Pouto s divočinou nám jako lidem pomáhá zvládat nástrahy civilizace, říká autor dokumentu Šepot lesa
Francouzský dokumentarista Vincent Munier ve filmu Šepot lesa rozvažuje se svým synem a otcem nad krásami obyčejného evropského hvozdu. Obrazově nádhernou podívanou, která běží v našich kinech, doplňuje citlivá hudba Warrena Ellise.
Vincent Munier se proslavil fotografiemi vlků v arktické divočině a snímky vzácných sněžných levhartů. Když mu fotografie přestala stačit, vrátil se právě mezi tajemné šelmy s filmem Sněžný levhart (2021). Získal za něj francouzského Césara za nejlepší dokument. Teď se do českých kin dostává Munierova novinka Šepot lesa, která si odnesla Césary rovnou dva – za dokument a nejlepší zvuk. Šepot lesa se odehrává v prostředí francouzského hvozdu. Munier ale i tady dokáže přijít s epickými záběry probouzející se krajiny, vzácných tetřevů anebo plachých rysů. Film navíc není pouhým leporelem vzácné zvěře, neboť autor na plátně splétá upřímné trojgenerační pouto vlastní rodiny. Obrazový materiál pak doplňuje propracovaný zvukový design, díky němuž se divák ocitá přímo uprostřed dění.
Váš předchozí dokument Sněžný levhart se odehrával v majestátních velehorách, kde hledáte těžko spatřitelnou, takřka mýtickou šelmu. Jak těžké pak bylo soustředit se na vyprávění z našich krotkých evropských lesů?
Ve Sněžném levhartovi jsem skutečně měl k dispozici prvotřídní exotiku: Himálaje, levharty, slavného spisovatele Sylvaina Tessona coby průvodce. Film navíc zaznamenal ve Francii i v Evropě velký úspěch. Tentokrát jsem si musel vystačit s tetřevem, s veverkou anebo s jelenem. To jsou samozřejmě zvířata, která nás na první pohled nepřekvapí. Všichni je dobře známe.
Jak jste k nim přistupoval?
Pokusil jsem se i tuhle okoukanou přírodu ukázat jako nefalšovanou divočinu. A pak jsem potřeboval silný první záběr. Trvá asi čtyři minuty, zobrazuje probouzení lesa. Mlha, nejasné kontury, až pak se scéna konkretizuje, ocitáme se v probouzejícím se lese. Byl to ode mne trochu hazard, protože když už tím úvodním záběrem nastavím takový takřka posvátný tón, musím ho pak udržet až do konce.
Posvátný tón?
Záměrem toho úvodního záběru bylo vytyčení vesmíru – jakési přítomnosti, kterou vnímáme, aniž bychom ji nutně museli vidět a přesně artikulovat. Mohl bych to přirovnat k atmosféře, jakou zažívám v katedrále nebo v kostele. Ta vznešenost, ozvěna, měkké světlo: všechno mě nutí vnímat úctu k tomu prostoru, kde nejsem doma. Jsem tam hostem a jsem uprostřed něčeho, co široce přesahuje okolní stěny.
Taková duchovní dimenze prostupuje celou vaší tvorbou?
Už jako fotograf jsem trávil měsíce a roky čekáním na jedno zvíře. Ale pak mi došlo,že je snazší předávat emoce, které k přírodě cítím, filmem než statickou fotkou. Takhle vám způsobím husí kůži prostě snadněji. Zároveň je na mých filmech jasně poznat, že je natočil fotograf: hodně statických záběrů, malý štáb... To jim zároveň propůjčuje určitou osobní i estetickou křehkost. Ale zase, čekat na sněžného levharta nebo i jenom rysa s velkým štábem je prostě nesmysl. A ještě k tomu duchovnu, ze Sněžného levharta si můžete pamatovat tu scénu, kdy šelmu objevíme až zpátky ve fotoateliéru, když pečlivě zkoumáme snímky, které jsme v divočině pořídili. Po takové době každé setkání působí posvátně, jako modlitba.
Dá se pak Šepot lesa chápat jako oslava trpělivosti?
