Je možné, že poctivej velkej tlustej román jednoduše neumím, říká Dora Kaprálová

Mariborská hypnóza je útlá knížka, a přesto literární událost s řadou ocenění. Co je na ní tak skvělého a silného, že přesvědčila tolik porotců?

To je otázka, kterou si sama kladu. Možná se mi podařilo spojit nějakou veselou úzkost s nadějí, která jen tak problikává. Psala jsem z vnitřní radosti a pnutí, měla jsem hroznou chuť se sama nad tím textem bavit. A možná to ani nebyla chuť, možná jsem se prostě během psaní sama zhypnotizovala. Měla jsem málo času, hrozila blížící se uzávěrka. Hodinu jsem psala, pak jsem se naučila jako vedlejší produkt psaní žonglovat a současně dělat hula hop a u toho jsem poslouchala francouzskou dubovou kapelu Gotan Project, která občas zazní v textu. Byla to naprostá svoboda. Psala jsem to vlastně jen pro sebe, ten popletený žánr, neměla jsem jinou ambici a ctižádost než pobavit sama sebe, udělat si radost a udělat radost svým blízkým.

Kniha vznikla poté, co vás na­kladatelství Větrné mlýny vyzvalo k napsání literární reportáže či průvodce slovinským městem Maribor. Jak probíhalo takové psaní na zakázku?

Cítila jsem vděk, že mě nakladatelství poslalo do Slovinska, že jsou skutečně velkorysí a nechají mě napsat, co chci. Dostala jsem taky od Větrných mlýnů předem hezký honorář; jsou šikovní a umějí své projekty vygrantovat. Vytipovali si čtyři spisovatelky a spisovatele, kteří by zrovna mohli mít čas – Ivan Motýl vydal už loni Fragopolis: 8 miliard obyvatel – Průvodce Prešovem a zbytkem světa, Dominik Ela Bárt ze svého pobytu v polské Vratislavi napsal básnickou sbírku Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu a ten čtvrtý, Lubomír Sůva, vydá knihu rozhovorů z německého Göttingenu. Než jsem odjela, byla jsem trošku přepracovaná a vlastně se mi nikam nechtělo, natož psát nějaký bedekr. Bála jsem se, že mě to bude nudit, že tomu úkolu nedostojím a že je to celé nějak našišato. Ale když už jsem si objednala tu spoustu knih o Mariboru… Pracuju totiž v Berlíně v knihkupectví své kamarádky Caty Mouse & Bear Books, tak jsem na prodejnu objednala mariborské publikace a ony tam dosud jsou, nikdo si je nekoupil. A taky dětskou encyklopedii o mouchách. Měla jsem na psaní jen čtrnáct dní a moucha se nabízela jako zvířátko, jehož perspektivou ten příběh budu vyprávět, aby se do něj dostal existenciální náboj. Zároveň na mě lezla angína a říkala jsem si: Vždyť to můžu napsat tady z toho gauče z Berlína, nemusím nikam jezdit… Ale potom jsem se tam rozjela, šla do archívu, našla tam noticku o jistém hypnotizérovi Svengalim… Částečně je knížka založena na docela poctivém průzkumu terénu, ale žádná publicistika, hraju si i s fake news. To už jsem ale odbzučela úplně někam daleko…

Taky jste se rozhodla, že budete psát z perspektivy mouchy.

Jenže kde ty mouchy jsou? Tak já to napíšu jako obžalobu zkomercializovaného postfeudalistického světa! Mouchy přece lítají hlavně u Lidlu! Vygooglila jsem si síť Lidlů v Mariboru s tím, že napíšu průvodce jen po mariborských obchodech Lidl a jen z pohledu much. Jenže pak bylo děsné vedro, vypravila jsem se k první prodejně a v polovině cesty jsem si řekla, že to je pěkná blbost. Navíc jsem měla ten den ještě schůzku s entomologem… Pak už se to prostě rozbzučelo samo.

Pohybujete se na hranicích žánrů. Je pro vás cestopisná poloha způsobem, jak se vyhnout klasickému románovému gestu, nebo naopak jak ho obohatit?

Je možné, že poctivej velkej tlustej román jednoduše neumím. Hlavně se bojím toho, že bych se začala nudit. Při psaní musím cítit vášeň a intimitu, i když zrovna píšu na zadání. Všechno psaní je pro mě naprostá vnitřní svoboda a milostné vyznání, ačkoli to zní pateticky. Forma dopisů někomu nebo komunikace s někým, touha rozumět někomu nebo sobě navzájem.

Ve vašich starších knihách je silná linka exilu, migrace a středoevropské zkušenosti. Co se ve vašem psaní proměnilo od Zimní knihy o lásce (2014) nebo Berlínského zápisníku (2016)?

