Jan Svěrák: V Česku se umíme výtečně navzájem potápět ve chvíli, kdy by bylo na místě oslavovat

Myslel jsem, že rčení „sbalit si svých pět švestek“ ve smyslu odejít narychlo a s minimem vychází z toho, že člověk má pět smyslů, to je jeho základní „majetek“. Nikde se mi to ale nepotvrdilo. Co ten výraz znamená pro vás?

Mně se líbilo, že sbalit si pět švestek znamená nejenom odejít s nejnutnějším, ale i umřít. Lidé, kteří si mají sbalit svých pět švestek a táhnout, jsou lidé na odpis, neviditelní. I to v tom filmu je. Ale taky je hlavních hrdinů pět. A jak jsou staří, mají zvrásněnou kůži, která připomíná sušenou švestku.

K napsání Pěti švestek vás inspirovalo, že už léta jezdíte s rodinou a přáteli na loď. Jak tahle tradice začala?

Kdysi jsme byli ještě s malými dětmi v Chorvatsku a potkali tam známého z Prahy. Svezl nás na plachetnici a my se divili, jak můžou vydržet týden na takhle malém prostoru. A on říkal: „Ne, to je bezvadné, můžeme jet, kam chceme.“ Pak nás vzal jiný kamarád na loď na týden. Tehdy jsem tam nebyl už jen na návštěvě, ale opravdu jsem cestoval a uvědomil si, že loď je vlastně jenom křeslo, ve kterém sedíte, a že všechno okolo, moře, kam až dohlédnete, je váš obývák. Prostě v té zátoce žijete, koupete se tam, lezete po skalách a pak si zase sednete do „křesla“. Má to v sobě svobodu, nejste vázaný na jedno místo. A ke svobodě se váže zodpovědnost: někde v bungalovu se o vás postará personál, ale na lodi se musíte zařídit pro případ, že třeba v noci přijdou vlny. A když to dokážete, ráno se probudíte a loď stojí pořád na stejném místě, máte pocit zadostiučinění, že s přírodou dokážete žít a že nejste úplný mamlas.

Postavy Pěti švestek zatouží zakusit tuhle svobodu na lodi naposled, ale protože svoboda je poznaná nutnost, musejí právě zároveň mít i zodpovědnost, musejí čelit různým limitům a hranicím, třeba i vlastních tělesných a duševních možností. O svobodě a hranicích byl i váš film Jízda, ke kterému jste se prý při natáčení v myšlenkách vrátil.

Jízda byla o tom, že vaše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A že pokud chcete být svobodný, musíte ty hranice poznat a respektovat je. Protože svoboda není jen dar, ale taky závazek. Kdežto v tomhle „pozdním“ filmu jsou postavy už zmoudřelé; vědí, že jsou velice blízko svých hranic, ale přesto se v jejich rámci dokážou stále chovat svobodně. Mladí v Jízdě hranice jen matně tušili, věděli třeba, že v autě bez SPZ nemůžou přes státní hranice, ale vnímali svobodu jako skoro bezbřehou. Tihle staří si uvědomují všechna svá různá fyzická, mentální, časová a další omezení, ale uvnitř těch limitů si svobodu vlastně vybudují.

Probíral jste tohle téma s herci?

Ne. To bylo napsané, my už jen točili. Hřiště bylo nalajnované: staří lidé pojedou na loď. A v tom je skvěle vidět i ta svoboda i ta omezení. Lidé ve vyšším věku na palubě ztrácejí jistotu pohybu, už nemají takovou rovnováhu, mají zpomalené reflexy, nestihnou se včas chytit, praští se o něco… Takže jsem si při psaní představoval, jak se starší herci budou na lodi pohybovat. A že z toho vzniknou situace, které ukážou jejich omezení a zároveň budou komické. Což se potvrdilo. Míchání dojetí, protože my s nimi soucítíme a máme je rádi, a komična se mi líbí. Chtěl jsem to nechat na hraně.

Prý jste byl připravený měnit scénář podle situace, zejména podle fyzických schopností herců.

