Jednou z hvězd letošního festivalu Trutnoff byl i americký herec Elijah Wood (33). Slavnostně festival zahájil a představil se s hudebním projektem Wooden Wisdom & DJ Fitz. Wood se ale zatím nejvíce proslavil jako Frodo v dnes už legendární filmové trilogii Pán prstenů. Přesně před 10 lety s ním přinesl Reflex velký rozhovor, který vám dnes nabízíme jako ukázku z našeho archivu.
Snímek Věčný svit neposkvrněné mysli, v němž hrajete postavu profesorova asistenta Patricka, pojednává o možnosti vymazávání nepříjemných vzpomínek z paměti. Co byste ze své paměti vymazal vy?
Absolutně nic. Já věřím, že všechny naše vzpomínky a zkušenosti nás obohacují. A zejména ze špatných zkušeností se lze občas hodně poučit. Navíc jsem přesvědčen, že kdybych se zbavil jakýchkoliv vzpomínek, byť sebestrašnějších, nebyl bych to už já.
Svou hereckou kariéru jste zahájil v klipu zpěvačky Pauly Abdulové. To není typický začátek.
To možná není, ale víte, jak to bylo úžasné? Mně se totiž tehdy Paula Abdulová strašně líbila - psala se osmdesátá léta a já byl velmi mladý, což mě, myslím, omlouvá. Pak není divu, že jsem byl možností vystupovat v jejím klipu stejně nadšen, jako kdybych dostal hlavní roli v nějakém velkém filmu. Ale nejzajímavější na tom bylo, že tenhle klip k písni Straight Up režíroval takový zvláštní chlapík, o němž jsem až nedávno zjistil, že se jmenuje David Fincher. Tehdy to byl neznámý začínající režisér, který posléze natočil tak skvělé filmy, jako Sedm, Hra nebo Klub rváčů. Bylo senzační po letech zjistit, že jsem při svém hereckém debutu vlastně pracoval s takovýmhle machrem.
Poměrně mladý jste dostal roli ve snímku Black and White, kde vaše postava experimentuje s drogami a sexem. Měl jste tehdy s těmito aktivitami vůbec nějaké zkušenosti?
Já do vás vidím! Vás zajímá, jestli jsem byl ještě panic! Bylo mi sedmnáct a neměl jsem žádné sexuální ani drogové zkušenosti, jestli to chcete vědět. Takže ze života jsem o téhle tematice nic nevěděl, dokonce jsem se nijak nepřipravoval ani herecky. Samozřejmě že jsme s režisérem trochu rozebírali mou postavu a lehce zkoušeli, ale hlavně se improvizovalo. To mě na tom lákalo nejvíc, s tím jsem do té doby skoro žádné zkušenosti neměl. Nakonec se to ukázalo jako má největší herecká chyba - vůbec se mi to nepovedlo. Zkusil jsem si něco nového, co mě vždycky lákalo, ale ukázalo se, že je mi to vlastně dost cizí. S odstupem let beru tenhle film jen jako herecké cvičení. Naštěstí nebyl moc slavný, moc lidí mi ho nepřipomíná.
Hrál jste několik literárních postav, vedle celosvětově známého Froda Pytlíka z Pána prstenů i slavného Huckleberryho Finna.
To byla má oblíbená role. Příběhy Toma Sawyera a Huckleberryho Finna jsem četl jako kluk několikrát, vždycky se mi strašně líbily. Záviděl jsem jim, jak se bezstarostně toulají po Mississippi, že nemusí do školy. Také jsem chtěl utéct z domu a plavit se po řece. A pak přišel tenhle film, kde jsem hrál Hucka Finna, kterého jsem měl vždycky mnohem radši, protože to byl větší rošťák. Víte, já jsem v běžném životě spíš Tom Sawyer. Navíc to do té doby bylo mé nejdelší natáčení, takže se mi vlastně splnil dětský sen, protože jsem měl prázdniny, když ostatní děti chodily do školy. To bylo fakt skvělý.
V jednom ze svých prvních slavných filmů s názvem "Dobrý" synek jste hrál po boku Macaulayho Culkina. Jak se vám spolupracovalo s touto dětskou hvězdou?