To bylo mé přání. Žijeme ve společnosti, která se žene kupředu. Za peníze je všechno dostupné hned teď. Ten konzum se čím dál víc rozšiřuje. Připadá mi, že potom zapomínáme na velmi důležitou ctnost: trpělivost. Díky ní si věcí, setkání nebo zážitků vážíme, procítíme je do hloubky! Záběry do Šepotu lesa jsem vybíral z osmi let archivů. Za tu dobu jsem natočil spoustu krásných záběrů, ale musel jsem vybírat, abych při střihu dokázal vytvořit režijní záměr: skrze malé ukázat velké, jako když se podíváte do zrcadel a vidíte se tam donekonečna. Volbou záběrů a rytmem diváky trpělivě provázím až k setkání se vzácnou zvěří. A jsem velmi rád, že se mi to v tomto filmu podařilo více než ve Sněžném levhartovi – i když to bylo zpočátku velmi obtížné.
Šepot lesa navštívilo ve francouzských kinech pozoruhodných 1,3 milionu diváků. Čím si tak obrovský úspěch vysvětlujete?
Několikanásobně jsme překonali výsledky Sněžného levharta. Zdá se mi, že ve společnosti existuje určitý hlad po citlivosti. Mám dojem, že prožíváme přímo krizi citlivosti. A my jsme natočili film,který je v jistém smyslu slova poetickým vzdorem. Dnešní svět nás připravuje o spustu důležitých orientačních bodů, které ovšem v přírodě stále existují. A nemusí to být skutečně jenom exotická příroda. Lidé mi říkají, že když teď jdou lesem, dívají se na věci jinak. To je pro mě odměna. Dávají větší pozor, jsou empatičtější, a to je první krok k tomu, abychom s divokými zvířaty žili ve větším míru.
Kromě zvířat se ve filmu věnujete i vlastní rodině, zobrazujete vaše setkávání se synem a otcem. Probudil ve vás zájem o přírodu právě váš otec?
Táta mě brával do lesa už od útlého dětství. Jezdili jsme do hor anebo na kajak po horských bystřinách. Na rozdíl od té domestikované přírody jsem si lesy a hory, tedy divočinu, velmi brzy zamiloval. Stejně jako divoká zvířata. Fascinuje mě ta nezkrotnost, nepoddajnost. I v Šepotu lesa nakonec říkám, že divočina je vše, co se nám vymyká, co nám uniká.
Není tohle unikání přitom něco, čeho se lidi bojí?
Pravděpodobně ano. Jsme zvyklí na svou bublinku pohodlí, bojíme se ji opustit. Ale strach je dvojsečný. Na jedné straně v přírodě můžeme zažít ten ojedinělý pocit, že nám svět nepatří, že jsme zranitelní, že se můžeme stát kořistí. Podle mě nám určitá zranitelnost v běžném životě chybí. Na druhé straně nás strach navádí ke zmatku, ke zkratkovitému jednání. A tak nakonec ty zvířata, která nás děsí, raději rovnou zabíjíme.
Vy sám pak rodinnou štafetu přebíráte, když do filmu zapojujete svého syna Simona.
A na začátku jsem zvažoval, jestli to má vůbec smysl. Bál jsem se, že to bude působit lacině – děda, syn a vnuk? To je tedy pěkně idylická pohádka, taková vyloženě plakátová rodina. Ale zkusili jsme to a fungovalo to. A myslím, že je to i odpověď na vaši otázku. Věřím, že naší záchranou je nová generace – stačí, když dokážeme děti povzbudit, aby prolomily stěny svých bublin, svého pohodlí. Když se postaráme, aby trávily čas venku, v přírodě. Aby se dokázaly toulat a žasnout nad jejími krásami. Právě tohle se snažím vtisknout svému synovi. Nevím, jestli se mi to úplně daří, ale myslím, že pouto s divočinou nám jako lidem pomáhá zvládat nástrahy civilizace.
Jaké nástrahy to jsou?
V našem světě se všechno měří výkonem. Zavedli jsme to samozřejmě už do škol: systém známkování tlačí na dětskou sebedůvěru, vyvolává v nich pochyby a pocit nedostatečnosti. Dopředu se tlačí ten nejlepší, ten dominantní. V dětském kolektivu to pak vyvolá představu, že k úspěchu je potřeba být lepší než ostatní. Cení se soutěživá mentalita, naopak do pozadí se dostává kreativita, poezie, umění. Ti plaší a slabí zapláčou. V tomhle ohledu je lidský svět dost násilný. Vlastně podobně, jako ten svět divoké přírody, ze kterého se za každou cenu snažíme vyvázat.
