Před lety jsme s Otou Klempířem (50) sedávali v kavárně Slavia a vymýšleli obálku k mé knize. Pokaždé jsem se bavila, on byl gejzír všeho. Nápadů, vtipů, peprností. Po letech se vyhříváme na terase jeho nádherného domu a já mám déjà vu. Pořád tentýž Klempa jako před lety. Ačkoli mluvíme o jiných věcech než kdysi. Hlavně o X Factoru, který zrovna Ota podle mě má. Docela mi k němu sedí i to, jak o sobě mluví. Stárnoucí romantik s pancéřovou pěstí. A přemýšlím, co jsme to tehdy místo kávičky pili. Pokud mě paměť neklame, byl to absint.
Nedávno mě na Facebooku pobavil o X Factoru jeden status: „Už jsem pochopil, co to je ten X factor. Neznamená to, že umíte zpívat, naopak je to na škodu. Musíte být z děcáku a neumět zazpívat ani tón.“
To je hodně sofistikované vyjádření. Ve skutečnosti to vůbec není pravda. Zazpívat musíš umět. Přece jen je to zpěvácká soutěž. Ale X Factor znamená magnetismus, který v sobě ten zpěvák má. Někdo zpívá jako Bůh, třeba Bohuš Matuš, ale v životě na něj nikdo nepřijde. Lidi prostě neláká, aby šli na jeho koncert nebo se na něj dívali v televizi… Nebo aby ses s ním chtěla třeba vyspat. To já bych taky nechtěl!
Ti, kdo určují, zda soutěžící mají X factor, by ho sami měli mít taky? Máte ho v porotě všichni?
My jsme parta lidí, která se snaží nepropadat tomu, že tam přijde někdo z děcáku, nemá žádný rodiče a vychovali ho vlci, přitom on nezazpívá žádný tón. A ty řekneš: „Jo, ty to máš.“ Hovno! Musí to zazpívat jak blázen! Nemůže to zazpívat jako hnůj. To je pak odchod.
Ale když se podíváš na vaši porotu, myslíš, že někdo z vás ten X Factor má?
Tak má ho Buckinghamka (zpěvačka Celeste Buckinghamová – pozn. red.), to je jasná věc. Reklamu dělám dvacet let, takže jsem už na kamerách něco viděl, ale ona v té optice vypadá nenormálně dobře. Samozřejmě že je krásná i ve skutečnosti. Ale na kameře? Na to vždycky čumíme a říkáme: „Co to je? Vždyť ona je perská princezna!“ A je to tak.
A co Sisa Sklovska?
Něco ti řeknu. Sisa dostává kapky od všech. Ale ve skutečnosti ona je tam můj nejbližší přítel. Nevím, jestli je to dané věkem, nebo tím, jaká je. Ale, ty vole, ona je kočka nejvyšší kategorie! Pozor na to! Ten její mediální obraz je blbý a evidentně jí strašně škodí. Ale je nádherná a vtipná žena.
Sám se živíš tím, že prodáváš značku. Co bys jí jako člověk z reklamy poradil? Jak svůj mediální obraz zlepšit?
Ona už značku má. Ta to má vyřešený. Je to nejlepší slovenská muzikálová zpěvačka, zpívá v sedmi jazycích, vypadá božsky… Ji prostě optika snímá jinak, než jak vypadá ve skutečnosti.
Prostě ji kamera nemá ráda.
To je jednoduše řečeno. Koho má kamera ráda?
Třeba tebe.
A to je pravda! Pozor na to. Já jsem se teď úplně vylekal, co mi chodí za dopisy a vzkazy na Facebook.
Co ti fanynky píšou?
Omr..j mě. Včetně toho, že mi posílají své fotky všeho. I want you! Absolutely! To jsou ale stovky holek! Asi se z Facebooku odhlásím.
Co na to říká tvoje žena?
Nevím, jestli žárlí. Ona je dáma, tak mi to samozřejmě neřekne takhle na férovku. Ale pobaveně to sleduje, občas zvedne prst a říká mi: „Nezlob.“
Takové ataky fanynek by tě možná srazily v krizi středního věku.
Ale já mám střední věk, tak jsem přímo v ní. Jenže tohle nabádání k sexu bych nedal. Neumím to. Rozumím tomu, kdyby na mém místě byli fatální šukeři. Ti by teď zažívali paradise. To by pro ně byl eden. Ale já toto neumím.
Odpovídáš jim na ty nabídky?
