Reakce na článek Profesor je zatím neprofesor od Vladimíra Novotného: O bohemistice v Itálii šíří dr. Dierna lživé zprávy už dobrých dvacet let. Své kampaně staví na pomluvách tak nestydatých, že se člověk stydí za něho. Ale není správné, aby byli předmětem neustálých útoků staří i mladí kolegové, kteří v Itálii pracují obětavě a s velmi dobrými výsledky. Diernovo pilné, všestranné a všudypřítomné očerňování působí škody a za ty je odpovědný i ten, kdo mu jeho lži pomáhá šířit. Dierna není ani nejlepším překladatelem z češtiny do italštiny, ani nejlepším bohemistou v Itálii...
. Také není a nikdy ani nebyl řádným profesorem češtiny. Pravda je, že jím mohl být. Nikdo mu v tom nezabránil, ze všeho nejméně italští bohemisté, kteří o tom nerozhodovali a rozhodovat nemohli. Aby v tomto směru bylo jasno, pokusím se vykreslit italský konkurzní systém. Je vpravdě bizarní, něco mezi klasickým římským právem a barokní byrokratickou pseudodemokracií. Předesílám ale za a) že na systému nikdy nezáleží docela, rozhodující je lidské jednání. A za b) že jsem za těch třicet let, co s podivem zpovzdálí sleduji kariéru dr. Dierny, nabyla přesvědčení, že na svém neúspěchu houževnatě pracoval. Je pravda, že leccos napsal a přeložil, na destruktivní akce však vynaložil mnohem víc času i úsilí. K čemu ale proboha má mít česká veřejnost stále čerstvý přísun nepravdivých špatných zpráv? Neměla by se spíš starat o to, aby se dostalo zaslouženého uznání těm, kdo opravdu něco vytvářejí? Podivná kulturní politika, místo podpory podrážet. Slovensko (abychom pro příklad nechodili daleko) vydává v Itálii za kulturu víc než Česká republika. Poláci a Maďaři mají krásná kulturní střediska. Nemluvě o Rakušanech, například.
Ale ještě za c): ovšemže není všechno růžové, co v Itálii kvete. Nepokládám současný stav italských univerzit za ideální, je krizový a sama jsem velmi kritická. To ale neznamená, že má automaticky pravdu ten, kdo přišel házet kamenem.
V posledních letech vyšla v Itálii úctyhodná řada českých překladů, proběhly výstavy, konference a různá setkání na téma české kultury. Vzniklo dokonce nové nakladatelství specializované jen na českou literaturu, Poldi, které zahájilo knihou Jiřího Koláře. Velká věc je to, že na rozdíl od většiny západoevropských zemí, kde bohemistika mizí ze scény ve prospěch obecné slavistiky, uhájila Itálie možnost studovat bohemistiku na VŠ jako hlavní obor, promovat z ní a zapsat se na specializaci, eventuálně se pokusit o doktorát. Český jazyk a literaturu lze dnes studovat v Udine, v Padově, v Benátkách, V Pise, ve Viterbu, v Římě a v Neapoli. Nevím, jestli nakonec není v Itálii na univerzitách mezi studenty víc bohemistů, než v Čechách a na Moravě italianistů. Přesto pokládáme za žádoucí, aby byla také v Miláně, Bologni a Florencii.
Při přechodu od elitní univerzity k masovému vysokému školství, kde nejsou ani žádné přijímací zkoušky, se v italském vysokém školství značně zkomplikovalo mnoho věcí, některé nabyly groteskních až obludných podob. Systém konkurzů je značně komplikovaný; v první fázi pracuje pětičlenná volená komise, která kandidáty odborně hodnotí, ale o tom, kdo místo profesora nastoupí, rozhodne teprve fakulta. Konkurz je vlastně dvoustupňový. Konečné slovo má svrchovaná fakultní rada, která spravuje organizaci vědecké práce i výuky, rozdělování fondů a v neposlední řadě rozhoduje právě o tom, kdo se stane profesorem. Proto není možné, aby byl někdo profesorem bez místa, je to nonsens. Komise má za úkol stanovit, kteří kandidáti jsou k funkci profesora způsobilí, fakulta si pak nějakého „způsobilého“ povolá či nepovolá. Členy fakultní rady jsou všichni profesoři. Je to podivný titul, ona „způsobilost“ či “aprobace“ , platí jen asi tři roky, poté se kandidát může na konkurz znovu hlásit jako každý jiný. Není to tedy habilitace, jak ji znají například německé univerzity.
Pan Dierna prošel konkurzním řízením, ale žádná fakulta si ho nepovolala. Jak se to mohlo stát? Pozorný čtenář už jistě pochopil, že technicky vzato o místo na bohemistiku pro něho mohla mít zájem jen fakulta, která bohemistiku ještě otevřenou nemá. A že právě proto jsou všichni italští bohemisté v této věci mimo hru. Zde prosím podtrhnout: právě a pouze bohemisté na další osudy pana Dierny neměli za posledních pět let žádný vliv.
Systém je sice opravdu bizarní, ale ne natolik, aby v něm nepřevládlo jednání odpovědných individualit. Český čtenář (i publicista) ať si laskavě uvědomí, že zde nevládne žádná totalitní anonymita ani iracionální absurdno, kde se všechno může stát.
Angelo Maria Ripellino, na kterého se Dierna naprosto neprávem odvolává, protože u něho nevystudoval, patří jako profesor minulosti. Slavné minulosti, po které se mi osobně stýská. Jako autor je fascinující, ale rozhodně ne akademický v dnešním slova smyslu. Také po sobě nezanechal v pravém slova smyslu žáky, protože jeho „metoda“ vyrůstala z ohromující erudice a básnického talentu, o čemž svědčí právě citovaná Magická Praha.
