On maluje na plátna mystikou a náboženstvím prodchnuté černobílé výjevy z pekla i z ráje, ona navrhuje hedvábné šátky a šaty od střihu a materiálu až po potisky, třeba pro Marca Jacobse na newyorský Fashion Week nebo pro značky Versace, Balenciaga či Kenzo. On léta tvořil ve Švýcarsku, vystavoval v Šanghaji, Mexico City, Paříži nebo třeba v Basileji, ona vyjíždí z Londýna, kde studuje, na několikaměsíční stáže k návrhářům do Stockholmu, Paříže nebo New Yorku… Malíř Josef Zlamal (35) a oděvní designérka Andrea Vytlačilová (23) hned po maturitě vylétli z hnízda a zatím se nezastavili. Před ničím. Rozhovor s nimi najdete v aktuálním Reflexu č. 42/2019 a zde nabízíme pár bonusových otázek, které v tištěné verzi neuvidíte.
Jak se vlastně dají dohromady dva kreativní lidi, co žijí v zahraničí? Že by existovala speciální seznamka pro umělce?
J.: Seznámili jsme se před třemi lety díky staletími prověřené aplikaci Život. Měl jsem tehdy výstavu v Praze se sochařem Richardem Štiplem, mým švagrem, a Andrea pracovala v jedné z galerií. Setkali jsme se tak v našem přirozeném prostředí.
A.: A zjistili, že jsme kompatibilní. Já se tehdy těšila, jak si po náročném studijním roce v Anglii užiju klidné léto v Praze, a byla jsem nadšená místní mladou výtvarnou scénou…
J.: To jsi ještě netušila, že půjde o partu solitérů, exotů, kteří vyhledávají spíše než lidi sobě podobné ty, co nemají s uměním moc společného – aby se skrze ně dozvěděli něco nového, spíš než aby se utvrzovali o vlastní pravdě, což u lidí ze stejných kruhů hrozí. Pro mě je výtvarné umění až moc privátní zóna, kam si málokoho pouštím.
Josefe, váš děda Wilhelm Zlamal a táta Petr Zlamal jsou malíři, maminka Blanka architektka. Jaké to je, žít v tvůrčí rodině?
J.: V životě jsem se díky tomu, nebo vinou toho, nikdy nedíval stranou a měl svoji cestu jasnou, možná až příliš. Některé otázky jsem si začal klást až hodně pozdě, protože jsem měl pocit, že na ně přece znám odpověď, když jsem v umění vyrostl a dělalo se u nás vždycky určitým způsobem. Všechna má energie šla dlouho jen na tvůrčí práci, což je sice důležitá složka umění, ale rozhodně ne jeho podstata, to jsem dříve neviděl. Mimochodem, fakt, že je váš otec známým malířem, pro vás může znamenat i to, že budete vnímáni jako jeho méně talentovaný epigon a bude se nad vámi vznášet kletba nepotismu. Ke spokojenosti a profesnímu úspěchu to rozhodně nevede, maximálně vám to zajistí nějaké entrée, nástup na scénu – to je vše.
Srovnával jste se s tátou, hodnotil vás, vedl vás?
J.: Naštěstí ani jedno. Od šesti let jsem měl svůj vlastní ateliér o pár metrech čtverečních, se záměrně zatemněnými okny, vedle dětského pokojíčku, který byl de facto vytapetovaný mými obrazy. Je zajímavé, že vinou naturelu nebo genetiky nebo čeho jsem odmala volil podobné barvy a už na těch dětských obrazech je patrný můj dnešní rukopis. Ale stejně jako Andree mi v dětství ani v mládí do tvoření nikdo nezasahoval, což považuju za velmi důležité. Ve výchově vedení smysl má, ale v umění by si měl člověk všechno najít sám, nenechat svou imaginaci a intuici omezovat pohledem dospělých.
U vás je to jinak, Andreo, vaše maminka je bioložka.
A.: Přesně tak, u nás se kladl důraz na vzdělanost, což mi pomohlo získat disciplínu – studovala jsem na náročném gymnáziu a českou uměleckou komunitu tak vlastně skoro vůbec neznám. Umění nebo módě se doma nikdo nevěnoval, jen maminka mé babičky pracovala jako modelářka střihů – nějaký zbloudilý gen jsem nejspíš zdědila.
