Nekonečný příběh zdravotnictví: V černé díře mizí další miliardy a reformy jsou stále v nedohlednu
O obří sumu 24 miliard se mají navýšit platby za státní pojištěnce ze státního rozpočtu. Příslušný návrh tento týden schválila vláda. Slušně to popostrčí státní dluh do příštích let a daňový poplatník zapláče. Zdravotnictví však skutečně je ve stavu, z něhož není jiné východisko.
Už letos hospodaří zdravotní pojišťovny dohromady s deficitem 15 miliard a čtyři miliardy navíc jsou po splatnosti. Takovou díru v účtech ještě nikdy zdravotní pojišťovny neměly. Letos to ještě zalepí ze zbytku svých rezerv. A to si ještě menší pojišťovny rozdělí osm miliard z rezerv VZP, která ještě ve štrozoku něco má.
Nekonečný příběh českého zdravotnictví tak pokračuje ve starých kolejích. Stárnoucí populace i vědecký pokrok v medicíně péči neustále zdražují, ale panický strach z reforem směřujících k úspornějšímu a lépe hospodařícímu systému způsobuje, že se kritické finanční okamžiky vracejí jak dobří holubi zas a znova.
Objektivně je nutné konstatovat, že letošní dluh ve zdravotnickém systému jde na vrub dnes již bývalého ministra zdravotnictví Vlastimila Válka. Ten na letošek vydal úhradovou vyhlášku, tedy předpis určující kolik a jaké zařízení dostane zaplaceno za poskytnutou péči od zdravotních pojišťoven. Tak nějak bez ohledu, jaké jsou reálné možné příjmy pojišťoven z pojištění a od státu. A zaseknul tak sekeru patnáct miliard korun.
Úhradové vyhlášky vydává ministerstvo a určují výslednou sumu na zdravotní péči. Vzniká nikoli férovou dohodou, ale v zavřených kancelářích ministerstva. Pak odráží více vliv nemocničních lobbistů a politických tlaků, které dokážou vyvinout, než odůvodnitelné náklady. Tuto praxi se Válek ani nepokusil změnit a výdaje rostly.
Exministr se pokusil alespoň přisypat trochu peněz od klientů zdravotnických zařízení do systému zavedením nadstandardů. Válek loni předložil sněmovně zákon, který by pacientům umožnil dobrovolně si připlatit za doplňkové zdravotní připojištění, které by obnášelo například kratší čekací dobu, příjemnější prostředí nebo lepší materiál. Nešlo o žádnou revoluci, ale o regulovaný, transparentní systém volitelných služeb, který navíc byl součástí programového prohlášení vlády, ale vládní STAN ho zablokoval.
Není pochyb, že je nezbytné k nějakým reformám sáhnout a zbrzdit prudký růst zdravotnických výdajů z veřejných zdrojů. Je třeba přiznat, že nový ministr Adam Vojtěch nastupoval do funkce s nadějnými plány, mezi něž patřilo právě to, aby se nemocnice a ambulance musely dohodnout s pojišťovnou a nelobbovaly za vyplacení peněz, které pojišťovny nemají na účtech.
Vojtěch vidí i nutnost změnit motivaci a chování zdravotnických pojišťoven, které by neměly být jen výběrčím pojištění a přeposílačem peněz lékařům, ale měly by mít svou představu o budoucí podobě zdravotnictví. Dávno víme, že by se měly přesouvaat výkony například v nemocnicích od akutních lůžek na lůžka následné a dlouhodobé péče, stacionáře či ambulance a jednodenní péči. Podle Vojtěcha se to nemůže řešit z roku na rok, nemocnice musí mít transformační plán dohodnutý s pojišťovnou, která ví, co bude potřeba a co bude efektivní za dva či pět let. Současný ministr celkem jasně vidí, jaké změny je třeba provést. Ale ono to vlivné hráče v systému bolí, a tudíž se to politicky těžko prosazuje zvláště ve vládě Andreje Babiše, jehož největším koníčkem je v poslední době stavba nových super nemocnic či specializovaných center péče. A tak se zase dělají další dluhy a reformy narážejí na nezájem a odpor politiků koaličních i opozičních. A je otázkou, co ze svých představ dokáže Vojtěch prosadit.
Podle loňských propočtů Národní rozpočtové rady činí veřejné výdaje na zdravotnictví něco přes šest procent HDP a za deset let budou kolem sedmi procent, tedy bude potřeba o devadesát miliard korun ročně v dnešních cenách více. Tuto díru, kterou neefektivně odtékají miliardy, je třeba ucpat. Čím se to stane později, tím bude špičkové zdravotnictví méně dostupné a následné ostré řezy budou o to bolestnější.