Ty vole, to ne. Co bych jim na to měl říct? Když si cvaknou foťákem tu prso, tu klín… Na to nemám slov. „Jmenuju se tak a tak, přišla bych na life do Incheba Areny, ale musím přijít i s mámou.“ Mámě je zřejmě tak třicet. Tohle fakt nechávám na pokoji. To nejde. Já jsem na to špatný chlap.
Jsi svým založením věrný?
Ano. Já jsem naprosto monogamní.
Dostal jsi v porotě přímo konkrétní roli?
Samozřejmě.
Takže ti řekli, že máš být za zlého.
Jistě.
Přiznám se, že jsem se na to začala dívat díky tobě a…
Tak se pojď líbat.
Miluješ mě?
Ano.
Ze začátku jsi byl hodně drsný, ale časem jsi podle mě začal podléhat právě těm dojemným příběhům.
Protože mě nebavilo být zlý. Hledat na někom, kdo něco třeba i umí, záměrně chyby? Takový nejsem. Já jsem prostě normální stárnoucí romantik. Vyprosil jsem si změnu úlohy – a bylo mi vyhověno. Já už nechtěl všechny posílat do řiti. Chtěl jsem občas i někoho pochválit.
Naštvou tě ti lidé někdy? Třeba když tam přišla jeptiška, ale pak se ukázalo, že svým příběhem chtěla jen zaujmout. Byla totiž profesionální zpěvačka.
Mě to pobavilo. Za ta léta, co se pohybuju v byznysu a marketingu, jsem si nějaký šestý smysl už vypracoval. Takže od první chvíle samozřejmě víš, že to tak prostě, kurva, není. Ale když ten člověk hraje svou roli dobře, tak mu to přeješ. „Jeptiška“ naštěstí přišla v době, kdy jsem si už vyprosil, že nebudu negativní. Jinak bych ji samozřejmě musel sundat takovým způsobem, že by se divila. Ale je to skvělá zpěvačka, vypadá nádherně, je přiměřeně stará, čtyřicet čtyři let…
Seniorskou kategorii máte, myslím, od sedmadvaceti, ne?
Od osmadvaceti. Navíc tahle žena si vybrala asi nejtěžší píseň na světě, a to od Věry Špinarové. A zazpívala ji dokonale. Ta to dala… Já jí dám klášter u Mnichova Hradiště! Fakt byla dobrá. Všichni tři v porotě jí to zbaštili i s kalhotkami, které evidentně ani neměla. A já taky vstal a tleskal, prostě jsem měl chuť se k nim přidat.
Proč jsi do X Factoru šel?
Hrozně mě zajímala ta technika za oponou. Jak se to teda dělá. Reklamu umím, marketing umím, ale o tomhle jsem věděl prd. Potřeboval jsem zjistit, jak ten think tank v téhle oblasti funguje. Takže jsem producentovi a režisérovi Minaříkovi hned řekl, že do toho jdu.
Baví tě tenhle svět?
Je to průmysl. Celý marketing spočívá v modelu pokus–omyl. Můžeš mít parametry jak sviňa nastavené na konkrétní cílovou skupinu, ale nepovede se to. A někdo jiný není tak dokonale nastavený, ale kupodivu se to povede. A já jsem chtěl vidět, jak to teda vlastně je.
Jsi teď zvědavý, jak to udělat, aby se z těch lidí skutečně staly hvězdy? Vždyť máme plno takových soutěží…
Já ti to řeknu. Ten člověk musí mít supertým. Musí mít dobrého člověka, který mu napíše dobrou písničku, někoho, kdo ho oblíkne, kdo mu namaluje nový obličej na obličej… Kdo o něm bude psát v bulvárech… To je týmová práce. Bez ní je to malý zázrak. Ano, zázraky se dějí. Ale když je k tomu připravený tým, je to prostě bomba.
Určitě se to ale děje i bez týmu. Anetě Langerové jistě nikdo neříkal, jak si má na obličej namalovat obličej. Teda – myslím.
Pozor na to. Ona měla za sebou geniálního člověka z umělecké branže, který se jmenuje Oskar Petr. To je nedoceněný muž a zaslouží si metál.
Bavíme se o tom, jak z někoho udělat značku. Jak tedy udělat značku z politika?
Byl jsem součástí prezidentské kampaně Karla Schwarzenberga. My jsme měli lepší kampaň než Zeman. Měli jsme lepší vizuály. Měli jsme lepší zpracování digitálních médií. David Černý, Gaydečka, Vocel, já… Ty vole! To se makalo, až se z nás hulilo. A stejně jsme to prohráli.
Proč?
Protože Karel nepřesvědčil mainstream – to většinové auditorium – v živých televizních debatách. Konec. Mohli jsme dělat, co jsme chtěli, ale bylo hotovo. Miloš je přece jenom šílená bedna. Ten Karlovu noblesu smáznul jak sopel!
Zeman je trochu jak robot. Dáš mu dotaz, on zařadí a jede.
A jede super! Karel je takový luxusní bentley, ale Zeman? To je ferrari.
Tak už asi trošku otlučené ferrari…
Dnes už jo.
Nedávno jsem viděla reportáž, ve které nějaký marketingový expert popisoval, jak na něj působí Miloš Zeman – prý je jako starý mixér, jenž už mixuje jen velmi pomalu a místo vrtulí má bužírky.
Co by ten expert asi řekl o Karlovi? To by mě zajímalo. Vždycky je dobré k tomu uvést srovnání. O Karlovi by možná řekl, že z něj zbyly už jen ty samotné bužírky… My jsme ho tak prosili, aby do těch debat nechodil!
Karel Schwarzenberg si asi nedá moc poradit, co?
Vůbec. On si prostě dělá, co chce.
To je sympatické.
Souhlasím. Ale výsledek má být dogma. Děláme to přece pro ten výsledek. Jak kdysi říkali samurajové: „Není důležité, jak dosáhnete vítězství. Důležité je vítězství.“
Tohle je asi i motto, které platí v reklamě, ne?
Jistě. Ale to platí třeba i pro sovy. Donutím svoje sovy vyhrávat! Naučím je zpívat! A já je dokonce naučím i štěkat. Budou mňoukat jak kočky. Budou se chovat jako krtek. Moje sovy!
Pracoval bys ještě někdy pro nějakého politika?
Ale to víš, že pracoval. Já v tom veřejném zájmu hrozně jedu. Tady jsem se narodil, máme malý land, malou zemičku, je nás málo… A my kupodivu pořád nějak prosperujeme. Víš, čím to je? Šikovností našich lidí, kteří jsou podceňováni. Kdyby měli lepší vedení, než jaké mají nyní, tak by z nás bylo druhé Lichtenštejnsko. A to nemáme žádné finanční instituce typu City in the London. Žádný zázrak není ani naše nerostné bohatství. Je to jen v našich lidech. V těch lidech, které intelektuálové podceňují. Takže každému, kdo tam nejde jenom krást, ale chce sloužit systému nás všech, deseti miliónů chudáků, co tu žijeme, je dobré pomoct. Pak je tam ještě jedna věc. Ta země – a teď myslím to, po čem chodíš – ti dává imprinting. To znamená, že od dětství jsi jaksi Čechem, Moravákem, Slovákem, Polákem… A ta země po tobě za ten imprinting nic nechce. Jen po těch, co mají nějaký vyšší taktovací parametr – těm přijde blbé, aby jí nic nevrátili. A já takovéhle lidi vždycky budu podporovat!
A tím to také vracíš?
Snažím se.
Proč ty nejdeš do politiky?
Na to musíš mít samozřejmě trošku hroší kůži. Musíš být aspoň částečně tygr v tomhle světě lobbistických skupin. Musíš mít za sebou lidi, kteří jsou ochotni za tebe dát ruku do ohně. A představa, že zrovna já bych ten svět lobbistů rozbil, je naivní. To rozbít nejde. Dokud jsou ve státní správě nějaké peníze, vždycky u toho budou i lobbistické skupiny. Ony ty prachy chtějí prostě pro sebe.
Vidíš, a třeba Tony Ducháček odvahu našel.
Tak taky potlesk pro Tonyho! Přestal pít, myslí to dobře… Teď je jen otázka, jakou roli si v tom puzzle najde. Respektive jakou roli oni mu dají.
V Reflexu řekl, že by mohl být třeba prezidentem.
Tak kdyby začal chlastat, tak by se mi na Hradě líbil. Tony Ducháček odjíždí na státní návštěvu do Moskvy. Přijal ho Vladimir inženýr doktor Putin. A jedem! Vodka! To by bylo v pohodě. Ale jinak pozor, Tony je velmi empatický a citlivý člověk. Znám ho dobře, vždyť jsem v Garagi hrál. Akorát si teda myslím, že on nedosáhne té nejvyšší mety, protože je příliš skrupulózní. A lidé v politice jsou naprosto bezskrupulózní. To je jen kariérní postup, kde tě borci, kteří to řídí, pouštějí podle tvých povahových parametrů o pár pater výš. Když je někdo moc hodnej, řeknou mu: „Ty vole, co ty tam chceš dělat?“
Jak hodnotíš politické kampaně za poslední léta?
