Dětem málo nasloucháme, polovina jich je odebrána z rodin zbytečně. Stačilo včas pomoci

Jste první dětský ombudsman. Jaké to pro vás je?

Je to trochu nečekané a zvláštní, přestože jsem o tu funkci dlouhou dobu usiloval. O tom, že dětský ombudsman bude, se vedou diskuse zhruba dvacet let, poslední roky byly intenzívnější. Rozhodl jsem se, že se o funkci budu ucházet, když jsem byl na stáži u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Byli jsme s rodinou na koupališti v takové malé obci kousek od města a na internetu jsem si přečetl, že se zákon o dětském ombudsmanovi blíží k finalizaci. V té chvíli mě napadlo, že to zkusím. Tři roky jsem na tom pak pracoval. Ale nemyslel jsem si, že skutečně budu zvolený. Je to poměrně vysoká politická hra, protože ombudsmana volí Parlament. Nakonec to ale vyšlo.

Proč jste se jím chtěl stát?

Když jsem působil jako opatrovnický soudce, viděl jsem slabé stránky systému, který se má o děti postarat, například v sociálně-právní ochraně. Vydával jsem rozhodnutí, jež se dětí velmi dotýkají a ovlivňují jejich život. A protože soudci všechna tato rozhodnutí dělají svým jménem, mají velkou motivaci systém změnit, aby lépe sloužil dětem. O to jsem se snažil i v rámci justice, ale to má své limity. Přišlo mi, že jakožto dětský ombudsman budu mít větší šanci přinášet a prosazovat potřebné změny.

Oslovil vás někdo, nebo jste se do volby sám přihlásil?

Vlastně obojí. První člověk mimo rodinu, se kterým jsem svůj nápad ucházet se o funkci dětského ombudsmana sdílel, byla paní soudkyně Evropského soudu pro lidská práva Kateřina Šimáčková. Podpořila mě tehdy v mém rozhodnutí. Podpořili mě i někteří lidé z justice a kolegyně a kolegové z různých oblastí ochrany dětí, s nimiž jsem spolupracoval. Také od některých lidí z Kanceláře veřejného ochránce práv jsem věděl, že by si mě jako dětského ombudsmana dokázali představit. To všechno pro mě byla velká motivace. Kandidáty musí nominovat alespoň jeden senátor, mě navrhli Jitka Seitlová a Ladislav Václavec. S nimi jsem se propojil a setkali jsme se. Tedy neobcházel jsem Senát a neklepal na dveře senátorů, ale určitá domluva mezi oběma stranami proběhnout musí. Nevím, co vedlo pana prezidenta Petra Pavla k tomu, že mě nominoval.

Speciální hodnotící komise ale po volbě kritizovala, že její expertní doporučení, v němž vybrali jako nejlepší kandidátku Evu Petrovou, nebylo včas doručeno poslancům.

Slyšel jsem, že byly takové výhrady ze strany členů komise. Je to škoda. Komise stanovila pořadí kandidátů, postupovala podle pravidel, která nastavil petiční výbor. Nezveřejnila bodové výsledky, podle nichž jsem se umístil na druhém místě. Takže nevím, jestli byl rozdíl třeba jen o bod či dva, nebo o mnohem víc. To je velký rozdíl a je to aspekt, který hraje roli. Měl jsem příležitost se se třemi dětmi, jež v komisi také byly, potkat při skládání slibu a promluvit si s nimi. Neměl jsem pocit, že bych nebyl vítán nebo že bych byl vnímaný jako někdo, koho vůbec v této funkci nechtěly. Beru to tak, že když jsem byl druhý, tak jsem stále byl komisí preferovaný kandidát. Na druhou stranu jsem dostal dost hlasů od poslanců (pro Beneše jich hlasovalo 107, Petrová dostala 29 a bývalý ministr pro legislativu Michal Šalomoun obdržel 20 hlasů; poznámka redakce). Ten mandát je silný, což je dobře. Navíc jsem byl nominovaný senátory i prezidentem, takže to opravdu nevnímám tak, že bych byl nechtěný. Pochopitelně nepřesvědčím všechny, ale budu se snažit fungovat tak, abych prokázal, že jsem nebyl špatnou volbou.