Televizní zpravodajství předvedlo škodolibý a vítězoslavný úsměv důstojníka, jenž na kterémsi okrsku rozhoduje o odvodech branců. Ten úsměv hovořil za vše: Armáda sice už ztratila moc nad mladými muži, kteří v ní sloužit nechtějí, ale té historicky poslední várce branců ztrpčí život alespoň v té míře, na níž jí síly ještě stačí. Je to maličkost, ale potěší.
Nebo-li: ti, kdo jdou dnes podle zákona k odvodu, už na vojnu podle jiného zákona nenastoupí. Lidová armáda končí, nastupuje éra armády profesionální. Prostá logika je jasná: jít k odvodu je blbost, ztráta času, nesmyslná buzerace, zbytečné ponižování... Samozřejmě, není to žádná tragédie, ale proč, proboha?! Narcistně působící důstojník to vidí jinak: zákon platí i pro tyhle ptáčky, a ti, kdo ho neuposlechnou, mohou být překvapeni. Necháme je předvést s pomocí policie. Jsme v tom dost úspěšní.
Skvěle: jedna mocenská složka zapojí druhou mocenskou složku, aby odvlekla bezúhonného mladíka před nějakou komisi, která konstatuje, že je schopen služby, jíž nikdy nenastoupí.
Armádní mluvčí Ladislav Šticha k tomu podotknul, že zákon o odvodech prostě armáda sama zrušit nemůže, že ho může jenom pozastavit. Ve vzduchu zůstala nezodpovězena viset otázka, proč to tedy armáda neudělá?
Ano, není to tragédie. Tak prostě ti kluci stráví část dne na nějakém nesmyslném úřadě… Dokonce to má tu státotvornou, výchovnou, pozitivní stránku: zákon je zákon a dodržovat ho musíme, i když se nám nelíbí. Jenže: Proč se nám ten náš stát prezentuje tímto způsobem? Proč na sebe opakovaně bere podobu podivínských důstojníků, líných úředníků, zákonodárců, kteří krčí rameny a říkají – to my nic, to zákon, případně špatná novela novely…
Jen tak si s námi hraje? Rozehrává permanentní státně byrokratický maškarní bál pro všeobecné obveselení? Nemá jinou tvář? No, to by možná i tragédie být mohla.
