Z Národního divadla mě vyhodili, protože jsem Židovka, řekla Reflexu herečka Aťka Janoušková | Reflex.cz
nahoru

Z Národního divadla mě vyhodili, protože jsem Židovka, řekla Reflexu herečka Aťka Janoušková

Jakub Horváth, Martin Bartkovský9. března 2019 • 21:30
Aťka Janoušková: Rozhovor o životě, herectví i jejím jméně
• video: 
Martin Bartkovský

Herečka, zpěvačka a dabérka Aťka Janoušková oslavila 16. března roku 2018 své 88. narozeniny. Včelka Mája by bez jejího hlasu nebyla Včelkou Májou, večerníčky o Broučcích nebo Včelích medvídcích by bez přispění velké malé hvězdy českého dabingu jistě nebyly tak oblíbené. Málokdo ví, že jí rodiče odvlekli do koncentračních táborů, že ji jako Židovku vyhodili z Národního a že jí hormonální léčba nízkého růstu působila potíže – pokud jde o střevíce. Při té příležitosti jsme s ní v Reflexu udělali rozhovor, který po zprávě o její smrti z 9. března 2019 otevíráme veřejnosti.

Narodila jste se v Praze a od osmi let chodila do baletní školy v Hlaholu. Souvisela tato průprava s tím, že jste záhy začala hrát dětské role v Národním divadle?

Určitě ano. Nejprve jsem navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové ve Vodičkově ulici, kde jsme bydleli, jenže tam byla ve výuce obsažena i akrobacie a k té jsem neměla žádný vztah. Přešla jsem tedy do Hlaholu k primabaleríně Národního divadla Zdence Zabylové; z její školy se rekrutovali představitelé dětských rolí do zlaté kapličky. V Národním zjistili, že jsem sice vzrůstem malá, ale mentálně vyspělá, takže jsem začala pravidelně hostovat v baletu, opeře i činohře. Dostávala jsem i úkoly herecky náročnější, například v Pucciniho opeře Madame Butterfly. V paměti mi utkvěla detektivní hra Emila Vachka Prsten, kde jsem pod režijním vedením Jiřího Frejky hrála dceru Františka Smolíka. Na jevišti jsem se tu setkala i s dalšími hereckými velikány té doby – se Zdeňkou Baldovou, s Bedřichem Karenem, Jaroslavem Průchou, Ladislavem Boháčem, Vlastou Fabianovou, Vlastou Matulovou…

75 let od největší masové vraždy v dějinách našeho národa. Nacisté přes noc povraždili…

V roce 1942 jste však musela Národní divadlo s okamžitou platností opustit.

Těsně před tím, než jsem měla začít zkoušet roli Barborky v činoherní inscenaci Zuzana Vojířová, přišlo na ředitelství anonymní udání. Někdo se pohoršoval nad tím, že jako dcera Židovky hraju na naší první scéně. Následovala okamžitá výpověď. V létě 1943 pak přišli gestapáci pro moji maminku, já jsem tou dobou naštěstí byla na prázdninách u naší bývalé hospodyně v Přibyslavi. Když uviděli náš nádherný byt ve Vodičkově ulici, řekli si mezi sebou „beide“, berem oba, a zatkli i tatínka, ač k židovské minoritě nepatřil. ­Deportovali je do koncentračních táborů.

Kde prožilo třináctileté děvče ta dvě léta, která zbývala do konce války?

Několik týdnů jsem pobývala u maminčiny sestry, která byla samozřejmě také Židovka a také žila ve smíšeném manželství. Pak si mě k sobě vzala tatínkova sestra, která byla z pohledu rasy árijská. Ta na gestapu vymohla, že mně bylo dovoleno vstoupit do našeho zapečetěného bytu a vzít si věci, co jsem potřebovala po prázdninách do školy. Do smrti to nezapomenu: na jídelním stole pořád ještě stál nedojedený oběd, od kterého rodiče gestapo odvleklo.