Snad ze všeho nejníž stojí na žebříčku slušnosti snižování práce zesnulých vědců. Viděla jsem před lety Diernu v Římě na přednášce profesora Sticha o baroku. Vehementně se ucházel o jeho přízeň. Škoda, že se svou (podle Vladimíra Novotného brilantní) kritikou přichází až po jeho smrti. A poté, co profesor Stich odešel z redakční rady jednoho českého vědeckého časopisu, protože v něm byl uveřejněn jakýsi Diernův pomlouvačný text. Potřeba dělat si jméno shazováním druhých: to má být vysvědčení o kvalitní práci v kultuře? Předpokládám, že tento protimluv si pozorný čtenář uvědomil už nad textem Vladimíra Novotného.
A teď ty dobré zprávy. Na každé italské univerzitě, kde se český jazyk a literatura vyučuje, působí jinak vyhraněná osobnost profesora i lektorů (a student, který se chce vysoce specializovat, může využít celé škály). V Neapoli pracuje profesor François Esvan. Zabývá se tzv. korpusovou lingvistikou, zejména slovesným videm a socioligvistikou. Spolupracuje jednak s Ústavem českého jazyka Masarykovy univerzity a s Katedrou informačních technologií Fakulty informatiky v Brně, jednak s Ústavem českého národního korpusu V Praze, účastní se pravidelně konferencí, které pořádají a publikuje v Itálii, ve Francii i v České republice. Jeho studenti přicházejí do Brna i do Prahy složit doktorát, mladá badatelka z jeho školy už pracuje na univerzitě v Udine. Není to všechno, ale kdo se chce dozvědět víc, může si najít bibliografii všech italských bohemistů také na internetu. (Lhaní v době internetu počítá s naivně důvěřivým obecenstvem.)
Profesorka Annalisa Cosentino pracuje už deset let v Udine a za tu dobu vyvinula pozoruhodnou činnost; pravidelně probíhá výměna studentů mezi Udine, Prahou a Olomoucí, do Udine přijíždějí přednášet kolegové z českých univerzit. (Totéž platí o Římě.) V nakladatelství Forum vychází od roku 2003 její péčí ediční řada nazvaná “Přednášky a čtení”, vyšli v ní Jan Lehár, Michael Špirit, Jan Wiendl, Tomáš Glanc, Alena Wildová a další. Roku 2004 začala její péčí vycházet v tomtéž nakladatelství edice středoevropské literatury “OltrE”, která už uvedla překlady z Ivana Wernische, Daniely Hodrové, Josefa Jedličky a Zuzany Brabcové. Sama přeložila například obsáhlu auntologii z Jana Skácela a řadu textů Bohumila Hrabala, o kterém uspořádala mezinárodní konferenci a významnou výstavu. Má na svém kontě mimo jiné monografii o české kritice.
K nejdůležitějším počinům na překladatelském a vydavatelském v posledních letech poli patří dosud největší výbor z Hrabalova díla v cizím jazyce vydaný v prestižní řadě “Poledníky” (Meridiani) nakladatelství Mondadori. Připravil jej k vydání propfesor Sergio Corduas ve spolupráci s Jiřím Pelánem a Annalisou Cosentino. Corduas (který u Ripellina promoval), přednáší českou literaturu v Benátkách už od roku 1971 a je autorem vynikajících překladů Seiferta, Haška, Mukařovského a jiných. Dalším velmi důležitým edičním počinem posledních let je první italské vydání Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, který jsem měla tu čest představit na Filozofické fakultě v Praze spolu s Martou Fattori, která jej edičně připravila. Podle mínění Milan Kundery je vůbec nejlepší překladatelkou z češtiny Alessandra Mura, které svěřil definitivní úpravu překladů svých děl z češtiny do italštiny; nedávno vyšel její překlad románu Jiřího Kratochvila Uprostřed nocí zpěv, překládá také ze slovenštiny a dostalo se jí za to na Slovensku velkého uznání. Řídí v Římě knihovnu Ústavu slovanských studií a mám pocit, že se Slovákům úspěšně daří získat ji pro práci na vlastní roli dědičné. Není to všechno, pilným překladatelem a autorem je také Alessandro Catalano, který kromě toho spolu s několika mladými kolegy vydává také internetový slavistický časopis “e-samizdat” a je autorem monografie o české kultuře v době stalinismu. Vím, že se o něho uchází nejedno slavistické pracoviště v Itálii. Nechci zapomenout ani na vynikajícího překladatele Daria Masimiho, který řídí v Římě Gramsciho knihovnu. Důležitým způsobem se do italské bohemistiky zapsala i rusistka Jaroslava Marušková jako vydavatelka souboru díla Jaroslava Seiferta pro řadu “Nobelovy ceny” prestižního nakladatelství UTET. A tak dál a tak dál. V tomto roce vyšla vynikající bibliografie všech bohemistických překladů a prací v Itálii od roku 1976 do roku 2003, profesorka Alena Wildová na ní pracovala po odchodu do penze několik let. I na práci této naší nejstarší kolegyně vzpomínám nostalgicky, mnoho jsem se od ní naučila a pod jejím solidním, seriózním vedením prožil celý římský Ústav slovanských studií zlaté časy. Kdo chce vědět víc, má možnost se informovat.
Sylvie Richterová