Možná je mi blízký pohled třeba té mouchy domácí nebo někoho, kdo je nějakým způsobem zranitelný, když to řeknu takovým tím módním jazykem. Zajímá mě radikální křehkost. Člověk, který se narodí doma, prožije tam celý život a nemá zkušenost sebemenší nejistoty, nedokáže nahlédnout v nějakých situacích jisté nuance a pak z toho můžou vznikat silácké řeči. Třeba celý nacionalismus nebo primitivní šovinismus pramení z neznalosti cizího prostředí, pokud navíc člověk nemá do vínku danou empatii. Možná mě vždycky lákalo to otestovat, i v rodině jsme měli hodně exulantů. Taky v mých rozhlasových dokumentech bývá přítomen pohled zvenku nebo pohled minorit, mě to vždycky něčím přitahovalo. Asi mám odjakživa pocit, že takový člověk dokáže vidět víc.

Roku 2007 jste se s dnes již bývalým manželem odstěhovala do Berlína. Je pro vás ještě Berlín živý zdroj odstupu od české literatury, nebo už spíš přirozená součást vašeho jazykového domova?

Už je to asi dvojdomoví, ale stejně mám pocit, že žiju hlavně v takové bublině. Ale asi bych stejný pocit měla i v Česku. Ztratila jsem pocit cizosti tím, že jsem si do určité míry podrobila jazyk. Ne dokonale, ale už dokážu říkat vtipy a vést small talks a užívat si komunikaci. Pro mě byl zásadní ten pocit cizoty, ještě se dvěma malými dětmi, když jsem disponovala jen kuchyňskou němčinou a pořád jsem si unikala do mateřství. Zpětně to vidím jako moc krásné, nebrala jsem to jako břímě. Každý den po školce nebo později po škole jsem s holkami jela na kole do parku, tam člověk zmizel do nějaké ulity, to se mi na mateřství líbilo. Ale jinak to bylo v něčem tíživé; z toho jsem se možná vypsala v Berlínském zápisníku.

Žije se vám v Německu dobře?

Mně se žije dobře tam, kde jsou lidi, které mám kolem sebe ráda. A kde je hezký výhled z okna – to se nemění. Když jsem na rezidenčním pobytu v Bamberku, užívám si přírodu; jak stárnu, láká mě les a jezera a menší města. Berlín už není svobodná Mekka Čechů jako kdysi v devadesátých a nultých letech a našich umělců tam ani není tolik. Vidím v Berlíně i osoby nešťastné a ztracené, které se tam ocitly, aby odtud udělaly díru do světa. A nepovedlo se.

Nemísí se vám při psaní jazykové kódy?

Žiju už deset let s Maďarem, takže v domácnosti často mluvíme anglicky, přepínám mezi angličtinou, němčinou a češtinou a velmi řídkou maďarštinou. Když jsem sama, píšu česky. Psaní je pro mě snadné, zejména když je ve hře deadline – není to však nikdy nepříjemná povinnost jako dokonale uklidit, vydrhnout kuchyňský dřez nebo naučit se správně vyplňovat formulář. S tímhle mám problém, občas docela velký. Dokonce jsem si včera vzpomněla, jak jsem před nějakými deseti lety neotevírala úřední obálky, byla to skoro diagnóza. Vždycky jsem musela dva týdny čekat nebo jsem je nosila ke kamarádce, která mi je otvírala. To už je za mnou… Všichni jsme trochu nenormální, ne? Pro mě je vítězství, že jsem se naučila s ­úzkostí pracovat, a mám pocit, že i to psaní a bláznivá, dětinská radost jsou prostředky pro přežití.

Takže nedopadnete jako Jaroslav Rudiš, který před pěti lety vydal svoji Winterbergovu poslední cestu v němčině a česky vyšla až později v překladu?

Bylo by to v něčem jednodušší, ale to bych se musela zbavit toho, co je pro mě vnitřní svobodou, nejintimnější radostí a pocitem domova. Tím vším je pro mě jazyk, a ještě pojítkem s mým mrtvým tátou. Asi bych toho byla schopná, ale byl by to masochismus. Jazykem mé lásky není němčina.

Jak zásadní je české čestné hostování na říjnovém frankfurtském veletrhu pro českou lite­raturu?

Je to šance otevřít se světu. Frankfurt je taková přestupní stanice, jako se lítá do Singapuru přes Paříž. Tento krok je šancí zviditelnit českou literaturu. S tím je spojeno přepjaté očekávání, na druhou stranu vidím ze strany organizátorů, třeba z Českého literárního centra, že skutečně dělají maximum. Notabene v politické situaci, ve které se nachází česká kultura, tedy v ohrožení, je moc dobře, že je Česko hlavním hostem. Kdyby se stal další průšvih, třeba zestátnění veřejnoprávních médií… Ve Frankfurtu můžeme dát světu vědět, že směřujeme do háje, že Česká republika nastoupila cestu Slovenska a bývalou cestu Maďarska a míří k východu.