Petr Kostka roli Emana vzal, až když věděl, že půjde o invalidu, který je na kolečkovém křesle. Ale Jindru jsem psal přímo podle Oldy Kaisera, včetně jeho minulých problémů s alkoholem. Když někdo byl alkoholik, do nějaké míry s tím pak bojuje celý život. A jak ve filmu říká postava Věry, je hrdina, protože každý den svádí zápas, který nemá předem jasného vítěze. Pak mám ve scénáři od přátel, se kterými jezdíme právě na loď, posbírané historky s jejich rodiči. Třeba taková maminka s Alzheimerem, která nepozná vlastního manžela. On říká: „Já jsem přece tvůj manžel!“ A ona na to: „To by mohl říct každej!“ Je to směšné, ale zároveň bolestivé.

Nevím, jestli mladší diváci, kteří tyhle zkušenosti ještě nemají z první ruky, nebudou takové scény považovat za přitažené za vlasy.

Když jsme dělali zvukovou stopu pro nevidomé ke Koljovi a Vratným lahvím, nevidomí diváci nám vysvětlili, že pro ně je film způsob, jak poznávat svět a lidské chování. Ve voiceoverech je třeba popsané, jak se lidé líbají. Je to předávaná zkušenost. A tady můžou mladší diváci získat první zkušenost s tím, jak to vypadá, když někdo trpí Alzheimerem nebo jaké mají starší lidé problémy. A to se hodí, protože jejich rodiče se do takového stavu můžou taky dostat. A zestárneme všichni. Takže je to taková reportáž o tom, co nás čeká.

Na mě bylo toho humoru o vylučování a vyměšování možná trochu moc, ale chápu, že to k tématu vašeho filmu patří.

Hodně jsme to řešili, veškeré zmínky o čurání, plenkách a podobně vadily hlavně anglickým koproducentům, kteří jsou v tom­hle ohledu ještě úzkoprsejší. Ale když je člověk na vozíku, tak prostě musí mít plenu. K stáru se i v tom­hle vracíme do dětství, kdy se taky řeší hlavně jídlo a vylučování. Je tam i další zajímavá paralela. Postava Emana je inspirovaná pánem, který kdysi řídil politický život na malém městě a byl velmi důstojný. Jeho rodina se bála, že ho do pečovatelského domova nedostane, ale jemu se tam nakonec velmi líbilo. Vysvětlovali jsme si to tak, že předtím už nebyl schopen obsáhnout prostor, ve kterém působil, se všemi mluvit, o zahrádku už se nemohl postarat. Ale ten omezenější prostor v domově ještě „řídit“ dokázal. Stejně jako se novorozeně prostoru okolo bojí a je svázané v povijanu jako u maminky v bříšku, máme asi i k stáru rádi, když se nám okolí zužuje. Až do rakve.

Zemřel Jan Hraběta, dlouholetý a nezapomenutelný herec Divadla Járy Cimrmana

Zprávy

A to jsme zase u toho, jak se nám posouvají hranice.

Takže jsem si řekl, že to prostě k životu patří a že dělat, že ve stáří nebudeme potřebovat plenu, je jako jíst maso a předstírat, že se kvůli tomu nezabilo zvíře. Já maso jím a tomu zvířeti za to, že ho můžu jíst, děkuju. Není zdravé si něco nalhávat, je dobré věci ventilovat a přijmout. Spoustě lidem se třeba uleví a přestanou se stydět, když se bude mluvit o tom, kolik dospělých nosí plenky.

To téma je pořád trochu tabu. Stejně jako téma volby vlastní smrti. Mně přijde legitimní říct si v jednu chvíli: Dost, stačilo. V Pěti švestkách se o tom vedou odvážné, silné dialogy.

Smrt je přirozenou součástí života. Buddhisté dokonce říkají, že smrt není špatná, že nejhorší je se narodit. Myslím, že nejvíc nám škodí vlastní strach. Kvůli strachu jsme schopni dělat hrozné věci, ubližovat ostatním i sami sobě. A jednou z prací, které bychom měli na sobě vykonávat, je právě zbavovat se strachu. Nemyslím instinktů, třeba strachu z výšek, ale třeba strachu z komunikace s ostatními. Nebo strachu z vlastního konce. A když překonáte strach z vlastní smrti, čeká vás další těžký úkol – překonat strach z toho, že přijdete o někoho, koho máte rád. A když si uvědomíte, že se takové věci můžou stát a že jsou součástí života, uleví se vám a žijete svobodněji. Protože už vás ten strach neovládá.

