Jan Kadlec: Honza Hřebejk je nesmírně vnímavý a inteligentní člověk. Ale ublížil jsem mu

Rozumím tomu správně, že aktuální instalace na Výstavišti je ochutnávkou na budoucí velkou výstavu?

Mám ji v plánu. A celé je to svým způsobem comeback, který vznikal postupně a nešlo ho nijak urychlit. Nevím už přesně, v jakém roce jsem, díky nástupu konceptuálního minimalismu, vystoupil z výtvarného provozu. Měl jsem pocit, že můj způsob vyprávění do něj nepatří. Vysvětluju si to tak, že jsem byl moc mladý na to, abych ten souboj ustál. Tlak obrovský a já jsem z něj vystupoval a vystupoval, až jsem cítil, že už není cesty zpátky. A kontinuálně jsem přešel do audiovize, v níž jsem vyrostl a která pro mě byla přirozenou domovinou. Ukázalo se, že formulace audiovize je pro mě jednoduchá, bavila mě a očekával jsem od ní mnohem víc. Ale postupně jsem zjišťoval, jaká je tady její lokální úroveň pořád kulturně ne zcela informovaná, jak málo svět audiovize zná svět umění. Že audiovize s ním zachází jen jako s referencí, kterou někdo bez souvislostí vykrade a použije ji pouze vizuálně. Takže pokud používáte odkazy nebo umělecky konceptuální přístup, což dělám dodnes, jediný, kdo s vámi vydrží, je Viktor Tauš. Ten to vítá. Dostanu scénář a řeknu: „Ale o tom to třeba není, co když klíč je tady.“ On zešediví, vypadají mu vlasy. Ale protože je natolik vnímavý, někdy uzná, že tohle může být zajímavější cesta.

A možná i výrazně náročnější?

Na Viktorovi obdivuju to sebeobětování. Uvědomuje si, že ho moje vidění může zastavit, zkomplikovat mu život, všechno prodražit. Ale je tak drsný a takový punkáč, že řekne: „To mi za to stojí.“ Důvěřuje mi, že mám senzitivitu umělce, který umí číst mezi řádky. A tak se najednou všechno zastaví, rozebere na prvočinitele a začne vytvářet znovu. Viktor je opravdu snad jediný člověk, jejž jsem v životě potkal, který tohle dokáže přijmout.

S Janem Hřebejkem jste dělali trilogii Zahradnictví, do níž jste přece také výrazně vizuálně zasáhl.

Honza Hřebejk je nesmírně vnímavý a inteligentní člověk, mys­lím si, že se uznáváme, ale také, že jsem mu ublížil. Zahradnictví bylo původně koncipované jako pokračování, respektive předmluva k Pelíškům – ve stejné estetice a se stejným způsobem stavby postav. A já celé Zahradnictví přepnul jinam. Když jsem si rozklíčoval Honzovu zprávu, řekl jsem mu, že mi z toho vychází jedna myšlenka: tenhle národ je geniální, vytváří fantastické věci, ale zároveň je okamžitě ničí. Že máme schopnost ničit i čerstvě vzniklé. Chtěl jsem celý příběh, který začíná rokem 1932 a je dopovězený až k roku 1968, postavit na přirozeném nadšení z nově se zrodivší společnosti, a velmi striktně jej vystavět na funkcionalismu.

Proč?

Někdy tou dobou se mi do ruky dostala kniha o funkcionalismu vydaná jednou americkou univerzitou, v níž byly dvě třetiny věnovány československému funkcionalismu a třetina Bauhausu. Ukazovala, jak obrovský byl význam a progresivita našeho národa. A já cítil, že je potřeba vybudovat úplně nový svět, kde se – aby to bylo jednoduše čitelné – budeme pohybovat v minimalismu a jeho prostorové jednoduchosti; a divák pak vnímá, co všechno se s tím vším stalo: jak to shnilo, zarostlo, rozpadlo se. Proto ty absolutně nové konceptuální světy, v nichž vznikaly hodnoty. Přece taková Roth­mayerova vila původně stála na nezastavěném pahorku na louce, kde se kolem pásla kráva, žádná vegetace, žádná pastvina. Kdybychom žili v nepřerušeném světě, dnes by nějaké kadeřnictví mohlo být vedeno desátou generací, třeba jako cukrárna Sprüngli v Curychu, kam si každý přijde koupit čokoládovou kuličku, protože je to zavedené místo.

Jako si Praha před nedávnem zničila třeba slavné lahůdkářství u Paukerta na Národní třídě, které přežilo i komunismus?