„Chtěl jsem nejdříve prostopovat svět, ale přišlo mi to moc snadný. A protože jsem vždycky jezdil na koloběžce, řekl jsem si, že malou vyměním za velkou a vydám se do světa,“ říká v rozhovoru s hudebníkem Petrem Fialou Marek Jelínek (36).
Odkdy jezdíš na koloběžce?
Odmala. V šesti letech jsem vyhrál koloběžkové závody a dodnes mi to zůstalo. Nemá to nic společného s nastupujícími ekotrendy, jen mi to přijde mnohem větší zábava. Lidi koloběžku ve světě neznají, a tak vzniká mnoho radostných situací, kdy můj netradiční prostředek otevírá dveře do lidských duší a srdcí. Navíc necestuješ ve své bublině, ale jsi přímým účastníkem světa kolem tebe. Nemáš se kam schovat, zamknout, rychle ujet… nejde to, nemáš pedály ani motor, ale jen svoje nohy.
Pamatuješ si nějaký konkrétní okamžik, kdy ses rozhodl opustit své dosavadní zaměstnání a dělat, co tě opravdu baví?
Vidím to jako včera, tu ponurou atmosféru v DHL skladu, která mě pomalu vysávala. Uprostřed toho sedím já u počítače a kontroluji skladové lokace. Do toho vidím svého kolegu, jenž si to štráduje přes celý sklad se svým paleťákem, na kterém má vyskládané krabice do komínku tak, že je jasný, že mu každou chvilkou spadnou. Taky že spadly a kolega s velkou naštvaností a brutalitou ty krabice rozkopal po celém skladu.
V tu chvíli jsem si řekl: Co já tady vůbec dělám? Odpověděl jsem si: Potřebuji peníze jako ostatní, ale nedělám to, co mě činí šťastným. Pak jsem si řekl: Mám to zapotřebí, být pěšákem v poli, dělat stejnou práci jako ostatní a být nespokojený sám se sebou? Tak jsem dal druhej den výpověď a rozhodl se cestovat, fotit a poznávat svět.
Táhlo tě to do světa odjakživa?
Odmalička jsem si vystřihoval vlajky států a lepil si to do sešitu s pocitem, že bych je rád všechny viděl. Odjakživa jsem ležel v mapách, sledoval jak geopolitickou situaci, tak jsem si rád četl cestopisné věci. Vždycky mě to prostě táhlo ven. Ještě když jsem hrál v orchestru nebo válel hokej, tak jsme jezdili někam za naše hranice a pro mě to byl takovej svátek. Prostě to cestování mám v sobě odmala. Můj biologický tatínek je Kubánec, tak v té krvi ta Střední Amerika prostě koluje, neskutečně mě to tam táhlo.
Jak jsi první cestu financoval?
Něco jsem měl našetřeno, ale vždy jsem našel pár sponzorů, kterým se líbilo, co chci dělat, a menší finanční částkou mě podpořili.
Kdy jsi poprvé vyjel?
Před třemi lety. Tenkrát jsem udělal asi největší hloupost. Napsal jsem na sociální síť, kdo by jel se mnou. Přihlásilo se mnoho lidí a já z toho vybral pět známých. Byla to chyba. Odjeli jsme nakonec v šesti lidech do Střední Ameriky všichni na koloběžkách. Ovšem už ve Střední Americe jsme se rozešli, protože každý ten člověk má úplně jiné vnímání i očekávání. Nemohlo to fungovat, protože každý chtěl vidět něco jiného. A tak jsme s kamarádem Michalem zůstali sami a pokračovali podle plánu. Bylo to nejlepší rozhodnutí za celou tu cestu.
Kolik jste najeli?
Na koloběžce 6000 kilometrů a k tomu dalších 4000 kilometrů se plavili na lodi po Amazonii. Neskutečný zážitek. Nemůžu do teď zapomenout, jak nás pod Machu Picchu nahánělo stádo býků jen proto, že jsme blbě odbočili z cesty a skončili na nějaké býčí farmě.
Jen si to představ, dvě červené koloběžky a 10 býků před tebou. Teď se tomu docela směju, ale když si to vybavím zpětně, do zpěvu nám moc nebylo. Po devíti měsících jsme se vrátili zpět do Čech. Druhou cestu po Asii jsem jel o dalšího tři čtvrtě roku později úplně sám.
Jak to s ostatními z vaší skupiny dopadlo?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
