Tunisanka Kaouther Ben Hania v srdceryvném dramatu Hlas Hind Radžab rekonstruuje záchrannou akci v Gaze
Dispečink Červeného půlměsíce přijímá tísňové volání dívenky z Gazy. Píše se konec ledna 2024 a Hind Radžab se ocitla v autě, na které pálí vojáci. Zdravotníci shánějí sanitku a zároveň se snaží udržet Hind Radžab na lince, dokud k ní nedorazí záchrana. Palestinský červený půlměsíc zveřejnil kousek hovoru na síti X už 30. ledna 2024. Příběh se dostal do zpráv a všimla si ho i Kaouther Ben Hania. „Připravovala jsem tehdy zrovna natáčení, ale když jsem to slyšela, hned jsem všeho nechala,“ řekla mi režisérka v lednu v Paříži, kde jsme se setkali na festivalu Unifrance Rendez-Vous.
Jak jste příběh vyvíjela?
Měla jsem pocit, že když k tomuhle případu budu mlčet, ponesu na něm osobní vinu. Sehnala jsem si kontakt na Hindinu matku a poprosila ji o svolení s tím materiálem pracovat. Byla v té době v Gaze a truchlila. Kromě dcery přišla o celou rodinu svého strýce. Kladla mi na srdce, že chce pro dceru spravedlnost: „Jestli věříš, že ten film pomůže, tak ho udělej, prosím,“ říkala.
Pak jste se obrátila na Červený půlměsíc?
Ano. Poskytli mi veškeré nahrávky, které k Hind měli. Bylo to asi sedmdesát minut hrubého záznamu. Je tam slyšet všechno. Výstřely, které zabijí Layan, Hindinu patnáctiletou sestřenici, dispečer, který se snaží dovolat záchranné sanitce…. Vezme to záchranář Yusuf, jenž potvrdí, že vidí auto, ve kterém Hind je – a pak uslyšíme výbuch.
Jak jste postupovala dál?
První instinkt mi velel, abych vzdala hold hlasu Hind. Sice jste ji mohli slyšet všude na internetu, ale internet? To není místo pro vzpomínání. Tam se zapomíná. Bylo mi tedy jasné, že nahrávky budou jádrem filmu.
Ale potřebovala jste obrazy…
Hovořila jsem dlouze se čtyřmi dispečery a jejich kolegy, abych pochopila, co se ten den stalo. Jejich svědectví se pak stalo osou scénáře. Zároveň mi rychle došlo, že divák by měl trávit čas právě tady, mezi dispečery Červeného půlměsíce. Snažili se malou Hind zachránit, zároveň to ale nemohli dokázat sami – dispečink je dispečink, daleko od reálné akce. A ta vzdálenost od zločinu byla pro mě důležitá. Všechny hrůzy se odehrávají ve zvuku, nemusíme to za každou cenu vidět.
Obsadila jste do filmu herce?
Dispečeři se úplně netvářili na to, že by si chtěli ve filmu zahrát, takže jsem angažovala herce. Ale zařídila jsem, aby se s dispečery dopředu potkali a mohli se podívat, jak pracují.
Hlas Hind Radžab měl premiéru na loňském festivalu v Benátkách, kde vyhrál Stříbrného lva, tedy Velkou cenu poroty. Zároveň získal nomimaci na Zlatý glóbus i Oscara za nejlepší mezinárodní film. Jak úspěch filmu vnímáte?
Já jsem ten film natočila především proto, že jsem cítila hlubokou bezmoc z toho, co se ve světě děje. Snažíme se teď dostat Hlas Hind Radžab z festivalové bubliny a ukázat ho politikům. Přijde mi důležité, aby ho viděli. Stejně jako nevládní organizace. Našimi partnery byl francouzský Červený kříž, ve Spojených státech spolupracujeme s organizací Oxfam. Mnoho nevládních organizací se na nás obrací s tím, že chtějí film šířit dál: mluvíme o aktuálním životě v Gaze, což jim pomáhá vysvětlovat i jejich boj s izraelskou armádou, s obtížemi při dodávce humanitární pomoci, s koordinací, se vším.
Vypadalo to, že politická situace by se mohla změnit, ale pak se vlastně nic nestalo…
Deprimuje mě to. Navíc když média přestanou o Gaze mluvit, vypadá to, jako by se to téma uzavřelo.
Na světě se otevírá příliš mnoho ran ve stejnou chvíli. Ukrajina, Gaza, Írán...
A za pozornost se téměř platí. To, že se nikdo nedívá, bohužel ještě neznamená, že se všechno vyřešilo. Ohledně Gazy stále nedokážeme ani posoudit, co se tam skutečně stalo. Bude to trvat ještě roky. Vždyť tam nesmějí ani historici, ani filmaři, ani novináři... Pořád tam umírají lidé, nemocnice jsou vybombardované, léků je nedostatek.
Podařilo se vám s Hlasem Hind Radžab vyvolal silné reakce. Na jedné straně máte vysoká divácká hodnocení, na druhé pak pochyby kritiků nad využitím reálného hlasu Hind Radžab. Jak to vnímáte?
Není to film, který jde po srsti. Má vás rozrušit, rozčílit. A kritici… Něčemu z toho, co říkají, rozumím. A to, i když s nimi nesouhlasím. Řekněme si otevřeně: mnozí filmoví kritici se prostě odmítají dojmout. Raději mi vyčítají, že dělám „emocionální manipulaci“. Tvrdí, že je lepší si o Hind Rajab přečíst na Wikipedii. Že to vás dojme samo o sobě.
To zní, jako kdybyste skutečně četla, co se o vašich filmech píše.
Zajímá mě to. Nedokážu přečíst úplně všechno, ale líbí se mi například aplikace Letterboxd, kde píšou obyčejní diváci spontánně, tak jak mluví. Je to jako být tajně v kině. Jsou to naprosto nefiltrované reakce. A těší mě, že máme na Letterboxd nejvyšší hodnocení tohoto roku — 4,4. To je neuvěřitelné.
Chystáte už nějakou novinku?
Už mám dotočeno! Když jsme dokončovali Hlas Hind Radžab, zároveň jsem připravovala tenhle nový film, protože jinak bychom přišli o peníze. Absolvovali jsme festivaly v Benátkách a v Torontu a odtamtud jsem letěla přímo na plac. Točila jsem do poloviny října. Sestříháno ještě nemáme. Je to ale hraný film z Tuniska. Ocitáme se tam na přeskáčku ve 40. a 90. letech minulého století. Hrdinkou je žena, která si ve čtyřicátých letech vymyslela legendu, aby uchránila svůj milostný vztah. Podaří se jí tak vybudovat určitý kult, náboženství. A pointou je, že když lidi konfrontujete s fakty, vyberou si vždycky radši příběh. Víru místo faktů.