Pomohlo vám Pět švestek srovnat si tyhle myšlenky v sobě?

U každého filmu, který napíšu, hledám, co je jeho ústřední otázka. A když si ji stanovím, zkoumám, jestli na ni jednotlivé scény odpovídají, nebo ne. Tady ta otázka zněla: Jak kvalitně žít, když už to nejde? Protože současná medicína je schopná dotáhnout naši tělesnou schránku do vysokého věku, ale už neřeší kvalitu života. Nejen fyzická omezení, ale hlavně hlavu. Ten strach, smutek, že kolem vás umírají kamarádi, deprese, úzkosti… Všechno se zrychluje, nerozumíte tomu, co říkají v televizi, písmenka na obalech potravin se zmenšují… Svět vám uniká a vyvolává to ve vás tíseň. Tyhle věci jsem konzultoval s profesorem Jiřím Horáčkem z Národního ústavu duševního zdraví. On například navrhuje, že bychom pro staré lidi měli najít způsoby ne léčby, nýbrž podpory psychedelickými látkami, které by jim umožňovaly čas od času získat nadhled nad situací, zbavit je strachů a pomoct jim přijmout, že život je krásný a věčně se přelévá.

Scény, v nichž senioři čile experimentují s drogami, jsou docela překvapivé. Jak vám s nimi profesor Horáček pomohl?

Teď budu opatrný, protože jde o odborné téma a já odborník ne­jsem. Nicméně jsme probrali diagnózy jednotlivých postav ve věku nad sedmdesát a on mi vysvětlil, jaké látky na ně používají. Třeba o LSD říkal: „Fungovalo by bezvadně, ale my ho nepoužíváme. On ten trip trvá dvanáct hodin, musí u toho sedět dva lidi jako dozor a pojišťovna je nezaplatí. Takže používají látky na bázi psilocybinu, houbičky. Nebo ketamin, kde je průběh taky mnohem kratší.“ Doporučil mi knihy, kde jsou taková sezení podrobně popsaná, já je prostudoval a některé výpovědi z nich do filmu převzal.

Zdeněk Svěrák: Zestátnit Českou televizi a rozhlas je drzost. Glosovali jsme živě demonstraci proti vládě

Online přenos

Výpovědi pacientů?

Takových studií se účastní většinou dobrovolníci a samotní psychiatři. Zaujalo mě třeba, že podávané látky dokážou roze­pnout nervová spojení a vytvářet nové synapse v reálném čase. Tím, jak se nová synapse hledá, můžou vznikat halucinace, ale taky se vám rozpojují zaběhlé nervové dráhy a tvoří nové. Je to příležitost zbavit se různých přesvědčení, obav, strachů nebo starých křivd. A to vás může osvobodit od vašich psychických zátěží. Na rozdíl od antidepresiv, u nichž to trvá měsíce, tohle funguje jaksi okamžitě, to je na tom zázračné. Ale to se ptejte spíš profesora Horáčka.

Natáčel jste prakticky v utajení a zpráva, že Pět švestek půjde do kin, se objevila až dva měsíce před premiérou. Proč?

Využil jsem toho, že jsme točili v zahraničí a existovala naděje, že se o tom málokdo dozví. V dnešní době chceme všechno zkonzumovat hned: cokoliv si najdete na internetu, za dva dny to máte doma. I já se o filmu, který bych chtěl vidět, potřebuju dozvědět v dohledném horizontu, třeba právě dvou měsíců. Tak jsem to s Pěti švestkami takhle udělal proto, aby na ně diváci nezapomněli, než přijdou do kin. A když něco takového uděláte jako první, lidé si toho spíš všimnou, takže to je výhodné i pro marketing.

V médiích se objevily historky, jak se na Oldřicha Kaisera při natáčení převrátil člun nebo jak se vám loď utrhla z kotvy. Vzpomenete si ale na scénu, ve které se všechno spojilo a říkal jste si: Teď to je krása?

