nahoru

Nezbyla po něm pouze příruční taška!

VLADIMÍR NOVOTNÝ 13. ledna 2005 • 09:15

K literárnímu životu patří i literární výstavy, které se ale bohužel (nebo je to logické) setkávají s nevelkým zájmem veřejnosti: projevuje o ně interes pouze malá část naší kulturní obce. Přitom takové literární výstavy mohou být velice hodnotné, přinejmenším mohou s určitou tvrdošíjností připomínat staré literární mistry, které publikum tvrdohlavě nebere na vědomí - a teď jde o to, kdo s koho. Přičemž platí pravidlo, že kvalitní tvůrce se uznání dočká, dřív nebo později. Tohle je možná případ "exkluzivního" básníka a prozaika Richarda Weinera (1884-1937), autora až (neprávem) neznámého či zapomenutého, ale též (právem) uctívaného zejména těmi literáty, kdo mají blízko k literárnímu experimentu...

. Přitom ale Weiner byl novinář, dopisovatel Lidových novin z Paříže, kde byl pokládán za neoficiálního čs. kulturního velvyslance: mj. překládal moderní francouzskou literaturu.
Nuže, u příležitosti 120. výročí narození tohoto vynikajícího tvůrce uspořádal pražský Památník národního písemnictví ve své malé síni výstavu s názvem Richard Weiner - Žít a nebýt, která se žel uzavírá už po tomto víkendu: kdo by ji ještě hodlal navštívit, je před rozhodnutím typu last minute. Není to velká výstava (pečlivě ji připravila Jarmila Schreiberová), důrazně však připomíná spisovatelův význam v našem písemnictví 20. století, oceňovaný nejpronikavějšími duchy své doby. Hned na začátku tu stojí psáno, že Weiner představuje "výlučný zjev v české literatuře", o něco dál čteme, že umělec náleží "mezi nejsložitější zjevy české literatury", dobová kritika o něm píše jako o "plachém a okouzleném vypravovateli", jiný mluvčí té doby ho naopak vychvaluje z úplně jiného úhlu, totiž jako "rytíře žurnalismu" - a Karel Čapek v uznalém nekrologu napíše stroze a hutně: "Zemřel muž bolesti."
Jenže exkluzivita a mimořádnost Weinerova díla se dnes zdá být mýtem, který by se dal snadno vyvrátit, kdyby byl autor - více čten. I k tomu vyzývá výstava Žít a nebýt: upozorňuje na mimořádnou osobnost meziválečné literatury, patřící k našim největším klasikům - a také k našim nejméně známým klasikům. Sice již o něm vyšla zasvěcená monografie (z pera Marie Langerové), ale kantorstvo jako by z Weinera a jeho domnělé nečitelnosti měly pořád nahnáno. Možná by pomohlo, kdyby zavítalo na komorní strahovskou výstavu - a tam spatřilo mj. pravou Weinerovu příruční tašku, kterou po jeho smrti výtvarný kritik Jindřich Chalupecký opatroval jako relikvii, než ji předal mladšímu umělci, a ten zase mladšímu - a teď je Weinerova taška k vidění na Strahově. Ten, komu patřila tato aktovka, kdysi napsal prózu Hra doopravdy, která náleží k vrcholům evropské literatury minulého věku. Kdo ji ale z našich současníků četl?
Vladimír Novotný

VLADIMÍR NOVOTNÝ