Mohla jste po vyhazovu z Národního divadla někde vystupovat?

Ne, měla jsem absolutní zákaz veřejné umělecké činnosti. Ten podzim po zatčení našich jsem nastoupila do gymnázia. Jedna moje spolužačka byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru – chodili do něj tou dobou třeba budoucí princezna Krasomila Alena Vránová, režisér a scenárista Jiří Horčička, herec a později vyhledávaný textař populárních hitů Zdeněk Borovec nebo významný novinář Karel Kyncl. Kamarádka se zmínila o mé tehdejší situaci panu režisérovi Miloslavu Dismanovi, jenž mě přijal a obrovsky mi pomohl. Až po válce jsem se dozvěděla, jak riskoval. Byla jsem u něho inkognito, přestože jsem s nimi hrála i v Intimním divadle.

Zemřel divadelní a filmový herec Jiří Pecha, nezapomenutelný parťák Bolka Polívky

Jak vás ta krajně negativní životní zkušenost poznamenala?

Samozřejmě mě poznamenala, ale ne tragicky. I když jsem vnímala drama oněch časů, stále jsem věřila, že všechno dobře dopadne a že se rodiče z koncentráku vrátí. V březnu 1945 ale dostali tetička se strýčkem zprávu, že tatínek zemřel. Zatajili mi to, jenže já je slyšela, jak o tom v noci mluví. Neřekla jsem jim, že to vím. O mamince jsme dlouhou dobu nic nevěděli. V ten čas jsem začala nabývat přesvědčení, že jsem sirotek. Jednou odpoledne na konci května jsem cvičila u tetičky na piano. Ve vedlejším bytě, který byl prázdný, si Rusové udělali štáb. Když mě uslyšeli hrát, přišli do mého pokoje a poslouchali. Najednou se objevila tetička se slovy: „Pojď se podívat, kdo přišel!“ Šla jsem ke dveřím a tam stála máma – přežila pochod smrti z Ravensbrücku až do Prahy. Její sytě černé vlasy byly úplně bílé.

V té době už byl zcela zřejmý váš atypicky malý vzrůst. Kdy jste prvně podstoupila léčbu a s jakými výsledky?

První injekční léčbu jsem absolvovala už v pěti letech, vyrostla jsem ovšem maximálně o centimetr. Další léčení přišlo až po válce, u zakladatele české endokrinologie profesora Josefa Charváta. Ten mi aplikoval injekčně testosteron, protože jsem trpěla nedostatkem růstového hormonu,který byl v testosteronu obsažen. S úsměvem říkával: „Sůvičko, ty fousy musíme ohlídat!“ Sice je ohlídal, ale výsledek byl opět nanejvýš čtyři centimetry plus. Nechala jsem si ušít krásné lodičky na míru, ale nemohla je nosit, protože mně o půl centimetru vyrostla noha. Začala jsem tedy na snahu lékařů rezignovat a definitivně mě v tom utvrdil můj blízký přítel a kolega z Divadla E. F. Buriana Jaroslav Vágner: „Vykašli se na to! Zařiď si život podle toho, jaká jsi. Normálů jsou na světě mraky, ale solitérů, těch je málo!“

Šarlatán z Petřin vydělává na umírajících lidech: Za 14 tisíc vyléčí rakovinu i…

Byl pro vás, viděno s odstupem času, tento handicap v profesi herečky a zpěvačky v něčem výhodou?

Ani bych neřekla. Musela jsem se smířit s tím, že žádné Desdemony hrát nikdy nebudu a všechny figury budou víceméně jednostrunné. Jediná výhoda spočívala v tom, že si mě publikum snáze zapamatovalo.

Po válce jste byla nadále členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. V čem byla tato průprava klíčová pro vaši další kariéru?

