Žádný hokej ani fotbal. Českým národním sportem je stěžování a jsme v tom mistři světa
Letěla jsem z Abú Dhabí do Vídně a hned v letadle jsem pochopila, že letím s českou národní reprezentací ve stížnostech. Ještě než jsme odstartovali, Češi kolem mě začali trénovat: „To bude zase nacpaný jak konzerva.“ „Určitě nám nedají deku a zmrznu!“ „To jídlo bude hnusný.“ „Jak to, že ty sedačky jsou čím dál menší…“ „Anebo ty seš čím dál tlustší!“ „Abych nebyla, musela jsem celou dobu bojovat s Rusy o jídlo na švédských stolech.“ „Mě v tom hotelu akorát s…o, že nic nebylo v češtině.“ „A na pláži lezl krab! Skandál!“
Rakušáci seděli vedle v klidu a spokojeně se usmívali. Bylo na nich vidět, že vůbec netuší, do čeho to vlítli. Občas zašustili obalem Mozartových koulí a v klidu nastoupili do letadla.
A pak se to stalo.
Někdo v letadle si pšouknul. Hlasitě. A hned se ozval český hlas: „No to snad není možný! Kdo to tady takhle prdí?! To je hnusný!“
A víte, kdo to byl? Čech, co si s sebou přinesl vajíčkový sendvič. Aby se nezdiskreditoval pachem vajec, svedl odér na někoho jiného.
Shrnutí: chlap smrdí vajíčkovým sendvičem a pak si stěžuje, že někdo prdí. Vrchol.
Jakmile jsme přistáli a přesedli do autobusu do Brna, pokračovalo to v neméně vysokém standardu. Dvě báby začaly řidiči nadávat, že mluví moc nahlas. Když jim pak omylem přejel zastávku, agresivně mu vynadaly, že jim nezastavil.
V Brně to pak už jelo samo. Poznámky – všecko je rozkopaný, hlavně v Praze, nikde se nedá projet, je PŘÍŠERNĚ draho, je zima, je horko, lavičky jsou moc tvrdé, tramvaje mají zpoždění, vláda je k ničemu a prezident je „guma 106“.
A já to samozřejmě chytla taky.
Vrátila jsem se do Abú Dhabí a hned první den v práci jsem začala řvát na všechno jako pravá Češka. Vadilo mi, že je moc horko, že je zima od klimatizace, že káva chutná jako voda z ponožek, přestože jsem si ji přinesla z domu, že musím pořád opravovat ty debilní sešity, že mě parchanti ve třídě pořád opravují a otravují, že rodiče píšou samý blbosti… prostě nonstop.
A ono to bylo tak nakažlivé, že jsem to přenesla na všechny ostatní učitele. Teď už si i Irky stěžují na malý plat, že venku parkují na slunci, že do školy lezou kočky a že celá budova smrdí kočičími chcanky...
Včera mi jedna kolegyně z Británie řekla: „Já už fakt nevím, jestli mám radši brečet nebo se jít opít.“
Takže gratuluju, oficiálně jsem nakazila celou mezinárodní školu českým stěžováním. Teď už nejsem jen učitelka, jsem patient zero speciálního druhu.
A nejhorší na tom je, že si to nikdo ani neuvědomuje. Celá škola je nakažená českými stížnostmi. Stěžujeme si na všechno a ještě jsme přesvědčení, že máme recht.