Hrát s Macaulaym byl další velký zážitek. On byl tenkrát strašně slavný, zatímco mě skoro nikdo neznal. Pochopitelně jsem před ním měl obrovský respekt, ale nakonec s ním byla sranda. Navíc bylo zajímavé hrát v tak temném filmu, to bylo něco úplně jiného, než v čem jsem se do té doby objevil.
Macaulay Culkin je krásná ukázka dětské hvězdy, jejíž záře s příchodem dospělosti hasne.
Myslíte, že taky zhasnu? Možné to je, třeba už jsem si svůj díl vybral, vždyť hraji od osmi let a dosud jsem o práci nouzi neměl. Mou filozofií je užívat si přítomnost, takže točím, dokud to jde, protože tahle práce mě strašně baví. Ale pokud o mě už zájem nebude, zkrátka budu dělat něco jiného. Rozhodně se z toho nebudu hroutit, hraní pro mě není zas tak důležité. Což se mi říká docela snadno, protože ani v mých třiadvaceti letech to zatím nevypadá, že by mi práce mělo ubývat.
Zvlášť poté, co z vás postava Froda Pytlíka udělala celosvětovou hvězdu. Mimochodem, četl jste před zahájením natáčení Tolkienovu trilogii?
Nečetl. Pustil jsem se do toho až na Novém Zélandu. Ale moc dlouho jsem to nevydržel, brzy jsem ji zase odložil. Nebyl jsem sám, většina z nás ji neměla přečtenou a vrhla se na ni, až když dostala roli ve filmu. Používali jsme ji hlavně jako podklad ke svým postavám, protože v knize jsou pochopitelně podstatně rozpracovanější než ve scénáři. Brzy jsme však zjistili, že je to docela zbytečné, protože jsme nad scénářem strávili tolik času ponořeni do diskusí o jednotlivých postavách a vztazích mezi nimi, že nám Tolkienův svět doslova ožíval před očima. V tu chvíli už pro mě bylo velice těžké sednout si ke knize a plně se do ní ponořit. Nakonec jsem se k ní vrátil až po skončení natáčení.
Herec Bernard Hill, který ve filmové trilogii ztvárnil krále Théodena, mi vyprávěl, jak strašně ho Tolkienův Pán prstenů nudil, jak nečtivé, obsáhlé a složité mu tohle dílo přijde. Také patříte k lidem, které tato trilogie nudila?
To řekl Bernard? Jo, v tom ho poznávám. V něčem bych s ním mohl souhlasit. Ty knihy jsou podle mého úžasné, já nakonec přečetl všechny tři díly, ale uznávám, že obsahují místa, jimiž se člověk jen těžko prokousává, což by podle mého měli uznat i skalní tolkienovci. V těch jeho knihách je tolik informací, jmen, míst a lidí, které si musí čtenář zapamatovat, že každý normální člověk musí mít pocit, že to nemůže zvládnout.
Pokud už jsem zmínil Bernarda Hilla, tak ten odmítl slavnou roli Gandalfa s odůvodněním, že nechce ztratit tolik času natáčením. Vám bezmála šestnáct měsíců na Novém Zélandě nepřišlo dlouhých?
Bylo to šestnáct měsíců, to je pravda, ale nám to tak dlouhé vůbec nepřišlo. Spousta z nás si dokonce přála, aby to vůbec neskončilo. Bylo to na jedné straně velmi náročné, často jsme byli absolutně vyčerpáni, ale zároveň jsme se dokonale sžili, vytvořili jsme jednu rodinu, náš vlastní svět, ve kterém jsme na Novém Zélandu žili. Nakonec bylo opravdu těžké najednou přestat. Ale ono to naštěstí neskončilo, protože během těch tří let jsme se na Nový Zéland ještě vraceli kvůli dotáčkám, což bylo skvělé. Skutečně těžké to bylo až v okamžiku, kdy opravdu všechno skončilo. Víte, ve filmu je čas relativní. Někdy natáčení trvá měsíc dva a přijde vám to dlouhé, jindy točíte šestnáct měsíců a uběhne to jako voda. Záleží, jak máte nabitý program - a my ho měli při Pánu prstenů nabitý opravdu pořádně. Tedy alespoň já.