Především jsem se naučila sounáležitosti ke kolektivu, který zde byl skvělý, dodnes se pravidelně scházíme. Vzpomínám si na společný zájezd do Anglie, kde jsem v Londýně tančila českou polku a sklidila velmi pochvalné recenze. Pak jsem absolvovala univerzitní zkoušku z angličtiny a francouzštiny a nastoupila jako cizojazyčná korespondentka do Centrokomise, společnosti pro dovoz a vývoz potravin. Oddělení čokoláda! Byla jsem tam ale jen tři roky, měli jsme totiž kancelář nedaleko Divadla E. F. Buriana a jednou jsem cestou do práce potkala známou, která u Buriana pracovala jako choreografka. Slovo dalo slovo a dotyčná mě k němu doporučila jako externistku, hostující. Po přímluvě tehdejší členky souboru Stelly Zázvorkové mě Burian v roce 1953, v mých třiadvaceti letech, angažoval.

V Divadle E. F. Buriana se po válce sešla parta herců, z nichž se stali špičkoví komici: Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský či zmíněná Stella Zázvorková. Přišla jste do partnerského kontaktu na jevišti s některým z nich?

Ano, hrála jsem v různých hrách se všemi výše uvedenými kolegy a jako partneři byli všichni výborní.

Značně osobitý Emil František Burian měl hodně příznivců i odpůrců. Konvenoval vám jeho ředitelský a režisérský přístup?

V maximální míře. Dokonce mi několikrát připsal extra roli do právě studované hry.

Proč jste tedy dala přednost profesi zpěvačky a odešla jste k Orchestru Zdeňka Bartáka?

K Burianovi nastoupil jako provozní šéf František Spurný, který v té době zároveň zastával funkci manažera Orchestru Zdeňka Bartáka, a jeho tehdejší manželka Yvetta Simonová v této kapele zpívala. Spurný mě doporučil jako novou pěveckou tvář a potenciální partnerku Emana Fialy ve skečích mezi písničkami. Upozornil mě ale, že orchestr absolvuje mnoho zájezdů, tudíž je vyloučeno být zároveň v angažmá v divadle… Měla jsem velkou obavu, jak se k tomu Burian postaví. Když od něj někdo odešel, nikdy víc nesměl do jeho divadla vkročit. Poděkovala jsem mu za báječnou spolupráci a vysvětlila mu, že se pro mě těžko hledají vhodné role a nyní budu mít možnost hrát skeče napsané mně přímo na tělo a budu v nich moci uplatnit vše, co umím. Načež Burian zareagoval: „Chápeš ale, že vyměňuješ kamenné divadlo za srágoru?“ Řekla jsem mu, že to chápu, ale stejně musím odejít. Poprosila jsem ho, aby mně jako divačce dovolil jeho divadlo navštěvovat i nadále, s čímž souhlasil. Rozešli jsme se v dobrém.

Strašidelné Rusko: Fotograf drsně dokumentuje neviditelnou stranu postsovětské východní…

Při zájezdních vystoupeních jste se stala partnerkou Emana Fialy a R. A. Dvorského. V čem vás tyto dvě velké osobnosti nejvíce ovlivnily?

Při estrádách s Emanem Fialou jsem hrála figury, které psal přímo pro mě, a zároveň jsme spolu zpívali dueta, jež komponoval. Eman byl obdařen všestranným talentem autorským i interpretačním a měl úžasný smysl pro humor. Díky R. A. Dvorskému jsem pak zažila největší aplaus v životě. Tehdy se konal ve Velkém sále Lucerny velkolepý koncert, kdy R. A. Dvorský prvně vystoupil v těchto prostorách po propuštění z vězení. (Zakladatel orchestru The Melody Boys byl na jaře roku 1954 obviněn z vlastizrady, protože se po komunistickém převratu pokusil opustit republiku – jenže unesený dopravní letoun pro jeho skupinu nepřiletěl. Byl odsouzen na pět let, odseděl si dva. Pro těžkou nemoc ho propustili dříve; pozn. red.) Na jevišti byl Orchestr Zdeňka Bartáka, Dvorský hrál na klavír a já měla za úkol přijít prostřední řadou mezi diváky na jeviště, předat mu kytici a zazpívat společně duet. Když jsme dozpívali, strhl se takový aplaus, že mi projel mráz po zádech odshora až dolů a začala jsem se celá třást. Absolutně vyprodaná Lucerna povstala a mohutnými ovacemi vzdala R. A. Dvorskému hold.

