Týdeník Respekt to nazval zločinem, místní občané spravedlností. Starostka Kašperských Hor Alena Balounová mluví o zadostiučinění. Veterináři se neshodnou, koně nemluví. Farmářka Věra Kostrouchová, jíž sebrali kvůli údajnému týrání stádo koní, říká, že jestli její koně 18. dubna opravdu vydraží, půjde za nimi. Myslí tím tam nahoru. „Chtějí mě zničit,“ říká. Ať jde klidně třeba tam dolů, myslí si místní. „Zaslouží si to,“ říkají. Kde je pravda? Tu dávno zastínilo příliš zlé krve a zhatěných snů.
„Tak jim to řekni,“ nabádá starší žena mladšího muže.
Zmatený stojím před statkem Věry Kostrouchové v Tuškově, jestli tak lze říkat torzu staveb, vrakovišti aut a neuvěřitelnému svinčíku. Přemýšlím, jestli se křížený vlčák, jehož oči se lesknou v přítmí průchodu stavení, bojí víc mě než já jeho. Statek nemá zvonek, vrata ani oficiální vchod. Otevřené dveře, okna bez výplně, nikdo v nich. Z jedné strany kříž bez Ježíše a televizní antény, z druhé špinavé prádlo. Pletivové kotce se štěkajícími ovčáky na řetězu. Kachny pod vozem. Husy kolem. Kočky na parapetech. Že jste zašli příliš daleko, poznáte, když si vám do cesty stoupne kůň. Nebo když šlápnete do hovna.
Jen jedny dveře jsou pečlivě zamčené.
Starší žena a mladší muž jsou sousedé Kostrouchové a jejího syna. Před jejich domem stojí i vnuk ženy, Dominik.
„Asi jeli do Sušice,“ vysvětluje muž. „Jezdí tam hlídat pro jednu agenturu. Často se vracívají až večer.“
„A opravdu tady žijí?“ ptám se. Statku chybí jakákoli obytná část, jak si ji většina z nás představuje.
„To je, co?“ usměje se žena, Božena Skypalová.
MÍRNĚ EXCENTRIČTÍ
Farmářku, jež má tuškovský statek v nájmu, zastupuje táborský Ekologický právní servis (EPS). Jeho právník Vítězslav Dohnal má ke každému
S EPS a některými veterináři nesouhlasí starostka ani šéf KVS Václav Poláček. Podle nich farmářka permanentě ohrožovala zdraví zvířat hygienickými podmínkami či nesprávným složením stáda. Některá se proto navzájem poranila, jiná nechala na statku dokonce uhynout. Souhlasí s nimi i místní, kteří přišli s jejími zvířaty do styku. Ne že by je přímo týrala. Nezvládala je a zanedbávala, říkají. Celé stádo třeba vypustila do lesa, kde žrali krmení, co tam nosili myslivci. Mnoha lidem spásli zahradu. Jiným po sobě nechali aspoň hromádky trusu. Na jejich straně byla nepřímo regionální příloha MfD.
To není vše. Kvůli odvolání Kostrouchových nyní ministerstvo zemědělství rozhoduje o případném zrušení čtyřsettisícové pokuty, kvůli níž došlo k exekuci a nyní i na dražbu. Jelikož to určitě nestihne do 18. dubna, dražba zřejmě proběhne. Až po ní se Kostrouchovi možná dozvědí, že proběhnout neměla.
ŘEKNI TO
„Tamhle,“ ukazuje Božena Skypalová dolů směrem k otevřené dřevěné stavbě u potoka, „nechala chcípnout krávu. Nebo když přijel pro děti autobus, aby je odvezl do školy, musely na něj kvůli jejich psům čekat na dříví. Tak se jich bály. Jednou jsem po nich hodila takovou tu prskavou petardu. Udala mě a musela jsem před trestní komisi. A řekni jim, Dominiku, co jste našli u lesa vy.“
„Mrtvou krávu s mrtvým teletem, který tam porodila,“ vzpomíná Dominik, ukazuje nahoru k lesu.