Hrajete už od svých osmi let - přemýšlel jste vůbec někdy o nějaké jiné profesi?
Mě zajímá spousta věcí. Ve filmu vedle herectví i režírování a produkování - možná se do toho jednou pustím. Nebo se vrhnu na muziku, jsem šílený hudební fanoušek. Jako muzikant sice nejsem nic moc, ale bavilo by mě objevovat nové kapely a vydávat jim desky. Teď se zrovna snažím založit hudební vydavatelství - nechci to dělat kvůli penězům a úspěchu, spíš jako koníčka. Anebo bych se mohl věnovat fotografii, ta mě taky dost baví.
Co by měla vydávat vaše hudební gramofirma?
Určitě to budou kapely, jež se mně samotnému musí líbit, nechci vydávat blbou hudbu jen kvůli penězům. Nechci na tom vydělávat, chci jen pomoci začínajícím kapelám, které jsou dobré, ale nemají šanci získat nahrávací kontrakt se žádnou velkou gramofonovou firmou.
To je však časově velmi náročný koníček.
Toho jsem si vědom, to je také ta jediná věc, jíž se bojím, protože hraní mi zabírá skoro všechen čas. Je mi jasné, že si budu muset najít nějaké spolupracovníky, ale z toho strach nemám, protože mám pár dobrých kamarádů, kteří milují podobnou hudbu jako já. Tak je jednoduše zaměstnám - já budu vybírat kapely, oni zajistí vydání desky a propagaci. Nemohu dělat všechno sám, ale nechci jen sponzorovat nějaký podnik, v němž bych nemohl rozhodovat.
Vy sám jste někdy hudební kariéru zkoušel?
Hrál jsem odmalička ve filmech, takže na hudbu mi čas nezbýval. Naučil jsem se trochu na kytaru, ale hraji na ni poměrně špatně. Tedy já si občas myslím, že mi to docela jde, ale pak jdu někde po ulici a tam stojí na nároží kluk a hraje tak, že uši přecházejí. V ten okamžik se mu v duchu omlouvám a říkám si, že jsem se strašně spletl, že neumím hrát vůbec. A vlastně se jen divím, jak je možné, že nevydává desky a nehraje v Madison Square Garden. V Americe je spousta vynikajících muzikantů a nemá smysl, aby se mezi ně pletl někdo, kdo to neumí.
Mezi herci je hudba nicméně poměrně rozšířený koníček, vzpomeňte na kapelu Keanu Reevese.
A vzpomeňte si taky, jak dopadla! Pokud vím, vydala jen jednu desku, kterou si koupilo jen několik jeho fanynek. Není divu, nebyla to dobrá deska. Vlastně to byla docela mizerná kapela, již gramofonová firma vydala jen kvůli Keanu Reevesovi. A to bych nechtěl. Už jsem řekl, že hraji na kytaru dost mizerně, ale určitě by se našla kapela, která by mě přijala - ovšem jen proto, aby kvůli mému jménu snadno dostala nahrávací smlouvu. A nejspíš by se tak i stalo, ale já bych se pak cítil jako pitomec. Nebylo by to totiž kvůli mým hráčským schopnostem, ale jen pro mé modré oči. Než hrát špatně v kapele, to budu raději hrát dobře v nějakém hezkém klipu.
Byl byste i dnes ochoten vrátit se na začátek své kariéry a opět účinkovat v klipech?
Určitě bych si zase v nějakém klipu zahrál, vždyť lidi jako Spike Jonze, Chris Cunningham nebo Michel Gondry z nich dokáží udělat nádherná umělecká díla. A třeba v klipu mé milované kapely Radiohead bych si zahrál i zadarmo. Ale raději to tam nepište, co kdyby to po mně přece jen chtěli?
Rozhovor Honzy Dědka s Elijahem Woodem vyšel původně v tištěném Reflexu v roce 2004. Připomínáme si ho v souvislosti se současnou návštěvou Wooda v Česku.
