Adam Ondra: Některá místa budou pro turisty. A některá by měl být ponechána pro dobrodružství | Reflex.cz
nahoru

Adam Ondra: Některá místa budou pro turisty. A některá by měl být ponechána pro dobrodružství

Marek Douša14. listopadu 2019 • 19:20
Adam Ondra: Některá místa budou pro turisty. A některá by měl být ponechána pro dobrodružství
foto: ČTK

Nestává se mi příliš často, že bych mluvil s mistrem světa, a to hned trojnásobným, s chlápkem, který jako první překonal nejtěžší cestu světa v Yosemitech a mnohé další v Evropě i Americe. Sám mám závratě i na barové židli, takže nejsem tak docela insider, možná to ale není jenom můj problém, takže jsem se třeba ptal tak, jak by se ptala spousta lidí, kteří také nejsou tak docela horolezci.

Adam Ondra je příjemný mladý muž, který momentálně patří mezi nejlepší české sportovce a který dává značce Česko lesk, což zase není tak docela běžné. A i když se celou dobu rozhlížel, kam by se v té cimřičce dalo vylézt, nakonec zůstal u stolu.

Hned na začátku knihy (Adam Ondra: lezec tělem i duší, Albatros media) zmiňujete, že jste měl při lezení strach... Dostavuje se u vás ještě někdy tenhle pocit?

Na překonávání strachu je nejlepší ta rutina... Strach se vrací občas, když se dlouho věnuji jenom boulderingu. Takže když jsem potom venku někde ve čtyřiceti, nebo spíš ve dvou stech metrech, tak se cítím trochu nesvůj. Třeba hodinku, ale pak si zase zvyknu.

Zkusil jste skočit z letadla?

Skočil jsem tandemově. A hrozně jsem si to užil, ale dokážu si představit, že kdybych neměl tu lezeckou zkušenost, tak bych se daleko víc bál. Přišlo mi to hrozně intenzivní... Proti tomu si skočit dvacet metrů do lana tak intenzivní není.

Jako že skočíte a lano vás podrží?

No. Ona ta lana už jsou hodně dynamická... A když se třeba nepovede nějaký přelez, je ten pád taková malá odměna. Jen trocha adrenalinu, která nahradí ten zmařený výkon.

Často v knize taky mluvíte o vzteku, když se něco nepovede. Je to motivující? Já si vždycky představoval lezce spíš tak, že před výkonem se soustředí, meditují...

Já do lezení dávám prostě všechno. A když do něčeho dáváte všechno a nepovede se to, tak se ty emoce těžko kontrolují. Ale myslím, že poslední dobou jsem se to naučil zvládat trošku líp. Ale když jsem byl dítě tak jsem byl asi dost nezvladatelný. Ale to přichází až po tom případném nezdaru. Jinak ve vzteku nic nedokážu. Možná to tak někdo má a nabudí ho to, ale není to můj případ.

V knížce několikrát opakujete, že když sledujete soupeře, říkáte si: spadni, spadni... Mě to vlastně nepřekvapuje, že vás to napadá. Spíš že to narovinu říkáte. Nemůže vás to v očích čtenářů nějak poškodit?

Tak je asi každému jasné, že to v hlavě probíhá, a možná někdo ocení, že to dokážu říct. Ta rivalita tam je. Ale myslím, že jinak je lezecká komunita poměrně přejícná. A drží při sobě.

Čeká vás olympiáda, bude to vrchol kariéry?

Asi, ale těžko se to srovnává, jestli jsou víc skály, nebo závody. Beru to jako oddělené světy a zatím, kdybych si měl vybrat jeden, tak bych si vybral úspěchy na skalách. Jsou to dva světy, které se prolínají.

Lákají vás i velehory, osmitisícovky?

Neláká mě čistě vylézt jenom na osmitisícovku. Na osmitisícovku se spíš tak jako jde, není tam ta technická náročnost. Samozřejmě tam jsou nějaká objektivní nebezpečí a je potřeba mít nějakou fyzickou výkonnost, ale překonávání technických obtížností je spojené se strašným rizikem. A to nechci. Ty opravdu technicky těžké cesty jsou spojeny s přechodem lavinových polí, třeba. Lákají mě technicky obtížné cesty, ale to se týká spíš pěti šesti tisícovek. A těch nebylo slezeno opravdu hodně. Momentálně mám ale jiné cíle. Olympiádu a závodní lezení.

V poslední době jsme několikrát viděli reportáže právě třeba z Himálaje, který je zaplavený turisty, a nejsou to pohledy radostné. Nehrozí něco podobného i tam, kde lezete vy? Třeba v Yosemitech...

Je to velmi diskutované téma i mezi lezci. Teď i v souvislosti s olympiádou. Lezci se bojí, že skály budou přelidněné. Začne lézt spousta lidí a budou to chtít zkusit i na skalách, ale nebudou připraveni – jaksi – environmentálně, nebudou vědět, jak se správně chovat. Myslím, že je to i velká zodpovědnost nás lezců, kteří máme skály rádi. Vysvětlovat, jak se chovat. Na druhou stranu i v Evropě je spousta terénů, které ještě nebyly zdolány, a pořád je tam ticho a klid. Závisí to hlavně na tom, jak je to místo daleko od parkoviště. Tak to asi bude: některá místa budou pro turisty. A některá by měla být ponechána pro dobrodružství.

Marek Douša




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější