Mám kamarády. Měl jsem kamarády. Přítomný a minulý čas. Budoucí chybí. O některé jsem přišel. Vyškrtli mne ze seznamu. Mám totiž odlišný názor, jak se chovat v čase covidové epidemie, než je oficiální doktrína vlády. Proč?
Nemyslím si totiž, že žijeme ve válce nebo v době okupace, ani nepovažuji šíření koronaviru za srovnatelnou nepřátelskou invazi z vesmíru. A proto odmítám kolektivní zákazy, hromadná omezení a nemožnost vyjít v noci ven vnímám jako útok na moji osobní svobodu. Cítím se jako ve fyzickém vězení.
Nechci se pouštět do diskuse, zda mám pravdu já, nebo moji přátelé, chci jen mít právo položit si otázku: „A nemůže to být jinak?“
Ďáblova jména
Kdykoliv jsem zpochybnil účinnost omezení a mluvil o kontraproduktivnosti zákazů, dostal jsem abstraktní facku a bohužel jednou i facku fyzickou. Mnoho z mých přátel mi připomíná komunistického prokurátora Urválka a jeho řeči o nezodpovědnosti, o neuctivosti a o dřině pracujícího (zdravotnického) lidu. Mám-li jiný „covidový“ názor, jsem hned označen za zlehčovatele, je na mne hozena mravní vina za možnou smrt jejich babiček a dědečků.
Velká část lidí v mém okolí si selektivně vybírá zprávy podporující jejich názor, a když učiním totéž, jsem napaden z demagogie. Vezmu-li do úst jméno Šmucler nebo Pirk, je to, jako kdybych vyslovil jména ďáblova, a jsem vyloučen ze společnosti spravedlivě věřících.
Když řeknu, že jsou to zkušení doktoři, kteří citují studie z předních světových univerzit, jsem umlácen slovním kladivem, že je to jen zubař a kardiochirurg. A jako pečeť na potvrzení jejich správného pohledu mi pošlou excelové tabulky z Novinek nebo text z Facebooku od politického píáristy Horáka a komentátora Fendrycha.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
