Dnes se podíváme na zoubek jednomu seriálu pro pamětníky – a taky pro ženské a pro část queer komunity. Zatímco pro generace Čechů od Husákových dětí po starší mileniály představuje seriál Sex ve městě nepominutelný fenomén, nedokážu si moc představit, co by na jeho pokračování s názvem A jak to bylo dál… viděl kdokoli mladší třiceti let. No, možná mladší čtyřiceti let… Přesto je třeba konstatovat, že je druhá řada seriálu A jak to bylo dál…, kterou po premiéře 22. června až do konce prázdnin vysílá HBO Max, podstatně lepší než ta první, loňská.
Ale rozhodně ne proto, že začíná sexem. Přesněji několika koity a orgasmy, jejichž prostřednictvím si nejspíš máme připomenout hlavní hrdinky: novinářku Carrie Bradshaw, právničku ve výslužbě s nově nalezenou lesbickou identitou Mirandu Hobbs, kurátorku v domácnosti Charlotte York Goldenblatt, ale také nové akvizice z první řady seriálu – nebinární stand-up komičku Che Díaz, prachatou realitní makléřku Seemu Patel, univerzitní profesorku Nyu Wallace a dokumentaristku Lisu Todd Wexley.
A jako si tvůrci ultraúspěšného devadesátkového seriálu Sex ve městě dávali zatraceně záležet, aby divák neviděl Carriinu bradavku, takže se k úžasu a pobavení volnomyšlenkářského evropského publika milovala výhradně v podprsence, v sedmi z očekávaných jedenácti dílů druhé řady A jak to bylo dál…, které byly poskytnuty novinářům, je buchet a klobás požehnaně.
Méně konzumu a New Yorku, více ekologie
První řada chtěla držet krok s dobou, ale bylo to dost na sílu; mluvilo se v ní o mnoha woke a progresivistických tématech naprosto zpátečnickým způsobem. V druhé sérii taky najdeme kvantum moderních motivů, jako jsou podcasty a lesbický sex a ghosting a strap-on a nebinární děti i dospělí a espresso martini, neboť tvůrci v čele se starými známými Michaelem Patrickem Kingem a Darrenem Starem se vší silou snaží zůstat i v tomhle světě relevantní. Výsledek téhle konkrétní snahy je ovšem nepřesvědčivý a povrchní. Carrie tak na stará kolena zjistila, že „trouba není jen úložný prostor“, a Miranda s ekologickými aktivisty čistí pláž, ale minimálně ta první samozřejmě musí být stále posh, takže se rozebírá MET ball a značky outfitů.
Jenže jak byl Sex and the City guilty pleasure a divačky při sledování postihoval Pavlovův reflex a roztouženě nakupovaly nové oblečky, A jak to bylo dál… takový důraz na konzum neklade. Ať už je příčinou dostupnost takzvaného luxusu západním diváckým masám, zmoudření hlavních hrdinek, jimž je v aktuálních dílech padesát šest let, nebo jednoduše změna společenského klimatu, na piedestal po louboutinkách a střevíčcích od Jimmyho Chooa nenastoupilo nic tak výrazného a product placement je značně potlačený (ku prospěchu věci).
Stejně tak ustoupil předchozí důraz na New York. Druhdy fotogenické město snů, které hrálo v Sexu ve městě tak zásadní roli, se stáhlo ve prospěch interiérů, a když už se podíváme ven na ulici, jsme spíš v Sin City než v New York City – kradou se tu birkinky i šperky z vernisáže, dochází ke klimatickým skorokatastrofám a ani ti nejbohatší nejsou uchráněni problémů obyčejných lidí, jen u jejich řešení líp vypadají; podobpáně je tomu třeba v Sedmilhářkách nebo v Bílém lotosu.
Hledání ztraceného času
Děj A jak to bylo dál... se místy poněkud vleče, jako když na začátku třetího dílu Carrie po čtyři minuty předčítá z vlastní autobiografické knihy o smrti svého muže, a jindy jsou naopak vztahy až parodicky akcelerované, čemuž hojně napomáhají moderní technologie. Ale Carrie se, po potrhlé jurodivosti a hrané naivitě předváděné v první řadě, naštěstí změnila a z jejích rozverných sloupků o Sexu ve městě se stala kniha o truchlení po zesnulém Panu Božském, z níž čte na WidowConu – je to jako rock koncert, ale pro smutné vdovy…
No, navzdory pár podobným vtípkům si s tímhle seriálem moc legrace neužijete. Spíš podivné nostalgie po starém světě, v němž (spíš jaksi ze zvyku než s napětím) čekáte, až se objeví Aidan se Samanthou. A jak to bylo dál… je taková kavárnička dříve narozených. Pokud ten seriál sledujete s potěšením, tak nejspíš hlavně proto, že v charakterech postav i ve svých vzpomínkách hledáte a nacházíte střípky krásné, leč ztracené minulosti.
