Michael Kocáb už se nemůže dívat, jak nám Rusové kvůli radaru vyhrožují ropou i bombami, těmi snad až později. Bude proto v Praze kandidovat do Senátu – za zelené. Zajímavá strategie. Skoro jako bojovat vstupem do KSČ proti komunismu, oblíbená výmluva mnoha někdejších mladých komunistů.
Podle LN vedou Kocába ke kandidatuře, kromě přímluvy Martina Bursíka a Václava Havla, hlavně tři důvody: téměř souhlasí s programem zelených, odmítá ruské hrozby kvůli radaru a chce podpořit současné vedení SZ, aby kvůli němu nepadla před českým předsednictvím EU vládní koalice. Nic proti prvnímu důvodu: zelený program se hezky čte, nejlépe složený pod cyklistickým dresem. Odmítání ruských vojenských hrozeb je celkem logické od někoho, kdo si těsně po Listopadu předsevzal, že pošle domů všechny sovětské vojáky – a na rozdíl od tehdejších slibů mnohých jiných to taky splnil.
Jít ale hájit radar k zeleným, mimo profesionální kariéristy typu Bursíka či Jacques pacifistické partaji dětí a ekoanarchistů, případně dětských ekoanarchistů? Ideologickou podstatu strany neotočíte zvolením jednoho senátora. Naopak: zvolení Kocába může rozklad zelených spíš dokonat. Jejich trvalým problémem totiž není deficit parlamentních rukou pro radar. Je jím vážný nesoulad mezi programem členské základny a programem několika parlamentních prominentů, jestli lze programem nazývat setrvávání ve vládě za každou cenu. Kdy jste například naposled viděli Bursíka ležet před Temelínem?
Kocáb v LN říká, že by nikdy nekandidoval za „historické zelené“, tedy zelené 80. a 90. let. Celkem mu rozumím. Jako politická strana – nebo spíš hnutí mysli určité skupiny lidí – však tehdy byli mnohem čistší, přinejmenším programově: chtěli dělat opravdovou zelenou politiku a nestyděli se za to.