Jak jsem pochopila z vašeho webu, Andreo, poslední rok byl pro vás profesně docela hektický…
A.: Loni jsem se narychlo stěhovala z Londýna zpět do Čech – v jeden červnový pátek končil ročník, v sobotu jsem musela opustit byt. Protože jsem v těch týdnech pracovala na projektu pro Graysona Perryho (za své šaty a tapisérii v soutěži známého britského excentrického umělce získala první cenu; pozn. red.), nebyl čas nic balit. Po dokončení projektů bývám tak šíleně unavená, že třeba dva dny spím, což jsem si tehdy absolutně nemohla dovolit…
V srpnu jsem začala pracovat ve Stockholmu, pro značku Acne Studios, a zůstala tam až do konce roku. Dělala jsem print designérku, navrhovala jsem potisky na dámskou i pánskou módu. Pak jsem se přesunula do New Yorku k Marku Jacobsovi a čtyři měsíce pracovala v ateliéru jeho firmy v Soho; navrhovala jsem oděvy, jejich střihy i materiály. Nastoupila jsem tam v tom nejlepším možném čase, těsně před přehlídkou na možná nejprestižnější módní akci vůbec, únorový newyorský Fashion Week. Nebo vlastně v nejhorším čase, jak se to vezme. Šest týdnů jsme pracovali v kuse, začínalo se v devět, leckdy se končilo v jednu ráno, Marc nám vždycky zajistil Uber domů. Musela jsem si nastavovat budík, abych stíhala svoje rituály: běh, jógu a meditaci. A v květnu jsem se přesunula do Paříže, pracovat pro firmu Kenzo.
Josefe, když jsem naprostý laik a chci do obýváku něco černobílého dva krát dva metry od vás, co udělám? Zavolám vám?
J.: Ano. Pozvu vás k sobě do ateliéru, kde je depozitář, což je jen vznosnější název pro sklad a archiv. Člověk se tu porozhlédne a má prostor a čas zjistit, co je mu blízké. Je to vysoce intimní a osobní záležitost, ne věc, kterou vyřešíte během několika minut. Třeba během pár dnů za mnou přijedou soukromí klienti z Prahy, kteří si něco vybrali v březnu a doteď o tom jednáme, v důvěře a respektu, srozumitelně a přímočaře, bez marketingové vaty. Tak se bourají stereotypy, které vytvářejí bariéry – třeba představa, že umění nebo móda je věc pouze pro nejbohatší nebo pro takzvané znalce. Jsem naopak přesvědčen, že může obohatit a pozitivně ovlivnit život každého z nás. Je to velmi osobní věc, jako když vznikají šaty na míru. Není to vztah učitel a žák, hledáte partnera.
Kdo jsou vaši klienti? Já bych se třeba bála, že jsem nedostatečná pro výběr – že tomu nerozumím, nedokážu odhadnout cenu…
J.: Pro mě odborné a neodborné publikum neexistuje – vnímání umění je velmi intuitivní a mnohdy jsou v něm lepší právě lidé nezatížení formálním vzděláním a jeho klišé, floskulemi, vzájemným ujišťováním se o pravdivosti nesmyslů, jen aby člověk neztratil tvář. Nemá cenu vzhlížet pouze k velkým českým sběratelům propíraným v médiích. Jsou stovky, možná nižší řády tisíců lidí, kteří výtvarnu nerozumějí o nic méně, jen třeba nemají k dispozici tolik peněz. Pro profesionálního umělce by neměl být malý a velký, důležitý a nedůležitý. Moji klienti jsou velmi rozliční, z různých příjmových i profesních skupin; nejdražší obraz jsem prodal za půl milionu. S některými lidmi uzavírám bartery, část platby řešíme formou směny v podobě služeb. Ale nevedu dvojí ceny pro sympaťáky a pro ty druhé.
A.: Podpora naší práce je alfou a omegou, jsme za ni nesmírně vděční. Já bych ráda přiblížila módu právě lidem, kteří si myslí, že couture není pro ně, že na to nemají, a stydí se jít do butiku nějaké značky se porozhlédnout.
Říká se, že mileniálové a příslušníci generace zet jsou egoisti a příliš se nezajímají o věci a lidi kolem. Jste vy dva společensky angažovaní?
A.: Jsem vegetariánka a daruju krev, je pro mě povinností něco ze sebe dát. Samozřejmě aniž bych si za to brala peníze – copak jsem si tu krev vytvořila? Krev by měl dle mého názoru dávat každý z nás, tyhle věci tmelí komunitu, spojují lidi. A moje maminka je ekoložka, takže i já myslím na přírodu, ať dělám cokoli.
J.: Soustředím více své síly na to, co mohu pozitivně ovlivnit sám, a nežiju v přesvědčení, že to za mě vyřeší nebo ovlivní někdo jiný. Proto se s Andreou díváme do budoucnosti s velkou dávkou optimismu.
Celý rozhovor si přečtěte v novém tištěném Reflexu >>>