Jesse Eisenberg: Bylo by hloupé utéct z Ameriky jen proto, že se mi nezdá současná politická reprezentace

Rozhovory

Budou se pak knihy českých auto­rů v Německu prodávat lépe?

O něco málo jistě ano. Sama v Německu vydávám v malinkatém nakladatelství a předtím jsem byla v ještě menším, které ani nemělo distribuci. Moje tři knihy, které vyšly v němčině, jsou takřka pohřbené zaživa, neměly žádný odběr. V září vyšla v nakladatelství Mikrotext Die Mariborhypnose a rok předtím i Winterbuch der Liebe, Zimní kniha o lásce. Měla v češtině hrozně pěkné recenze a Nikola Richter z toho malinkého nakladatelství, která vydává opravdu vysoce kvalitní literaturu, což je pro mě čest, ji koupila jak zajíce v pytli, jen na základě toho, že jsem jí o tom něco vyprávěla. Nečetla ji, protože nečte česky. Teď je nervózní, protože ví, že na Die Mariborhypnose bude upřená pozornost a snad se bude prodávat líp. Všichni si dělají iluze, jak dobře se v Německu knihy prodávají, ale i taková Radka Denemarková tu prodá nějaké tři tisíce výtisků. Bestseller je v Německu od deseti tisíc prodaných výtisků jako v Česku. Doba velkých nakladatelství je, myslím, passé; pro většinu autorů přichází éra spojená s už zmíněnou ­veselou úzkostí a svobodou. Nezávislá menší nakladatelství, která necílí na komerci, najednou budou mít esa v rukávu – nemusejí na rozdíl od korporátů živit obrovský aparát, všechno zvládnou dva tři všeho schopní lidé na volné noze.

Jste držitelkou mnoha ocenění, jenže za ceny složenky nezaplatíte, a abyste je dostala, musíte odvést špičkovou práci. Jak vnitřně řešíte nepoměr mezi kvalitou své práce a jejím oceněním?

Některé postupy mi přijdou až neuctivé. Spousta organizátorů, hlavně v Česku, si myslí, že my spisovatelé máme být rádi a vděční za to, že někam jedeme. A že to je pro nás ta největší odměna. Neuvědomují si míru únavy nebo věku. Vím, že umím psát, ale nepoměřuju se s nikým…

Teď vás poměřovali ostatní a dost jste vyhrála.

To si zase říkám, že byla třeba slabá úroda. I celoevropsky. V šedesátých letech bych byla zabezpečenější, než jsem teď, a určitě by mi pomohlo, kdybych psala německy, ale jsem na to málo pragmatická, a navíc bych přišla o vnitřní svobodu. Možná k tomu přistupuje i nějaká lenost, ale já už nechci mluvit o lenosti. Nemyslím, že jsem líná.

Nejste – vychováváte celkem pět děvčat, píšete knihy, a k tomu pracujete jako lektorka kreativních filmových i literárních workshopů pro AdK v Berlíně, jako učitelka českého jazyka a jako příležitostná knihkupkyně v německo-anglickém knihkupectví. Spíš než o lenosti mluvme o tom, jak odpočíváte…

Práce je pro mě nutnost, abych se uživila, a navíc ty moje kšefty neběží souběžně. Roztěkanost mi moc nevadí, ale k psaní potřebuju klid. Nedokážu psát jinde než u sebe v ložnici. Je radost a čest pracovat v knihkupectví v Berlíně. Připadám si legrační, když prodávám knížky, třeba i ty svoje, a tvářím se jako prodavačka a doporučuju zákazníkům – hraju si divadlo sama pro sebe, je to taková vnitřní show.

Žijete proto, abyste mohla vyprávět, abych parafrázovala název autobiografie Gabriela Garcíi Márqueze.

Nepotřebuju si všechno napsat, ale ráda vyprávím, ráda zažívám věci. A jsem trošku histriónská, takže se pro pointu občas dopouštím malých zločinů. Dcery to nesnášejí, ale moje máma je v tom ještě horší. Ta vykládá příběhy z mého dětství, které se nestaly, a já tam sedím, už to slyším třeba podesáté a zuřím. Máme to prostě v rodině a moje dcery se s tím musejí nějak srovnat.

Váš táta byl básník Zeno Kaprál, vzpomínáte na něj třeba v intimním povídkovém souboru Ostrovy nebo v příbuzných povídkách knížky Utrpení a jiné žánry. Jak vás dětství po jeho boku ovlivnilo?