A týrala Kostrouchová zvířata?
„To nevíme,“ říká Skypalová.
Dohnal má pravdu přinejmenším v jednom. Věra Kostrouchová i její syn Michal jsou víc než mírně excentričtí. Excentriků ale najdete v Tuškově, kde končí i silnice, stejně jako zrezivělých vraků aut. Někteří jich dokonce mají plnou zahradu včetně autobusu a jsou na to pyšní. Podivná forma excentricity jako by tu byla v genech, když posloucháte, jaká reputace Kostrouchovy předchází. Ona je podle sousedů špinavá zlá bordelářka. Syn násilný alkoholik.
SPIKNUTÍ
„Co chcete?“ ptá se rozespale špinavá žena obalená pilinami. V ruce drží starý jogurt a z jejího nepřítomného pohledu se dá vyčíst cokoli. Strach, odhodlanost, rezignace. Věra Kostrouchová kdysi závodila na koních a i kravám říká jmény. Dnes je jí třiapadesát let, nemá ani korunu a se synem a několika pitbuly žije v přípravně krmiva. Za oněmi zavřenými dveřmi.
„Sežrali by vás,“ odpovídá na dotaz, jestli můžeme dovnitř. Mluví v záchvatech euforie střídaných odmlkami ticha.
Syn Michal jel do Sušice zastavit za 5000 korun motorovou pilu, kterou řežou dříví, jež prodávají. Ještě před pár lety živili sedmdesátihlavé stádo, dnes nemají ani na dvě faktury za elektřinu. Bojí se exekucí. Nakoupené balíky slámy radši schovávají u místních. Někdo jim prý ukradl traktor, koně i krávy. Nedávno našli před výběhem hromádky močoviny, což potvrzuje i Zelený, jenž se o zvířata Kostrouchové stará dva roky. Prodej dříví a možná občasné hlídání pro agenturu je jejich jediným příjmem. Až prodají dříví naskládané před kravínem, dostanou motorovou pilu zase zpátky. Pak nařežou a prodají další. A tak dál. Anebo ne. Skoro nikdo už je tu nechce.
„A co vás zajímá?“ ptá se Kostrouchová.
„O co tady vlastně jde,“ říkám.
„Chtějí mě zničit,“ odpovídá.
„A kdo?“ „Ti všichni.“ „Kdo?“ Ticho.
Když se nadechnete, ucítíte směs trusu a paranoie.
Ještě před pár lety přitom nebylo tak zle. Na chov dostali Kostrouchovi dotaci, prodávali mléko a na jejích koních se projížděli děti i holandští turisté. V roce 1998 však přišlo od ministerstva zemědělství místo 90 tisíc jen devět tisíc korun, víc prý nezbylo. Tehdy začalo podle Kostrouchové spiknutí. Tehdy začala koně vypouštět ze statku.
„Počkejte, něco vám ukážu,“ říká, zatímco nás vede na pastvinu mezi torzo svého stáda. Když vyjde ze dveří, kde bydlí, drží v ruce velký sešit s omyvatelnými deskami. Je plný podepsaných pochval od dětí i jejich rodičů, kteří u ní na koních jezdili. Většina pochází ještě z loňského roku.
„Myslíte, že by jezdili na týraných koních?“ „Nevím,“ odpovídám.
„A podívejte se na tohle,“ ukazuje mi dva výstřižky z novin. Celkem přesně vystihují její osud. První pochází z roku 1990, kdy začínala hospodařit na Pustině. Velmi vstřícně popisuje její velkolepé plány. Druhý je z 18. října 2003 a vyšel v MfD. Má titulek „Zdivočelí koně se chovají jako srnky“, následovaný podtitulkem „Stádo třiceti koní vypustila podnikatelka z Tuškova na Šumavě do lesů“. Podle autorky se v něm Kostrouchová přiznává, že nemá pro koně krmení, protože nemá peníze. Citovaný je i šéf KVS Václav Poláček. O zvířatech říká: „Žijí v naprosto nevyhovujících podmínkách. Ve výkalech a v průvanu.“ „Takový nesmysl,“ komentuje to Kostrouchová. „Napsala to, jako bych se k tomu přiznala.“ A je to pravda?