Celé je to vlastně chůze na rozhoupaném laně. Ty kampaně jsou fádní. Když jsem viděl kampaň na guvernéra – myslím, že Atlanty –, to byla taková prdel! Ale tady? Podívej se na obrazový marketing. Lidé u nás mají rádi konzervativní hezkost. A lidi v reklamkách, to taky nejsou žádní idioti, oni mají své výzkumy, vědí, co chce hlavní proud. A tak jsou kampaně hezké, aby se líbily hlavnímu proudu.
Kampaň Schwarzenberga nevypadala, že je dělaná pro hlavní proud.
No a – prohráli jsme. Do prdele.
Asi jste měli zacílit třeba i na seniorské ročníky.
Jasně že jsme měli. Schwarzenberga volili mladí lidé, města, ti, co mají smysl pro humor. Tam to skvěle bodovalo. Ale ta mlčící většina, Renato, ta má strašnou sílu.
Proto na podzim ve sněmovních volbách zabral Andrej Babiš? Říkal to lidem jednoduše, oni mu rozuměli, a tak ho volili?
Jasně. Okamura – totéž. Těm dvěma lidi rozuměli. Nazdar.
Tušil jsi – se svým šestým smyslem –, že to má Babiš v kapse?
Podle mě ten to tady celý rozbije. Ten to příště vyhraje úplně. Podívej se, jak vypadá. Já mu nelezu do prdele, ale to je člověk, který má určitou hloubku a jenž vzhledem k tomu, jak se chová v médiích a jak se evidentně a zřejmě chová doma, je introvert. Akorát má za sebou obrovský stroj, jenž by mohl dokázat zvrátit určité konzervativní zahnilé postoje, které nás deptají. Přeju mu, aby to dokázal. Doufám v to. A já mu vlastně fandím! Ne že bych se z každé jeho fotky a věty věšel za kule. To ne. Ale kéž by to bylo, jak si myslím.
Zahnívající názor je tedy třeba ten, že člověk vážně podezřelý ze spolupráce s StB má mít zavřenou cestu do nejvyšších pater politiky? Vadí ti, pokud byl Babiš spolupracovníkem StB?
Nevadí. Protože o to už po pětadvaceti letech vůbec nejde. Po druhé světové válce byli borci z SS a Waffen-SS různě šikanováni. A v padesátých letech už všichni byli zpátky, protože měli obrovskou kvalitu! Pozor na to! Oni byli potřeba!
To je smutný.
Smutný? Renato, o tom je obrovská literatura!
Günter Grass se k tomu, že byl členem Waffen-SS přiznal asi před sedmi lety. A vyvolalo to docela zděšení.
Ale do háje, to jsou mediální reakce!
Lidem je to jedno?
Každý to má v prdeli. Podívej se ven. SS? KGB? StB? Každého stejně jen zajímá, jestli dostane větší výplatu.
Děsí tě Putin?
Ne. Vůbec. Dle mého názoru se Vláďa chová velice imperiálně rusky. Jako by nikdy nebyl v KGB. On si prostě našel tu linii, že navazuje na imperiální carské Rusko. Což znamená jednu věc – on sjednocuje! Podívej se na to.
Trochu krvavě.
Kurva, a copak to tam někdy vadilo? Já jen analyzuju, co vidím. Za mřížkou toho obrovského množství zpráv jen vidím, jak to ve skutečnosti asi vypadá.
A neříkáš si, kam v tom sjednocování dojde? Vždyť jsme byli sovětský satelit.
A jsme hlavně furt. Kocáb vyhnal s vidlema v ruce Rusáky během čtyř hodin? A co se děje dnes? Podívej se na Karlovy Vary. Podívej se na Temelín.
Proč se pořád fotíš s nějakou zbraní? Jednou je to samopal, pak zas revolver… Nebo aspoň krumpáč. Proč?
Však jsem taky řekl Blackovi, že bez samopalu se nefotím. A proč… Nevím. Bráním se světu. Útočím na svět. Bráním před světem všechny, který pro mě něco znamenají. Protože, Renato, svět je zlej a pravda je hnusná. Stárnoucí romantik s pancéřovou pěstí. Asi tak.
Za umožnění fotografování děkujeme Záchranné stanici PENTHEA Cholupice.