Všechno do sebe zapadlo třeba ve scéně, kdy hrdinové jedou na plachty a Jan Vlasák recituje Seiferta: „Zpívejte, ptáci nebeští.“ Dotočili jsme s pobřežní stráží a řekli si: Jsme daleko od pobřeží, fouká hezký vítr, pojďme se projet na plachty. Vytáhli jsme je, vy­trimovali, pozdní slunce rozzářilo klidnou hladinu, měkce se odráželo od přední plachty zpátky na herce a zalévalo je zlatistým oparem, takže vypadali, že plují v nebi… To bylo neplánované. Ale když máte malý štáb, můžete si to dovolit. Herci jsou uvolnění, stejně nikam nemůžou odejít, je tam hezky, loď tiše pluje… Pozoroval jsem to v monitoru a říkal si: Tohle se jinak natočit nedá, teď a tady je to nádherný a do filmu se to přenese. A můj syn Franta, kameraman, si všiml bosých nohou, co měli herci vystrčené nad vodou, a natočil je. My furt obdivujeme mládí, ale mně se stará kůže líbí. Na nohách jsou vidět stařecké pihy a třeba i vystouplé žíly, ale v tom, jak Honza Vlasák mrská nožkama, je něco dětského, a v tom, jak se Dana Syslová drbe na kotníku, zase něco dívčího. V pouhém záběru na nohy je zaznamenané, čím byli, jak ten čas letí, ale taky že jsou pořád naživu. To mě dojímalo.

Na Pěti švestkách pracovala i vaše manželka a oba vaši synové, dokonce jste na lodi přespávali. Neměli jste ze sebe ponorkovou nemoc?

My se pro sebe vzájemně přetrhneme, abychom si dokázali, že se máme rádi. Na filmech, které jsem dělal s tatínkem, jsem se vždycky snažil, aby se za mě nestyděl, aby měl dokonce radost, jak jsem mu to udělal líp, než si představoval. A výhoda i nevýhoda je, že se nemůžete navzájem vyhodit, musíte všechny konflikty vyřešit nebo si je vyříkat, protože pořád budete otec, syn, manžel, manželka. Jsme doslova na jedné lodi, není kam odejít, musíme pokračovat. Navíc to ostatním, nejen rodině, nechcete kazit nějakými galejemi: vidíte, že jsou na place rádi. Podařilo se nám vytvořit atmosféru jako na letním táboře, kdy si hrajete, ozve se „večerka!“ a vy řeknete: „Jaká večerka, ještě to nemáme hotový, ne? Pojďte, ještě chvilku.“

Když zmiňujete svého otce, prý vám u Pěti švestek „proveseloval“ scénář.

On rád pracuje ve dvojici. Na našich posledních filmech jsme to dělali tak, že jsem přinesl scény, které chtěly odlehčit, a pak jsme nad nimi plácali, až z toho něco vzniklo. V Pěti švestkách je několik míst, kam tatínek přidal humor, třeba scéna, kde Honza Vlasák přijde s myšlenkou, že čeká výhru v loterii.

Petr Pavel: I prezident má nástroje ke znepříjemnění života vládě, které zatím nechci používat

Rozhovory

Viděl jsem Pět švestek na projekci pro kinaře, kde jste přál jim i sobě dobrou návštěvnost. S nimi jste taky na jedné lodi…

Během covidu se lidé naučili dívat na filmy doma, z platforem. Já taky. Nevím, jaká návštěvnost může být, ale mám naději, že máme film pro diváky, pro které toho v kinech moc není. Pamatujete si na Řidiče slečny Daisy, film o staré paní a jejím šoférovi? V Americe měl obrovskou návštěvnost, protože oslovil právě diváky, kteří do kin neměli na co jít. Proto Pět švestek propagujeme heslem „Vezměte rodiče do kina!“. Vím, že mnoho lidí trpí tím, že své rodiče zanedbávají, protože se s nimi vidí jen na narozeniny a na Vánoce a vědí, že rodiče by s nimi chtěli být častěji. Když vezmete tátu a mámu do kina, zabijete dvě mouchy jednou ranou: užijete si film a budete mít modrý puntík za to, že jste jim udělali radost a strávili spolu kvalitní čas.

