Jméno britského prozaika a publicisty Georga Orwella si asi ještě dlouho budeme spojovat jenom s jeho politickými antiutopiemi 1984 a Farma zvířat, případně s autorovou reportáží ze španělské občanské války s názvem Hold Katalánsku. Pořád bychom si však měli připomínat, že existuje nikoli snad jiný, přinejmenším ale "další" Orwell, duchaplný esejista, skvělý beletrista nebo autor dokumentárních poloreportážních črt.
Naštěstí tato Orwellova raná, jakoby předčasně zralá tvorba konečně přichází i do naší literární kultury - a dochází k tomu právě tehdy, kdy poselství jeho antiutopií už ztrácí na své palčivosti a kdy naše civilizace je vydána všanc nějaké nesrovnatelně globalizovanější a uniformovanější podobě novodobého společenství.
Tohle všecko autor jako nezávislý levicový publicista nemohl předvídat, dokázal však výstižně charakterizovat podobu světa, která podle něho určitě nastane - a jejíž vznik podmiňoval válkou a vším, s čím bude spojena: kupříkladu se zánikem britské meziválečné společnosti. Tu Orwell zevrubně znal - a jako člověk, který se narodil v Indii a posléze pět let sloužil jako policista v Indočíně, ji dovedl nahlížet i bez zbytečného sentimentu. Jeho katastrofické rozpoložení se promítlo do románu Nadechnout se, jejž napsal krátce před druhou světovou válkou (shodou okolnosti během půlročního pobytu v Maroku) a v němž přesvědčivě popisuje mentalitu "obyčejných" lidí v předvečer blížícího se válečného konfliktu. Román ted přeložil Petr Kopecký a vydal ho Odeon v konsorciu Euromedia Group.
George Orwell ve své knize plasticky prolnul dvě linie vyprávění: jednak v rovině téměř klasického retropříběhu vylíčil život dospívajícího chlapce před první světovou válkou (ta pak totálně vymazala tento zdánlivě bájný svět z hrdinovy paměti), jednak zde metodou filmového dokumentaristy - včetně štiplavých komentářů - popsal každodenní prožitky své postavy na konci třicátých let, tj. v době, kdy na vypravěče doléhá svíravý pocit "konce světa", což se projevuje i v trapné neosobnosti ničím se od sebe nelišících obývacích domků nebo v záplavě sterilního jídla bez chuti. To ale možná dnešním čtenářům, navyklým na sídliště a na hamburgery, už nemusí připadat pohoršující. Pro Orwella ale tyto nové jevy představovaly signál nebo fenomén, jak bude žít lidstvo za války a jak po ní - a tady prozaik promlouvá až prorocky. Není nostalgický, žádné iluze si nedělá, ví však, že za dané situace nezbývá nic jiného než se snažit alespoň se "nadechnout". Třeba psaním románu - a pro nás jeho přečtením.
