Před čtvrtstoletím, 12. března 1999, Česká republika, Polsko a Maďarsko rozšířily řady Severoatlantické aliance. Není pochyb o tom, že šlo o klíčový krok v zajištění bezpečnosti naší země. Byl to rovněž historický zlom, o jehož smyslu se dodnes diskutuje, ale také se nezřídka falešně interpretuje. Občas se totiž zapomíná, že NATO vzniklo jako spolek demokratických a svobodných zemí, které jsou vůči sobě solidární.
„Svou činností jste, soudruzi, potvrdili, že obranu socialismu chápete s plnou odpovědností, která je nevyhnutelná, pokud si přejeme, aby byl zachovaný a upevněný mír. A zabezpečený další progresívní rozvoj našich zemí. Vysoká bdělost a připravenost, to je aktuální příkaz dneška stejně jako minulosti,“ řečnil v únoru 1989 před vojáky ministr národní obrany armádní generál Milán Václavík. Podle dobových záběrů bylo mlhavo a poletoval sníh, takže Václavík i českoslovenští, sovětští a maďarští vojáci měli na hlavě ušanky. Ani zručně sestříhaný armádní film Družba-89 však nemohl zakrýt poněkud nepřítomný výraz nastoupených účastníků cvičení armád států Varšavské smlouvy.
Kdyby se jich tenkrát někdo zeptal, jak dlouho potrvá komunismus, odpověděli by ale zřejmě: „Dlouho.“ Do konce roku 1989 však totalitní komunistické režimy ve střední Evropě padly. A kdyby v únoru 1989 někdo Čechům a Maďarům v uniformě řekl, že už za deset let budou jejich země členy dosud nepřátelské Severoatlantické aliance, sotva by tomu věřili. Přesto se to stalo. Česká republika, Polsko a Maďarsko vstoupily 12. března 1999 do NATO. Snad žádná jiná geopolitická událost po konci studené války tolik neovlivnila západní civilizace jako právě rozšíření NATO v roce 1999, po němž následovalo několik dalších vln.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
