Režisér Martin Krejčí o reklamě s uprchlíky i o kauze Zbrojovka: Asociální a kontraproduktivní | Reflex.cz
nahoru

Režisér Martin Krejčí o reklamě s uprchlíky i o kauze Zbrojovka: Asociální a kontraproduktivní

Kateřina Kadlecová1. srpna 2019 • 13:00
Režisér Martin Krejčí o reklamě s uprchlíky i o kauze Zbrojovka: Asociální a kontraproduktivní
foto: Zbyněk Pecák

Režisér Martin Krejčí v dnešním Reflexu (č. 31/2019) vypravuje především o svém prvním filmu; Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera natočil v USA s hereckými hvězdami Johnem Turturrem nebo Chloë Sevignyovou. Od hanspaulských začátků a produkce fenomenální Tašou s Tata Bojs se v interview dostal k životu v Kalifornii i k reklamě, která ho živí. Jaký vztah má s dalším členem světové špičky reklamní režie, režisérem seriálů HBO Pustina a Bez vědomí Ivanem Zachariášem?

Jak jste se vlastně dostal k reklamě?

Ta první byla na slovenské pivo. Natočil jsem ve druhém ročníku FAMU film Nová planeta, vědeckofantastický dokument o lidech, co žijí na planetě Nova, což byl tehdy fenomén, protože televize Nova měla obrovskou sledovanost a její fanklub se jmenoval Planeta Nova. Ten film viděl Tomáš Mašín (režisér 3 sezón v pekle nebo Wilsonova; pozn. red.), který točil hudební videoklipy ve své produkční firmě Dawson Productions; já ty klipy měl moc rád, pouštěli je v televizním pořadu Šedesátka, třeba neuvěřitelný Načevin Měsíc. No a Tomáš se za mě u té první reklamy zaručil svým jménem – jako že to opraví, kdybych to pokazil. Jeho tehdejší přítelkyně Monika Kristlová byla producentkou, která se mě ujala, a s ní jsem natočil i Fricassé (tento krátký snímek zaujal i na festivalu v Cannes; pozn. red.).

A jaký vztah máte s Ivanem Zachariášem? Oba jste světová špička v tvorbě reklamy – konkurujete si, nebo pomáháte?

Ani to, ani to. S Ivanem bych se nesrovnával, on byl ve světě reklamy na vrcholu ještě předtím, než jsem vůbec přišel na FAMU – když ještě točili reklamy Spike Jonze nebo Michel Gondry. Je o dost starší, takže jsem ho na škole nezažil, ale jeho film o muzikantech Vojtěchovi a Ireně Havlových si stále pamatuju. Byl jedním z klíčových studentů Jana Špáty a jeho jméno jsem prvně zachytil při nějakém semináři, kdy se řešilo, že reklama je prostitutka, která se nelíbá, a že právě ten talentovaný Ivan se jí zaprodal. Přišlo mi to absurdní, protože jsem měl za to, že vůle, píle a talent nejsou komodity k prodeji, a navíc to znělo často od lidí, kteří by podle mého ani neměli co prodávat.

Pak jsem Ivana někde slyšel mluvit a jeho přístup mi přišel zajímavý a smysluplný. Když mi bylo poprvé nabídnuto, abych zkusil reklamu, přišlo mi, že není ostuda to zkusit. Byl jsem dost mladý a zvědavý na to, abych si našel, co si chci díky reklamě vyzkoušet. Jako když děláte studentské cvičení, je to taková stylistická etuda – osaháváte si výrazové prostředky, jakými zadané téma pojednáte.

Svět reklamy se navíc za posledních pár let hodně změnil.

To ano, k horšímu. Možná ten můj pocit souvisí s tím, že ten bazén plný možností a různých přístupů, co jsem si chtěl kdy vyzkoušet, jsem už skoro vypil a začíná mi to týct ušima. Navíc v oboru vládne strach – jak se rozšířily platformy pro marketing, snižují se rozpočty, protože to, co dřív šlo do reklamy v televizi a v kinech, se musí dělit ještě na sociální média, online a tak dále.

Firmy zjišťují, že za tisícinu někdejších nákladů na TV reklamu udělá jeden kluk doma chytré video, které zaujme násobně víc lidí na Instagramu, a všechny zachvátí panika, že přijdou o práci. A místo aby našli o to větší kuráž zkoušet a hledat něco nového, snaží se zalíbit zmateným šéfům, kteří logicky nechápou, proč by měli platit aparáty lidí, co se bojí přijít s něčím odvážným a zajímavým.

Berete reklamu jen jako prostředek pro vydělání velkých peněz?

Ne, to je cesta do pekel. Užívám si možnost pracovat s nejlepšími lidmi v oboru, často na místech, na která bych se jinak nedostal. Poslední regulérní reklamou, kterou jsem točil pro Čechy, byla před patnácti lety vánoční Kofola s prasetem a holčičkou, dodnes to běží v televizi. Pamatuju si, jak jsem do dialogu připsal větu o postním zlatém prasátku se zubama zahnutýma nahoru, protože děda měl na chalupě kožku divočáka i s hlavou a ten měl ty zuby a já se ho na ně jako dítě ptával. A teď je z toho vánoční evergreen – tedy v rámci reklamního bloku.

Na druhou stranu, jednou jsem měl pocit, že děláme něco smysluplného při natáčení spotu pro Unicef, který srovnával příběh českých ekonomických uprchlíků v osmdesátých letech se současnou situací, kdy se stavíme na zadní kvůli pocitu ohrožení ze strany hord po zuby ozbrojených mládenců z Afriky, kterých tu máme všehovšudy asi třicet. A ještě u nás ani o ten azyl nežádají, protože chtěji někam, kde se k nim budou chovat adekvátně k zoufalé situaci, ve které se nacházejí. Tehdy jsem si o sobě přečetl na internetu, že by mi měli vytáhnout střeva ze zadku a přibít za ně na vrata uprchlického tábora. Nelze si tedy stěžovat na nedostatek zpětné vazby, kterou penězi opravdu nelze vyvážit.

Co si mimochodem myslíte o kauze Zbrojovka, která v posledních červnových dnech narušila okurkovou sezonu? Téměř čtyři desítky českých a slovenských režisérů, herců a producentů podepsaly otevřený dopis adresovaný vedení MFF KV; protestovaly v něm proti tomu, že mezi partnery festivalu figuruje Česká zbrojovka…

Je podstatné a smysluplné se podobnými věcmi zabývat, etický rozměr je důležitý a plakát Zbrojovky s nápisem „We love shooting“ je opravdu blbej a nevkusnej. Ale načasování protestu právě na začátek festivalu a barikádnický způsob řešení považuju za nešťastné. To je, jako když někoho vší silou praštíte přes hlavu a pak po něm chcete, aby si s vámi povídal o tom, proč jste mu tu bouli udělali. Podepsat petici a poslat dopis do médií, to ten dialog zavírá, nikoliv otevírá.

Lidi, kteří Vary připravují, mají jazyk na vestě a vší silou se snaží udělat skvělý festival pro víc než dvacet tisíc diváků. Hodit jim do toho vidle takovýmhle způsobem mi připadá asociální a kontraproduktivní. Na druhou stranu je to asi v duchu dnešní doby, která smrdí permanentní potřebou vyhrocenosti a vymezování se. Mnoha z těch signatářů si vážím a necítím se kompetentní se k tomu vyjadřovat zevrubněji – jen mi přijde, že ve jménu obsahu se zvolila kontraproduktivní forma a zbytečné mediální tance.

Celý rozhovor si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>

Reflex 31/2019Foto Archív





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější