Brzda a plyn české ekonomiky: I přes divoký styl jízdy není její stav v posledních 33 letech špatný
Česko slaví Kristovy roky a vstupuje do věku zralosti, který přináší obvykle největší životní úspěchy. Naše země to celkem dost potřebuje, protože mládí bylo dost neklidné a krize střídala krizi. Ekonomika se houpala tak, že po nedlouhých obdobích svižného růstu životní úrovně zase přicházely špatné časy.
Nutno říci, že jsme je nepřekonávali snadno a rychle. Spíš naopak. Většinou jsme se po bouři zvedali déle a pomaleji než jiné evropské země. Je těžké říci, zda za tím byla přirozená charakteristika české ekonomiky jako malé a světu otevřené, nebo náš vlastní nedostatek sebedůvěry a skepse v kombinaci s ne úplně dobrou politikou.
To první sice v globálně dobrých časech přináší sladké ovoce, ale v časech špatných hodně těžkých chvil. A to druhé má samozřejmě vliv na schopnost vyrovnávat se s krizemi a rychle zvedat hlavu poté, co se přeženou.
Česko si každopádně svou první vážnou krizi způsobilo samo hned po čtyřech letech samostatnosti v roce 1997. Přesněji způsobili ji politici a ČNB, kteří se neshodli na základních krocích pokračující transformace ekonomiky. Už v roce 1990 byla v tehdejším Československu devalvována měna na zhruba 18 korun za marku a 28 korun za dolar a zavedena základní směnitelnost měny. Lidé si mohli vyměnit limitovanou částku, ale podniky volný přístup k devizám ještě neměly. Kurs byl zafixován a mohl se na trhu měnit jen o půl procenta nahoru a dolů. Bylo to považováno za inflační kotvu bránící vypuknutí hyperinflace, jež v té době sužovala prakticky všechny postkomunistické země.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
