Ačkoli podpora války je stále dle průzkumů moskevského centra Levada na osmdesáti procentech (v lednu 76 %, 16 % proti válce, osm procent neodpovědělo), už v roce 2022 vyvolala mobilizace masové útěky a napětí ve společnosti. Rusko tak raději verbuje vojáky v cizině a nabízí (v chudých oblastech) lákavé finanční stimuly, než by řešilo potřebu doplňování povinným povoláváním.
Populace se tak zatím nebouří, ekonomika není díky vývozům ropy a plynu v katastrofálním stavu, a tak si Kreml věří, že válku v současném tempu zatím unese.
Na ukrajinské straně je deficit lidské síly zřejmě největším problémem. Ti, kteří chtěli bojovat, se už dávno přihlásili, přicházejí na řadu muži, co do armády nechtějí za žádnou cenu. Nový mobilizační zákon přikazuje každému se zaregistrovat, mnozí to ale ze strachu z povolávacího rozkazu neučinili. Milióny lidí včetně několika set tisíc mužů ve vojenském věku jsou v zahraničí, přestože ti od 18 do 60 let vyjet nemohou – existuje ale několik možností, jak to obejít.
Na Ukrajině tak vojenské a policejní hlídky loví muže na veřejných místech, často třeba na nádražích či před supermarkety. „Prostě vás chytnou a už nepustí. Posadí do mikrobusu a odvezou do kasáren, potom do výcvikového prostoru,“ popisuje Vasyl, taxikář ze západoukrajinského Lvova, proces lidově zvaný busifikace. „Odvedou vás k lékařské komisi, máte jistotu, že vždycky projdete. I třeba se silným diabetem. Oni řeknou: My vás vyléčíme. Vše se ale řeší úplatky. Úplně to jsou desítky tisíc dolarů, tak za 12 tisíc dolarů (260 tisíc korun; poznámka redakce) vás ponechají někde v týlu,“ dodává.
Podle velitele Saši takto naverbovaní vojáci za moc nestojí. „Nemají motivaci, bojí se. A jak se bojíte, nejde to,“ říká. Často se stává, že vojáci z fronty utíkají, a to nejen proti své vůli naverbovaní nováčci. Dezerce, kdy vojáci prostě odejdou a různě se skrývají (a někdy se ke své jednotce v tichosti vracejí), se stala masovým jevem a je způsobena často tím, co na frontě zažijí. Je to jeden z problémů, do kterého se chce opřít nový ministr obrany Mychajlo Fedorov, zatím ale recept nenašel. Naopak naplno už začala reorganizace protivzdušné obrany, jejíž efektivita v poslední době poněkud upadla. Především kvůli tomu, že často není čím střílet.
Černá není bílá
Pokud se dnes pohybujete v blízkosti frontové linie, překvapí vás ticho. Není stálé, ale poměrně časté, oproti permanentně hřmící dělostřelbě let minulých. „Jednak je vidět, že už ani Rusové nemají čím střílet. No a pak je to příznak toho, že válka mění svou podobu,“ míní humanitární pracovník a evangelický kazatel Oleh Tkačenko, žijící ve Slovjansku. „Neznamená to, že by byla klidnější, jen smrt prostě neslyšíme na dálku,“ dodává.
Proměna války paradoxně nahrává Ukrajině, jež se stává pro západní svět velmocí ve výrobě a používání dronů. Potřeby si dokáže zabezpečit vlastní produkcí a nežádá je ve formě zahraniční vojenské pomoci. A naopak ukrajinští vojáci mohou školit své západní kolegy ve všech aspektech dronové války, již stejně dobře jako oni ovládá i druhá strana, budoucí protivník Západu v možném střetu.
V mnohém ale na pomoci Kyjev závislý je. Jde třeba o munici, proto také západní partneři tlačili na českého premiéra Andreje Babiše, aby nerušil muniční iniciativu. Stále pak platí, že Západ podporuje zhruba z poloviny ukrajinský státní rozpočet. V únoru prošla Evropským parlamentem půjčka v hodnotě 90 miliard eur (přibližně 2,2 biliónu Kč). Má přispět na obranné a vojenské výdaje napadené země a podpořit její rozpočet. Ukrajina musí na oplátku pokračovat v demokratizaci a bojovat proti korupci. Česko se pak spolu se Slovenskem a s Maďarskem odmítlo na zárukách za půjčku podílet.
To vše se děje už více než rok za někdy až křečovité snahy administrativy Donalda Trumpa uzavřít mír. Dnes můžeme konstatovat, že jeho sliby ukončit válku do 24 hodin byly planými řečmi. Bojuje se dodnes a také se vyjednává dodnes, a to dokonce na několika platformách – ve formátu Rusko, Ukrajina, USA v Ženevě a přes Trumpovy vyjednavače Steva Witkoffa a jeho zetě Jareda Kushnera. Mezi stranami však nadále panují rozpory ohledně územních ústupků v Donbasu. Ty jsou pro ukrajinské vedení nepřípustné, protože by muselo porušit ústavu, a hlavně – šlo by proti mínění většiny veřejnosti.
Agentura Reuters oslovila pod podmínkou anonymity pět šéfů evropských zpravodajských služeb. Všichni se shodli, že Rusko nechce válku rychle ukončit. A čtyři z nich uvedli, že Moskva využívá rozhovorů k prosazení zmírnění sankcí a uzavření obchodních dohod s USA. Rozhovory v Ženevě jsou pak podle jednoho z nich jen „vyjednávací divadlo“. „Rusko neusiluje o mírovou dohodu. Usiluje o své strategické cíle a ty se nezměnily,“ řekl další z nich. Moskvě jde především o nastolení sobě loajálního režimu v Kyjevě v podobném stylu, jak se jí povedlo pacifikovat a odvrátit od cesty na Západ donedávna také odbojnou kavkazskou Gruzii.
Trendem posledního roku je také omezování americké vojenské pomoci a posílení role Evropy. To však rozhodně není takové, jaké by Ukrajina potřebovala, a deficit v některých druzích pomoci starý kontinent nenahradí. Jde třeba o munici pro protivzdušné systémy, kde Ukrajina svou spotřebou překonává výrobní kapacity evropských zbrojovek, nebo zpravodajské informace. Ukrajinci se ale snaží pomoci si sami a rozjíždějí řadu projektů, třeba na likvidování raket laserem. To jim paradoxně může do budoucna pomoci stát se silnou zemí, ne-li přímo velmocí v nestabilním světě.
„Vůbec nechápu, co se děje. Černá je černá a bílá bílá a najednou se někdo snaží převrátit to úplně naopak,“ říká velitel Saša od ženistů zmíněných v úvodu reportáže. „My, skalní bojovníci, jsme si jisti jedním. Budeme se za svou zemi bít, i když žádnou podporu dostávat nebudeme. Třeba i klacky, ale bránit se budeme,“ dodává.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