Já jsem ho vnímala jako poťouchlého, často zádumčivého, mlčenlivého a hrozně vtipného otce, který do mého života přinášel spoustu tajemství. Měla jsem dětský památníček a moc jsem si přála, aby mi nakreslil obrázek; sám měl památníček ještě z Liptovského Mikuláše a tam mu psali spolužáci ve slovenštině. Nakonec mi do památníčku napsal: „Beránka kreslit neumím, ani tu bednu, co je v ní, tak zmiz, nebo se rozzlobím, sama si užij tajemství.“ Je to na jednu stranu krásné a na druhou stranu to zní jako zaklínadlo! Celý život žiju s tím, že zmizím, a sama si užívám tajemství, ale vlastně na to tajemství nechci být sama… V té básničce je obraz a kouzlo našeho vztahu. Jako tatínek byl v rodině docela nepřítomný. Máma byla skvělá, ta to držela. Vzorek z generace našich matek, emancipovaných žen a služek zároveň. Mezi rodiči tak vládla určitá disproporce, nerovnováha, a uvědomuju si čím dál víc, že to byla i maminčina zásluha. Pak říkala, že nemůže číst ty jeho básně, a že co si vzala toho básníka, tak mluví sprostě. To byla její obranná reakce. Táta vozíval své rodiče do lázní v Karlových Varech – v mé hlavě figurovaly jako tajemné město, ze kterého nám dětem přivážel hlavolamy. Babička zase v jednom kuse luštila křížovky, prostě celá rodina žila v permanentním tajemství, spojeném se zvláštním pocitem samoty. Můj přítel Pety je Maďar a sice má krásnou a vřelou rodinu, ale opět tam je jazyková bariéra. Zase tajemství, zase zaklínadla! Ale v něčem je moc fajn mít partnera, který je jednak strašně laskavý a za druhé si o vás ani o tom, co o něm a o vašem vztahu říkáte, nemůže nic přečíst v médiích.

Poslala jste mi nedávno svou novou povídku, v níž se noříte do minulosti a do rodinných vztahů. Připomněla jste mi, že slavná dirigentka, skladatelka a klavíristka Vítězslava Kaprálová, o níž jsme loni v Reflexu publikovali Causu, je dcerabratranceméhodědečka; tak se ostatně vaše povídka jmenuje. Máte něco z Vitky? A byla to pro vás od dětství zátěž – hrát na její klavír třeba?

Nějaké aspirace a dotahování na jiné příbuzné, to v naší rodině vůbec nebylo. Jsme v tomhle ohledu pravý opak úspěšných amerických dynastií a dlouhých rodových linií brilantnosti. Moje prateta Zdena Kaprálová napsala knihu Zítra bude líp o bojích našeho rodu s totalitami a já si už roky říkám, že bych k té knížce měla napsat evropský pandán s názvem Zítra bude hůř. Vítězslava, dcera bratrance mého dědečka, byla velmi vzdálená přízeň a naše rodiny si nebyly nijak blízké, je to spíš taková zvláštní anekdota. Nedávno v Berlínské filharmonii Jakub Hrůša dirigoval Suitu rustiku od Kaprálové, tedy výjimečně ne její nejznámější Vojenskou symfonietu. V zákulisí, kam nás pozval kamarád fagotista, byla hogo fogo společnost; oni se s námi vůbec nebavili, samá superstar. Asi jsem taky neměla všem tykat, že jo… Ale ve chvíli, kdy jsem vyslovila zaklínadlo „dcerabratranceméhodědečka“, se na chviličku otočili a položili mi několik otázek. Pak se zase otočili zpátky.

Alžběta II. byla svým způsobem prázdná osoba, říká královnin životopisec Craig Brown

Rozhovory

Když porota vyhlásila Mariborskou hypnózu Knihou roku, změnilo to váš vztah k vlastní knize?

Říkala jsem si, jestli se mi nezprotiví. A jestli si třeba čtenáři nebudou myslet, že jsem podvodnice… Když vyhlásili Literu za prózu, moje soutěživost zavrněla a byla jsem hrozně spokojená. A jakmile jsem ve finále dostala i Knihu roku, říkala jsem si v první chvíli: „Ježíš, to je trapný – jakože už zase?“ Obrovskou radost jsem měla! A pak Cena EU… Ti změnili pravidla, čtrnáct evropských spisovatelů hovoří na nějaké téma – šprti z řad ostatních spisovatelů si memorovali své naučené odpovědi jak někde na Miss World… Mě v tu chvíli přepadla panika a uvědomila jsem si, že ani neznám tu otázku, protože jsme předtím s Petym byli v Mariboru a já nějak ani neotevřela počítač. Lehce jsem to podcenila. Když jsem cenu dostala, chtěli jsme si s Petym na oslavu koupit šampaňské. Jenže by stálo šest set zlotých. Řekli jsme si, že přece nejsme blbí, koupili jsme pivo a šli spát.