Těmihle lidmi jsou příslušníci takzvané sendvičové generace, „obložené“ pubescentními dětmi a stárnoucími rodiči. V Pěti švestkách je zastupují Petra Špalková a Petr Lněnička a nejsou ukázáni úplně lichotivě. Co si z vašeho filmu můžou odnést?

To je vlastně i moje generace. Ale film je vyprávěný z perspektivy hlavní hrdinky Věry v podání Lenky Termerové a ukazuje, jak se k zestárlým rodičům chovají jejich potomci a co od nich chtějí. Staré lidi jejich mladší okolí vnímá jako děti. Oni už nejsou tak rychlí, dělají kolikrát špatná rozhodnutí, jako když podepíšou smlouvu na šuntové hrnce. A my mladší máme pocit, že nás to opravňuje k tomu, rodiče vychovávat, nebo dokonce za ně přebírat zodpovědnost. Ale tím je zbavujeme důstojnosti. Kde je míra, kdy mám rodiče chránit a kdy už ho péčí ponižuju? Je lepší být zachráněný, nebo důstojný?

Mluvíme spolu 15. května, přesně třicet let od premiéry Kolji. Vzpomněl jste si na něj dnes?

Jen proto, že mi kvůli němu volali z rádia. Teď mám plnou hlavu tohohle nového filmu. Ale pamatuju se, že na jedné z předpremiér diváci tleskali vestoje. To tehdy neexistovalo, i dnes se to dělá snad jen v divadle. Táta do mě tehdy strčil a říkal: „Tohle jsem ještě nezažil. Ono se jim to asi fakt líbilo.“ Takže to pro nás bylo znamení, že na Koljovi je něco, co lidi zvedne ze židlí.

Doslova. Co jste říkal na to, když kritici...

... v jednom televizním pořadu řekli, že si Kolja Oscara nezaslouží? Takhle se potápět navzájem, když by bylo namístě oslavovat, umíme v Česku opravdu výtečně. Je určitě úkolem kritiky všechno zpochybňovat a je to i zdravé pro společnost. Ale je taky potřeba být připravený přijmout, když se mi něco zpochybnit nepodaří. Třeba když film dostane potvrzení kvality, jako je Oscar.

To byl památný díl kritického pořadu Katovna. Ale já měl na mysli to, když Sdružení české filmové kritiky v roce 2020 vyhlásilo Kolju českým filmem třicetiletí. Byla to pro vás satisfakce?

Ne. Myslím, že to nic nezmění na tom, že kdyby přišel další Kolja, zase ho v nějaké Katovně popraví. Pamatuju se, jak někteří kritici v čele s Mirkou Spáčilovou popravili Jízdu. V tentýž den, kdy ji viděli v kině 64 U Hradeb, řekli: „Tohle není film, to jsme ho přecenili, toho Svěráka.“ A napsali negativní recenze. Že mají kritici po třiceti letech jiný názor, je už jedno.

Český krtek v CIA Karel Köcher: Moskvu nejvíc zajímalo, kdo je v okolí prezidenta USA pro jaderný útok

Rozhovory

Pět švestek nemá podporu Státního fondu audiovize ani České televize, nýbrž Primy. Jak k tomu došlo?

Dramaturg Primy Roman Kopřivík mě oslovil, jestli bych pro ně chtěl natočit film. Něco takového se mi s Českou v životě nestalo, tam jsem chodil žebrat. Ale v tu­hle chvíli jsem věděl, že si můj syn Franta přál, abychom něco natočili na lodi. A vzpomněl jsem si, že jsem kdysi měl nápad, jak by to vypadalo, kdyby se na loď vydali staří lidé. Tak jsem to dal dohromady.

Co kdyby se z Primy neozvali?

Asi bych už netočil. Když na Betlémské světlo lidi nepřišli, řekl jsem si, že už o moje a tatínkovy filmy nestojí, a že jsem tím pádem osvobozený ze služby pro Čechy točit. Když na naše filmy chodili, měl jsem pocit, že se na ně těší a že bychom měli zase nějaký udělat. Ale když už nechtějí, budu dělat něco jiného, co mě baví. Takže jsem začal psát knížky a dělat divadlo.