Ticho.
„Půjdu tam za nimi,“ řekne nakonec plačtivě.
ZCELA NEGATIVNÍ
Ondřej Juřík je jedním z těch, kdo se měli proti Kostrouchové spiknout. V Rejštejně, kousek od Tuškova, má velký kemp, kde byli o letních prázdninách 2001 a 2003 koně Věry Kostrouchové. Jezdili na nich zahraniční turisté.
„Zcela negativní,“ popisuje zkušenost s farmářkou. „Zvířatům rozumí, ale občas má úlety. Poprvé mi jich sem přivezla asi deset a nechala jim dva pytle slámy. Museli jsme je sami krmit, jak byla hladová. Nakonec přijel její ožralý syn. Mlátil a honil je tady.“
Přesto to Juřík zkusil za dva roky znovu.
„Přivezli je sem a zase se o ně přestali starat. Dva dny se třeba vůbec neobjevili. Nebo přivezli slepýho koně, kterýho zranilo stádo. Jiný měl hnisavou ránu na noze. Když jsme nakonec přijeli k nim na statek, byli jsme šokovaní. Stádo vypadalo strašně. Hladoví koně dělali nájezdy na Kašperky. Spásali cizí pastviny a poškozovali nemovitosti. Dokonce se uvažovalo o tom, postřílet je.“ Potřetí už to nezkusil.
„A jaký článek chcete napsat?“ ptá se starostka Kašperských Hor Alena Balounová. Jméno Kostrouchová nerada slyší. „Objektivní, nebo jako Respekt? Víte, co tady ten článek způsobil?“
Respekt napsal o Věře Kostrouchové dvakrát, pokaždé zcela neobjektivně pouze jako o oběti zvůle státu. Místní nadávali, že i svoboda tisku má své meze. Pak přišly dopisy těch, kteří se na základě článku dotazovali, co se to v Kašperkách děje. Vedení obce farmářku několikrát upozorňovalo, ať koně a krávy nepouští ze statku. Neposlouchala.
„Podívejte,“ ukazuje mi Balounová dopis Švýcarky. Chce sem přijet vše urovnat. „Odepsala jsem jí, jak to ve skutečnosti je. A víte co? Já vám něco ukážu.“
Starostka má CD s dokumentačními fotkami z inspekce KVS na statku. Část není hezká podívaná. Pohozená hlava mrtvého koně. Kůň s dlouhou krvavou ranou u slabin. Umírající kráva zatížená a přivázaná k pneumatikám. „Neměla na smrtící injekci, tak ji nechala takhle chcípat. Nakonec jsme jí tu injekci bodli sami.“ Zeptal jsem se Balounové, jaký má z Kostrouchové dojem.
„Žádný svůj dojem vám neřeknu. Vy to pak překroutíte a ...“
EPILOG
Nabídnu proto svůj dojem, s nímž můžu kroutit, jak chci. Řekl jsem ho i Balounové. Věra Kostrouchová miluje zvířata víc než lidi a nikdy by jim zřejmě úmyslně neublížila. Radši by je zabila. Bohužel s nimi umí i žít líp než s lidmi, což je v lidském světě problém. A když pak spor o to, kde začíná a končí čí svoboda, překročí mez snesitelnosti, začne si většina logicky vynucovat nápravu. Jakýmkoli způsobem. Pravda pak není důležitá. h Jak byste takovou situaci řešili vy? Diskutovat můžete na adrese www.reflex.cz/obsah/diskuse
