Možná zasloužil, i když pravděpodobně mnohem víc jako Masarykův spolupracovník, než jako hlava před a poválečného Československa, ale vyhlásit tuhle větu v roce 2004 zákonem působí jako hlas z nacionalistického záhrobí. Vždycky, když jsem přišel do Poslanecké sněmovny a viděl tam u vchodu tu v mramoru tesanou větu, první paragraf Československé republiky, který říká totéž o T. G. Masarykovi, bral jsem to jako trochu legrační, ale v té době pochopitelnou snahu nového parlamentu poděkovat „tatíčkovi“ za mnohaleté úsilí. Ale dnes?
Po třinácti letech relativně demokratického vývoje ve sjednocující se Evropě úplně vážně vyhlásíme za demokratického „svatého“ člověka, kterého evropská historiografie považuje spíš za váhavce a nejbližší sousedé za bídáka. Samozřejmě, že my máme právo vidět to jinak a Beneš rozhodně byl mnohem komplikovanější osobnost, ale pak bych spíš čekal dlouhou veřejnou debatu než zákon. Jako bychom v neschopnosti opravdu argumentovat a přesvědčit, jen dělali ramena. Zpochybňujete Benešovy dekrety? Tu máte zákonem po palici, ať víte, jak u nás hájíme národní zájmy!
Zákon je zákon, takže jako obrana už zbývá jen jízlivá ironie. Jistěže se Beneš zasloužil o stát, jen by bylo dobré ujasnit si o jaký. Pravděpodobně nejvíc o ten komunistický. Rezignací a útěkem do Anglie, tím, že kývnul na vyhnání Němců, inicioval poválečné ořezání politického života na pár „povolených“ stran a nakonec jako unavený muž kapituloval před komunisty. Jestliže takovou postavu zákonem instalujeme do národního panteonu, je to spíš nelichotivá zpráva o nás než o prezidentu Benešovi.
