Havlovo kouzlo

Exprezident Václav Havel najednou (v rozhovoru pro Magazín MF Dnes) kritizuje Jiřího Paroubka za soudružské námluvy s Ruskem, laciný vtip s Brožovou a nedopnuté košile. Škoda, že si toho nevšiml dřív.
Možná proto, že Havel nikdy nebyl člověkem reálné politiky, nenáviděl ji. Místo toho si liboval v symbolických politických gestech, třeba v odporu k Václavu Klausovi či víře v mladého Stanislava Grosse. Před posledními sněmovními volbami svůj špatný politický instinkt zopakoval podporou Jiřího Paroubka.
„Nemám to štěstí být prezidentem v době, kdy pan Paroubek je premiérem. Ale já myslím, že by to klapalo, kdybychom vládli spolu,“ řekl Havel po památné snídani s Paroubkem. Nyní spíš podporuje Mirka Topolánka a diví se, že jeho slova někdo tehdy bral tak vážně; prý se mu jen nelíbilo, když ODS a Klaus vydávali ČSSD za „někoho lehce prašivého“.
Sociální demokracie jistě není nic prašivého. Řekněme, že obecně legitimizuje politický koncept, jak co nejvíc udusit hospodářský růst, co nejméně nechat lidi žít a co nejvíc jich držet doma na sociálních dávkách. Proč ne, zdroje tu jsou – tedy spíš byly.
Problém je, že Paroubkova ČSSD není běžná sociální demokracie; navenek i dovnitř vykazuje znaky autoritativní strany, jejíž předseda má kamarády od StB, nosí růžové džíny a na křtu jeho knihy se střílí. Chlápci v růžových kalhotách vždycky hrají ve filmech pasáky. Jak pak máme předsedovi ČSSD věřit, že to s námi myslí dobře?
Ano, je divné, že Havlovy politické soudy někdo stále bere jako modlu. Jenže je to tak. Proto by se neměl divit, že se teď jeho obratu diví ostatní. Koho teď mají lidi volit? Aspoň že Havel nepřestal věřit zeleným. Po Olze Zubové si to zaslouží.

K tématu: