Říkají o ní, že je rebelka. Patří k nejvýraznějším právnickým osobnostem v zemi. Jedna ze dvou soudkyň Ústavního soudu ČR, KATEŘINA ŠIMÁČKOVÁ, považuje lidskou svobodu za mimořádně důležitou hodnotu. V rozhovoru vysvětluje, co jí vadí na povinném očkování, proč uznala jako rodinu pár dvou mužů se dvěma dětmi. K elektronické evidenci tržeb, kterou chtěla úplně zrušit, říká, že pravidla často vytváří někdo, komu je pětatřicet, bydlí v Praze, má mobilní telefon a vysoký příjem, takže mu nedochází, že i pársetkorunová položka za internet může podnikání ukončit.
Vy jste po revoluci začínala s právničinou jako asistentka ústavního soudce Antonína Procházky, což byl vězeň komunistické totality. Napsala jste i komentář k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu, jste spoluautorkou sborníku Komunistické právo. Je v tom nějaký záměr?
Promovala jsem ještě za komunistů. Myslím si, že pokud nějaká společnost udělala ve své historii chybu, měla by se s ní v plném rozsahu vypořádat, uvědomit si důvody, které k ní vedly a zavinily ty velké zločiny i malé nespravedlnosti. Totalitní minulost nás stále může ovlivňovat. Osobně jsem měla skvělou možnost konfrontace. Půl života jsem strávila za komunistů, půl života teď. Proto pro mě není svoboda slova, svoboda cestovat, svoboda přečíst si jakoukoliv knížku či diskutovat ve škole o všech myslitelných otázkách pouhá samozřejmost.
Patřila jste i k „osmi statečným“, díky nimž před Ústavním soudem jen těsně obstálo právo badatelů nahlížet do archiválií komunistických bezpečnostních složek bez svolení zmiňovaných lidí. Stála proti sobě dvě práva: na informace a na ochranu soukromí. Proč je důležitější to první?
To bylo velmi těžké rozhodnutí. Současná praxe totiž není ideální. Na rozdíl třeba od Německa, kde zvládli zcela odhalit vlastní minulost a zároveň ochránit soukromí jednotlivých lidí. Já jsem veliký zastánce ochrany soukromí a myslím si, že ani v 21. století to není passé. Dělám si vždycky legraci, že se i náš pes, když ho bolí bříško, přirozeně schová do nějakého keře. Člověk má někde hluboko v skrytu duše potřebu soukromí zakódovanou. Mluvíme-li o svobodě, tak její součástí je zavřít se ve svém bytě a svobodně si tam dělat, co chci. Stejně tak ke svobodě patří vystoupit ven a říct, co si myslím. Ochranu soukromí považuji za velmi důležitou a stát se nemůže zbavit povinnosti chránit ty opravdu nejcitlivější údaje.
Takové v těch archívech ale nepochybně jsou.
Jistě. Tajná policie totalitních režimů používala proti lidem právě ty „špinavé“ soukromé informace, ať už to byly nevěry, sexuální orientace, nebo ponižující zdravotní údaje. Nicméně zrušení možnosti vstupovat do těch archívů by v současné politické konstelaci – a vy vždycky rozhodujete tady a teď – znamenalo, že zůstanou úplně zavřené. A také, že všichni ti, kdo si archívy v posledních dvaceti letech okopírovali, budou moci citlivé informace užívat i zneužívat, aniž je ověřil další badatel. My nevíme, kdo a kolik kopií má. Uvědomme si, že nejvíc zraňujících informací si totalitní složky vedly na své oběti, na odpůrce komunistického režimu. Skutečně to rozhodování nebylo lehké při vědomí, že zákon není z hlediska ochrany soukromí ideální.
Vy býváte na Ústavním soudu nezřídka v opozici proti většinovému názoru, říkají dokonce, že jste rebelka: byla jste pro zrušení EET, pro zrušení zákazu kouření v restauracích, jako jediná jste zaujala odlišné stanovisko k verdiktu kolegů, že povinné očkování je v souladu s ústavou. To je ta vaše důvěra ve svobodné rozhodování člověka?
Pozor, já si myslím, že naše společnost není připravena na dobrovolné očkování. Ale náš zákon dává rodině příliš mnoho povinností, to mi vadí. Neříká: „Musíš mít své děti očkované proti těmto nemocem.“ Říká: „Musíš to udělat právě touto vakcínou, a ne jinou, musíš to udělat v tomto termínu, a ne v jiném.“ V občansky silných demokraciích není očkování povinné, protože se svobodou se tam pojí vysoká míra odpovědnosti. Rovněž poskytují odškodnění těm, jimž očkování způsobí problémy. Naproti tomu my máme systém povinností a pokut. Přikazujeme, že dítě nemůžete očkovat vakcínou z Rakouska, ale vakcínou českou. Musíte ho očkovat v jednom okamžiku proti šesti nemocem, byť si rodič myslí, že by se dětské tělo lépe vypořádalo s postupným očkováním. A narazí-li tenhle tvrdý systém na maminku či tatínka, kteří jsou znejistěni zvláštními informacemi na internetu, nerozebere jejich strachy, nýbrž autoritářsky přikáže: „Musíš, jinak ti nevezmeme dítě do školky!“
Lidé samozřejmě chtějí svobodu rozhodování, ale s tou druhou stranou mince, s odpovědností, bývají leckdy na štíru, nebo ne?
Rozhodně nejsem proti vymahatelným a jasným pravidlům. Právě u očkování je odpovědnost za to, aby se nenakazily i další děti, obrovská. Očkovací povinnost je na místě, ale – opakuji – náš stát ji má zakotvenou špatně, protože má příliš mnoho požadavků, které nedávají smysl. My právníci se musíme dál bavit kromě výše zmíněného i o jednotlivých nemocech. Osobně nechápu, proč by dítě v mateřince mělo být očkováno proti hepatitidě B, která je součástí povinné hexavakcíny.
Vraťme se ještě k EET. Na adresu pětice ústavních soudců, kteří tuto povinnost chtěli zrušit, zaznívaly odsudky, že se už vydává na výsostné území zvolených politiků. Přemýšlíte někdy, zda si neukusujete příliš?
Naprosto nezpochybňuji právo státu vybírat efektivně daně. Jenomže v případě elektronické evidence zašel za hranici nutné regulace. Systém vybírání daní je založen na tom, že je tady jakási kontrola ex post. Nikoli že stát jako velký bratr okamžitě vidí, jak on-line běží celá ekonomika, každou účtenku z obchodu. Efektivní kontroly může dosáhnout například pomocí registračních pokladen, což je mnohem menší zásah a úplně stejný výsledek. Po zavedení EET získal stát ohromnou informační sílu. A je vždycky nebezpečné, dostává-li do ruky více oprávnění, než nezbytně potřebuje. Druhé, co mi přijde naprosto nepřijatelné, je, že chcete-li v této zemi podnikat, musíte mít chytrý telefon, internet a počítačovou gramotnost.
To řadu lidi ze starší generace vyřazuje ze hry…
Ano. Já mám sedmdesátiletého obuvníka, který umí zašít kozačky. Nikdo jiný to neumí. Vím o malé galanterii provozované šedesátiletou paní v Moravském Krumlově, kde se všechny ženské setkávají, aby si povykládaly, když si kupují vlnu nebo zip. Vím o další paní, která na brněnském Zelném trhu prodává výpěstky ze své zahrady… Mně připadá nelidské jim najednou říct: „Protože neumíš s počítačem, už v téhle zemi nemůžeš podnikat.“ A poslední argument: Nikdy to není tak, že občané jsou tady pro stát, ale stát je tady pro občany. Jenže pravidla často vytváří někdo, komu je pětatřicet, bydlí v Praze, má mobilní telefon a vysoký příjem, takže mu vůbec nedochází, že třeba další pársetkorunová položka za internet může být přesně tím bodem, kdy se láme rentabilita konkrétního podnikání. Takže to opravdu nepovažuji za zasahování do politiky. Nicméně chápu, že zaměstnanci jsou frustrovaní, pokud mnohý řemeslník dělá bez dokladu. Vyvolává to ve společnosti pocit nespravedlnosti, byť jde o malé částky. Horliví regulátoři pak mají umetenou cestičku.
Kateřina Šimáčková (52) – právnička a brněnská rodačka pracovala po studiích mj. jako asistentka ústavního soudce, patnáct let byla advokátkou. V roce 2009 přešla z advokacie do justice na místo soudkyně Nejvyššího správního soudu, předtím byla čtyři roky členkou Legislativní rady vlády. Pro období 2008 až 2012 byla Radou EU jmenována členkou Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu EU. Od roku 2010 je náhradnicí členky Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise). Přednáší také na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde obhájila dizertační práci na téma Daně a právní stát. Je spoluautorkou několika odborných učebnic a dalších knih a ad hoc soudkyní Evropského soudu pro lidská práva. Prezident Zeman ji jmenoval soudkyní Ústavního soudu ČR v roce 2013. Je vdaná, jejím manželem je spisovatel a dramatik Jiří Šimáček.
Celý rozhovor uveřejňujeme v tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 28. února 2019
