Minulý týden přijel do Čech Hank Haney, trenér Tigera Woodse. S výjimkou půlky 90. let, kdy se v Česku konalo několik turnajů European PGA, se u nás neobjevila důležitější a populárnější golfová osobnost. Haney přijel na pozvání společnosti Ingolf Alana Babického, která tu za sponzorství Cisco Systems zorganizovala tzv. Mezinárodní týden golfu. Od pondělí do pátku probíhaly na Karlštejně a v pražské Čechii akce, které obsahovaly lekce golfu, teoretické semináře, přednášky.
Minulý týden přijel do Čech Hank Haney, trenér Tigera Woodse. S výjimkou půlky 90. let, kdy se v Česku konalo několik turnajů European PGA, se u nás neobjevila důležitější a populárnější golfová osobnost. Haney přijel na pozvání společnosti
Ingolf Alana Babického, která tu za sponzorství Cisco Systems zorganizovala tzv. Mezinárodní týden golfu. Od pondělí do pátku probíhaly na Karlštejně a v pražské Čechii akce, které obsahovaly lekce golfu, teoretické semináře, přednášky.
Přijel jsem na Karštejn v úterý před půl devátou ráno, protože Haneyho lekce začínala v 8.30. Na rampě před klubovnou, s výhledem do údolí, stál šlachovitý padesátník v bílé čepici s logem Nike. Odpaloval kamsi dolů, směrem k Berounce. Jeho švih byl elegance, lehkost, samozřejmost. Okolo té rampy s Haneyem skoro nikdo nebyl. Neuvěřitelné: když má tenhle člověk předváděcí lekci v Německu, přijdou stovky lidí. Když je na Karlštejně, přijde pár desítek lidí. Ale i to svědčí o tom, v jaké situaci je golf u nás: na začátku a v plenkách.
Samozřejmě jsem okamžitě využil situace, začal fotit, dal se s ním do řeči a připravil ho i na to, že budeme spolu v rámci rozhovorů pro novináře dělat interview pro Reflex. Ptal jsem se ostatně i přímo při předváděcí lekci, vzhledem k menšímu počtu účastníků tomu atmosféra nahrávala, bylo to hodně neformální a přátelské. Rozhovor s Haneyem vyjde v Reflexu č. 32 (10. srpna), ale tady je zatím malá návnada: zeptal jsem se, jestli mu Tiger někdy položil otázku, na kterou neznal odpověď. Haney řekl: „Ne. Rozumějte: když už si vás někdo takový, jako je Tiger Woods, vybere, abyste mu dělal trenéra, bere si vás proto, že jste zřejmě natolik dobrý, že dokážete odpověď na všechny otázky… Myslím tím ty golfové, samozřejmě.“ A kromě toho taky říká: „Cítím se být skutečně učitelem a v podstatě bych mohl učit cokoli. Baví mě to kvůli podstatě té práce. Golf učím proto, že to byla věc, kterou jsem uměl ve svém životě nejlíp.“
Bylo to také to nejdůležitější, co si mohl divák z Haneyho lekcí odnést. V případě trenérů golfu totiž nejde o jejich herní výkonnost, ale o to, aby dokázali své znalosti co nejlépe žákům předat. Jde o o to „učitelství“, o přístup. Haney vystupuje vřele, je to charismatický učitel, který už jen svým vyrovnaným tónem hlasu vytvoří dobrou atmosféru. Jeho metodika je bezchybná, věci vysvětluje pečlivě a srozumitelně, s žáky komunikuje, ptá se jich. Důležité body opakuje. Když druhý den po karlštejnském vystoupení předváděl v Čechii krátkou hru, při hře z bankru stále říkal: „Musíte při hře z písku myslet na prošvihnutí. Prošvihnutí. Prošvihnutí. Prošvihnutí…“ Opakoval to na začátku lekce, uprostřed, na konci. Když to řekne desetkrát, nakonec si to zapamatujete.
Haney většinu prvního dne stál na karlštejnském žhavém slunci, dával lekce a neztratil nic ze své vstřícnosti, nedal na sobě znát únavu. Rozdíl mezi českým golfovým profesionálem a tímhle člověkem je zásadní. Je dost věcí, které se od něho čeští trenéři mohli naučit, bohužel v publiku jsem až na pár výjimek neviděl žádné domácí golfové profíky. Jak trefně poznamenal jeden z účastníků akce, „…asi stojí na drivingu, aby si pak strčili do kapsy to nezdaněné pětikilo za půlhodinovou lekci…“ Neviděl jsem tu ani mnoho českých špičkových hráčů, ačkoli právě ti potřebují pro svůj růst právě taková setkání. Výjimkou byla například Edita Nechanická, Ondřej Lébl, ale také Roman Svoboda a Jessica Korda. Svoboda s Kordovou dostali půlhodnivou lekci, přičemž pro Svobodu to setkání znamenalo hodně: „Já byl strašně nervózní, ale i mně ta půlhodinka s ním něco dá, protože v Česku už nejsou trenéři, kteří by mi mohli říct něco nového, posunuli mě o kus dál. Jedině snad Keith Williams, anglický trenér českého národního týmu. Z něj mám stejný pocit jako z Haneyho. Je to jiná liga.“
Haney pochopitelně při svých zhruba dvouhodinových lekcích pro veřejnost v zásadě neodhalil nic, co by se amatér nemohl dočíst například knihách. Ale šlo tu skutečně o ten osobní přístup – něco jiného je, když to čtete, a něco jiného je, když vám to říká významná osobnost, která stojí hned vedle vás. A když své učení prokládá i historkami ze spolupráce s Tigerem: „Před British Open jsme trénovali patování. Tiger zahrál 5 664 patů a jen čtyři z nich minul. A pak přišel v prvním kole Open na prvním grýnu k jamce … a minul. Říkal jsem si: To snad není možné, on si ze mě dělá legraci! Když dá 5 660 patů, proč zrovna tenhle nedá!? Rozčílilo mě to hlavně proto, že já se musel na ty stovky tréninkových patů vydržet dívat!“
A pokud byste chtěli slyšet nejdůležitější Haneyho radu, která se týká patování, tak zní: „Nehleďte tolik na směr, ale především na vzdálenost. Vždycky, když jdu s rekreačními hráči, tak se mně ptají: Hanku, podívej se na můj míček a řekni mi, jaká je dráha patu. Podívám se, poradím, ale v duchu si říkám: K čemu je ti dráha patu, když to zahraješ stejně metr před jamku nebo za ní. Je to legrační, jak všichni amatéři čtou donekonečna dráhu patu, a přitom hlavní je správně přečíst vzdálenost. Jednou jsme zkoušeli patovací stroj, který jsme nastavili tak, aby po jeho úderu míček dojel přesně do jamky, ne dál. Procentuální úspěšnost byla asi tak 55 procent. Žádný grýn není nikdy ideální, míčky často zhasly těsně před jamkou. Tak jsme nastavili sílu úderu, respektive vzdálenost tak, aby míček zastavil až za jamkou. Úspěšnost byla přes devadesát procent. To je obrovský rozdíl. Statistika vám vždycky jasně ukáže, jak máte hrát.“
