Tréninkový plán brněnského vysokoškoláka dnes hlásí odpočinkový den, přesto Adam Ondra (21) přichází na rozhovor v lezeckém oblečení a sraz máme na umělé stěně Klajda. Jako by si letošní mistr světa v lezení na obtížnost i v boulderingu nedokázal den bez chytů a lana představit… Excellent, příloha Reflexu č. 47, vám přináší osmistránkový rozhovor se sportovním lezcem, který překonal dosud nejtěžší cestu světa a jenž jako první v historii lezení dosáhl na dvojitý zlatý triumf. Zde několik bonusových otázek a odpovědí, které na papíře nenajdete…
Jaké to před necelým čtvrt rokem bylo, stát se podruhé v rozmezí čtyř týdnů mistrem světa?
Nikdy jsem neměl takovou radost z vítězství jako teď, kdy jsem poprvé v životě cíleně a specificky trénoval. Jsem odjakživa skalní lezec; na závody sice jezdím, ale nijak zvlášť jsem se až dosud nepřipravoval. Rozhlašoval jsem už dlouhou dobu, že se letos na mistrovství budu stoprocentně soustředit, ale v boulderech jsem to nakonec vyhrál spíš náhodou. A když už jsem byl v ráži, zadařilo se i ve Španělsku.
Možná také proto, že jste si najal trenéra – Španěla Patxiho Usobiagu, který vás v roce 2009 jako šestnáctiletého porazil ve finále Mistrovství světa. Jak špičkový lezec pozná, že si musí najmout kouče?
Nutně jsem potřeboval zlepšit fyzickou kondici – pokud jde řekněme o počty shybů na hrazdě, jsem oproti ostatním lezcům relativně slabý. Taky jsem dlouhodobě nedokázal načasovat optimální vrchol formy. Třeba dva týdny před mistrovstvím světa nebo jiným důležitým závodem jsem se cítil fantasticky, ale v rozhodující den se forma nedostavila. Vždycky jsem trénoval amatérsky, lepil jsem to dohromady, jak se dalo – až Patxi mi napsal tréninkový plán, který dodržuju, a na dálku, po mailu a Skypu, mi radí. Je to můj dobrý kamarád, má velké zkušenosti…
…jenže po ošklivém úraze dlouho nelezl.
Ano, před čtyřmi lety měl Patxi po autonehodě vyhřezlý obratel a strašlivé bolesti, na tři roky přestal lézt a jen surfoval. Až loni na jaře byl se mnou po dlouhé době opět ve skalách a zjistil, že do toho zase může šlápnout naplno. Dnes je zase na vrcholu a po téhle sezoně vím, že jeho zkušenostem i metodám můžu věřit.
Lezení se v posledních letech ohromně posunulo dopředu. Čím to je?
Zvláštní, co? Taky nevím. Historie sportovního lezení se datuje řekněme od roku 1975, u nás ještě skoro o desetiletí později. Do půli sedmdesátých let bylo jedno, jakým způsobem jste vylezli nahoru – používaly se skoby, žebříky, různé harampádí. Ale pak se zrodila idea volného lezení: Dobře, budeme se jistit, ale nahoru se dostaneme pouze vlastní silou, bez přitahování za skoby. V roce 1991 navrhl Wolfgang Güllich ve Frankenjuře světoznámou cestu Action Directe, první 9a na světě. Pak to šlo hrozně pomalu, až v novém miléniu se vylezlo první 9a+ a v roce 2008 pak Chris Sharma pokořil první 9b, kalifornskou cestu Jumbo Love. Dnes úroveň 9a zvládá celkem hodně lezců. Asi jsme se vzájemně namotivovali a taky máme kde trénovat, třeba jen v Katalánsku si můžete vybrat z padesátky cest 9a a umělé stěny rostou na každém rohu. Změnil se i lezecký styl – v devadesátých letech vyhrávali na závodech především Francouzi, kteří lezli krásně, elegantně a pomalu. Dnes už víme, že na vítězství je třeba lézt rychleji, silověji, efektivněji.
Máte prakticky kousek od baráku Moravský kras, jedny z nejtěžších skal na světě, hodně specifické. Je to důvod, proč jste se za horami dávno neodstěhoval někam do Boulderu v Coloradu, do Frankenjury nebo do Alp?
Na té nejvyšší úrovni už nerozhoduje, jaké umělé stěny nebo jaké skály máte k dispozici – tady už nejde trénink odkroutit jednoduše jen s lanem, malá stěna na bouldering s dostatečným množstvím chytů plně postačuje, když je dostatek motivace. Když jsem měl po maturitě rok pauzu, byl jsem pořád jen ve skalách, podíval jsem se všude, kam jsem chtěl. Jsou samozřejmě lepší místa k lezení než Moravský kras, jenže po chvíli to omrzí téměř všude. Baví mě jezdit do různých oblastí a poznávat nové, ale teď, když jsem totálně koncentrovaný na trénink, se držím spíš doma a cestuju jen na závody, odkud si třeba odskočím na pár dní do skal.
Děláte hodně prvovýstupy odzdola, na písku, třeba v Norsku. Půjdou ještě vůbec dělat?
Hodně lidí se mě ptá na to, co budu dělat za pět deset let, až budu mít všechny cesty vylezené, až budou všechny skály rozvrtané nýty a nové cesty už nepůjdou najít. Podle mě je tohle nemožné, čím lezu déle, tím větší vidím potenciál skal i někde za humny, v Rakousku. Počet skal není konečný, i linie, na které se před pár lety koukalo jako na naprosto nelezitelné, se časem ukazují jako zvládnutelné. Ve čtrnácti letech jsem měl přelezené všechny cesty v Moravském krasu – v některých místech jsou cesty vedle sebe po metru a lezec se leckdy nevyzná v tom, jestli tenhle chyt ještě patří do téhle cesty nebo už do jiné. Ale i tam jsem od té doby našel nové cesty, u kterých jsme dřív při proslaňování prostě neviděli chyty. Takhle vznikla jedna z nejtěžších cest v republice, Perlorodka.
Rozhovor s aktuálně nejlepším sportovním lezcem světa Adamem Ondrou čtěte v Excellentu, příloze Reflexu č. 47, který vychází právě dnes.