Na konci šedesátých let jste dlouhodobě hostovala ve východním Německu se souborem Jiřího Poppera, kde jste zažila svůj druhý největší životní aplaus…

Přesně tak. Jirka Popper měl v plánu dát dohromady nový estrádní program, s nímž bychom mohli jezdit po východním Německu, a potřeboval si vyzkoušet, jak na nás dva bude publikum reagovat. V západním Německu byla v té době velmi populární píseň Uncle Satchmo’s Lullaby, kterou v originále nazpíval Louis Armstrong a dvanáctiletá Němka Gabriele Clonischová. Jirka přišel s nápadem, že bychom tento šlágr interpretovali dle anglicko-německého originálu spolu a předložili oblíbenou melodii ze Západu východním Němcům jako dárek. Tehdy jsme vystupovali na veletrhu v Lipsku a prvně zde také tento duet zazpívali. A strhlo se něco nepředstavitelného. Publikum začalo nadšením nejen tleskat, ale i dupat, sál málem spadl. V ten okamžik bylo zcela jasné, že s naším novým programem zaručeně uspějeme.

V březnu 1981 jste se vrátila na prkna Národního divadla, kde jste hostovala v roli Barborky v opeře tehdejšího ředitele Jiřího Pauera Zuzana Vojířová v režii Ladislava Štrose. Vnímala jste to jako satisfakci?

Trefněji bych tuto situaci nazvala osudovým znamením – do Národního divadla jsem se vrátila stejnou rolí, byť v operním provedení, kterou jsem tenkrát v činoherním zpracování kvůli okamžitému vyhazovu už hrát nemohla. Barborku jsem si poté zahrála i v televizní adaptaci pod režijním vedením Petra Weigla.

Nelze opomenout vaši celoživotní veleúspěšnou práci v dabingu, kde se váš jedinečný verbální projev stal prototypem všech roztomilých animovaných postaviček, především zvířátek. Největšího věhlasu jste bezesporu dosáhla namluvením včelky Máji.

Byla jsem vděčná za každou zajímavou příležitost v této branži. Dabingová práce mě velmi bavila zejména v dobách, kdy se daná scéna namlouvala naráz se vším všudy, co v originále obsahovala, takže všichni zúčastnění herci byli společně ve studiu. Úroveň české dabingové školy nikterak rapidně neklesla, v současnosti se však pracuje jinak, takže se už dabingu nevěnuju, ten systém mi ne­vyhovuje.

Objevila jste se také v osmioscarovém filmu Amadeus z roku 1984. Znali jste se s Milošem Formanem před jeho odchodem do Ameriky?

Osobně jsme se nesetkali, ale musel o mně vědět. Když jsme se totiž prvně uviděli při natáčení Amadea, ptal se mě, jestli jsem dcera Aťky Janouškové. Nemohl uvěřit, že to jsem skutečně já. Tak mladě jsem vypadala!

Pohřeb Aťky Janouškové online ZDE >>>

Legenda Jiří Suchý. O ikoně divadla Semafor vzniká celovečerní dokument. Do kin dorazí…

Jakub Horváth, Martin Bartkovský



Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Karel Steigerwald: Vyrazili, ale neprojdou. Estébácká prezidentura je na dosah ruky
PREMIUM X Zelený Raoul: Vyšší bere aneb S kým na dovolené zahnula Monika Babišová
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Šmardování jako malonárodní politika
PREMIUM X Noví extrémisté: Palič izraelské vlajky a hanobitel amerických válečných hrobů bojuje za práva zvířat!
PREMIUM X Národ Metallica: Hity a dlouhé fronty na pivo na vyprahlé planině v Letňanech. A nakonec obří ohňostroj!

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější