Jesse Eisenberg: Bylo by hloupé utéct z Ameriky jen proto, že se mi nezdá současná politická reprezentace

Při úvodu k Dvojníkovi ve Velkém sále jste si dělal legraci z toho, že jste se stejně jako další hvězda letošního ročníku festivalu, Maggie Gyllenhaalová, objevil v sérii filmů o Batmanovi – jako padouch Lex Luthor. A že to o americké kinematografii něco vypovídá. Účinkujete ale i v nízkorozpočtových snímcích a točíte vlastní filmy. Jak v tom hledáte rovnováhu?

Pokaždé, když dostanu roli nebo když se někdo rozhodne zafinancovat můj projekt, připadám si, jako kdybych vyhrál v loterii. Tolik lidí chce působit v kultuře a zábavním průmyslu! Když jste mladí, sledujete herce, muzikanty a sportovce a toužíte být jako oni. Takže je v těch odvětvích obrovská konkurence a já beru každou roli jako obrovskou kliku. Nikdy jsem nic neplánoval, nikdy mě třeba nenapadlo, že by mě někdo obsadil do superhrdinského velkofilmu. Sám bych se tam rozhodně neobsadil. Nebo že někdo zaplatí moji muzikálovou komedii The ­Debut, která má premiéru v prosinci – a studio A24 do toho šlo. Vůbec jsem to nechápal. Spousta mých projektů neklapla, takže nikdy nemůžu uvěřit tomu, když mi něco vyjde. Napsal jsem daleko víc nerealizovaných scénářů než realizovaných. Teď jsem ke slyšení v animovaném filmu Mimoni a monstra, což bych taky nikdy nečekal. Nepovažuju se za dobrého dabéra, existují tisíce lepších. Ale zavolali zrovna mně… Takže nikdy neuvažuju tím způsobem, že bych si příští rok natočil třeba superhrdinský biják. Takhle si může vybírat asi jen Brad Pitt. Já si prostě s každou další prací připadám, jako by se na mě usmálo štěstí.

Vaše autorská prvotina Až skončíš se zachraňováním světa (2022) měla možná trochu nespravedlivě nedobré recenze a ještě horší tržby. Zato váš druhý film Opravdová bolest (2024) vydělal osminásobek svých nákladů, měl dvě nominace na Oscara a čtyři na Zlaté glóby a řadu dalších úspěchů. Jak se tak odlišné výsledky podepsaly na tom, jak jste přistupoval ke svému třetímu filmu, zmiňovanému The Debut?

Myslím, že jsem se prostě v režírování zabydlel, cítil jsem se pevnější v kramflecích. Nemusel jsem už nikoho o ničem přesvědčovat. S Opravdovou bolestí jsem potřeboval ukázat, že opravdu něco umím. Mám pocit, že když herec točí režijní debut, lidé v něj vkládají naději, že by mohlo jít o nečekaně geniální dílo. A když se to nepovede, je z autora prostě herec, který neumí režírovat. A když jsem dělal Opravdovou bolest, byl jsem navíc za herce, který studiu prodělal hromadu peněz. To je hodně těžká pozice. S filmem The Debut už to bylo snazší. A tím, že píšu scénáře, bývám na pozici režiséra první volbou. Vím, že když to napíšu dobře, dostanu šanci si to i natočit. U Opravdové bolesti to bylo navíc dané i tím, že to je pro mě osobní téma, zpracovávám v tom filmu naši rodinnou historii. Nevěděl jsem ale, jestli se mi to podaří, protože jsem měl pocit, že nevím, co publikum chce.

Jak se vaše rodinná historie projevuje ve vás osobně?