Referendum o olympiádě rozdělilo Hamburk. Zábava pro vyvolené, nebo příležitost pro všechny?
Představte si, že stojíte na libovolném českém nádraží a na tabuli, která obvykle ukazuje směr jízdy, se objeví nápis „Nezapomeňte v neděli hlasovat! I váš hlas rozhodne!“ Není to scéna z Orwellova 1984, ale ze severoněmeckého Hamburku těchto dní. V neděli více než milion oprávněných voličů bude mít možnost rozhodnout o tom, jestli se má město ucházet o konání letních olympijských her v roce 2036, 2040 nebo 2044. Připadá vám to banální? Tak vězte, že zdejší politiku tohle téma zcela opanovalo.
V přístavním městě na Labi je kampaň v plném proudu. Neexistuje tu místo – ať už v centru města nebo v jeho okrajových částech – kde byste nenarazili na plakáty, které se snaží voliče mobilizovat. Není divu: pro úspěšné schválení návrhu je potřeba nejen to, aby bylo víc než 50 % hlasujících pro, ale aby se hlasování účastnila víc jak pětina oprávněných voličů. Nejviditelnější jsou ty poutače, které si nechala zaplatit zdejší radnice. Propagují nejen to, že se referendum vůbec koná, ale prezentují taky celkem jasný názor. Podle politiků vládnoucí koalice sociálních demokratů a Zelených je kandidatura Hamburku vítanou příležitostí, jak město posunout dál. Osobně se zapojil i zdejší starosta Peter Tschentscher (SPD), který nejenže trpělivě několik měsíců dopředu obcházel politiky městských částí s cílem rozptýlit jejich pochybnosti, ale taky těsně před volbami rozeslal všem voličům osobně laděný dopis.
Přípravu vzala vládnoucí koalice skutečně od podlahy. Když bylo již vloni v létě jasné, že se referendum na konci letošního května uskuteční, začala radnice s organizací občanských konzultací. Těch se po celém Hamburku účastnily tisíce lidí. Občané měli možnost se zapojit vlastní iniciativou i seznámit se s tím, co si myslí jejich sousedé. A je všeobecně vnímáno pozitivně, že se do výsledného konceptu, který dnes vedení města předkládá, promítly desítky z návrhů, které deliberací vznikly. V návaznosti na podporu myšlenky se aktivizovaly i spolky občanské společnosti, z nichž do čela podpory se postavil ten pojmenovaný OlympJA. Příznivci argumentují tím, že organizace letních olympijských her je prestižní záležitostí, která městu pomůže při lákání investorů. Zkrátka – půjde využít příležitosti na to, aby se výnosy využily i na podporu sportu dětí a amatérů.
Pokud by se město rozhodlo pro „ano“, v očích mnohých by tak odčinilo jedno historické trauma. O stejné věci už se totiž v Hamburku v referendu rozhodovalo už v roce 2015, kdy v návrhu stál požadavek na pořádání her v roce 2024. Tehdy jen těsná většina 51,6 % hlasujících kandidaturu města odmítla, přičemž se ve výsledku zřetelně promítlo štěpení mezi městským středem a okrajovými částmi. Hlasující v centru tehdy odmítli olympiádu z 57 %, zatímco na sídlištích zůstali hlasující obecně o něco smířlivější. Starostou Hamburku byl tehdy sociálnědemokratický politik Olaf Scholz, o několik let později působící jako německý kancléř. I ten byl nyní otázán na to, jak bude v referendu hlasovat. Názor od roku 2015 nezměnil: záměr města se o kandidaturu ucházet podporuje. Mimochodem, tehdy se jednalo o případ prvního všelidového hlasování, které v Hamburku vyvolalo městské shromáždění, nikoliv lidová iniciativa. A stejně tomu je tomu i v letošním případě.
I kvůli tomuto výsledku se dnes snaží vedení města přistupovat k vysvětlování výhod přesvědčivěji. Prvním krokem jsou právě ony veřejné konzultace, které před referendem v roce 2015 radnice odmítla pořádat. Druhým ale i vizuální doprovod, kterým se snaží koalice voliče upoutat. Rozdává třeba lidem barevné vizualizace s rozmístěním jednotlivých stadionů. Hamburk by z většiny využil stávajících sportovišť, v některých případech by získal dotací na jejich rekonstrukci. Ta se navíc nacházejí v relativní blízkosti u sebe, což by odbouralo problém, na který si mnozí sportovci stěžovali třeba v případě letošní zimní olympiády v Itálii. Infrastruktury pro vodní sporty by se využilo jen v Kielu, který je od Hamburku vzdálen hodinu autem. Zbytek disciplín by se tak mohl konat v maximální vzdálenosti sedmi kilometrů, což vypadá jako lákavá nabídka.
Prezentací projektu včetně finanční náročnosti se starosta a jeho okolí snaží automaticky předcházet první výtce, která se obvykle objevuje. Nikdo totiž nechce skončit jako zadlužený Montreal, kde se olympiáda konala v roce 1976, kde se musely následně dokonce zvýšit daně. A varuje i často připomínaný příklad Atén, které po skončení her v roce 2004 nechaly nově zbudovaná sportoviště chátrat. Tschentscher v reakci na to slibuje, že se ve městě prakticky vůbec neplánuje budovat nové stadiony, které by pak dopadly stejně. Objevuje se jen záměr vystavět nový stadion pro atlety, který by ale podle vedení města vznikl bez ohledu na to, zda se tu olympiáda konat bude nebo ne. A byť to místní politici moc nepřipomínají, pozitivním příkladem v německém kontextu je i Mnichov z roku 1972. Tomu olympijské hry pomohly s další modernizací dopravní infrastruktury. Tamní olympijský park slouží jako místo, kde se konají koncerty nebo různé sportovní akce. Proč o tomhle německém ekonomickém úspěchu v Hamburku neuslyšíte? Protože i Mnichov se o konání olympiády ve stejných letech uchází a v referendu si to v říjnu loňského roku většinou 66 % schválil.
Konkurence je i v německém kontextu tvrdá. Ve stejných letech se kromě Hamburku a Mnichova o kandidaturu ucházejí i Berlín a region Porýní-Porúří bez jasně určeného centra. Berlín je však až po uši v dluzích, iniciativa proti kandidatuře je tak dost silná. A nepanuje ani jednotný názor na to, jestli potenciální konání sto let po nechvalně proslulých hrách sloužících k mohutné propagaci nacismu (to v případě roku 2036) je spíš příležitostí, jak se ukázat v lepším světle, nebo jitřením starých bolestí. Proti Porýní a Porúří zase hraje to, že v očích olympijského výboru nemusí jít o dostatečně známou lokalitu na to, aby se dobře propagovala. Plán vybudovat velkou olympijskou vesnici v dříve průmyslovém Essenu, který už desetiletí trpí strukturálním úpadkem, a tu pak proměnit v novou městskou čtvrť ale může znít zajímavě.
Potud to vypadá, že je všechno zalité sluncem. Hamburk by mohl mít šanci, ve srovnání s konkurencí má co nabídnout a politici mají své plány dobře vyargumentované. Přesto však poslední průzkumy naznačují, že se jedenáct let stará blamáž může celkem jednoduše zopakovat. Přestože je většina místní politické reprezentace pro hry, podporu má návrh i u opoziční CDU, občanská hnutí odporu jsou hlasitá a vlivná. Předně, snaží se pracovat s nedůvěrou v establishment a tvrdí, že politici výhody záměrně zdůrazňují nad nevýhodami, které by byly s pořádáním bombastické akce spojeny. Město slibuje hospodaření s přebytkem a pokrytí veškerých nákladů z dotací, vstupného a turismu, avšak dle odpůrců se takhle dopředu vůbec nedá říct, jak na tom město i celé Německo za víc než deset let hospodářsky bude. Tohle poukazuje na jednu důležitou slabinu celé debaty, bez ohledu na to, zda argumenty předkládají příznivci nebo odpůrci: v obou případech se prostě nevyhnutelně pracuje s určitou mírou pravděpodobnosti, často s virtuálními ciframi a notnou dávkou nejistoty.
Do čela odporu se z politických stran postavily především ty populistické a antisystémové. Nejviditelnější městskou kampaň proti návrhu si zaplatila Die Linke (Levice), která se ptá, zda město chce skutečně investovat obrovskou energii a nemalé finanční prostředky do akce, která potrvá jen pár týdnů a obyčejní lidé z ní s největší pravděpodobností nebudou mít vůbec nic, protože dostupná bude jen elitám. Podle strany by se město mělo raději soustředit na to, jak pomoci městskému bydlení, sociálnímu zabezpečení a co udělá se vzděláváním. Obdobný postoj slyšíme i od zástupců místní organizace Aliance Sahry Wagenknecht (BSW), která kritizuje, že profit znevýhodněných občanů z takové akce je minimální, vydělají na ní ale investoři a nadnárodní korporace. Trochu stranou hlavních debat se pak snaží zůstat místní AfD, která ale jinak dominuje celoněmeckým průzkumům preferencí. Ta prostřednictvím celého plánu kritizuje vládnoucí koalici a tvrdí, že na kterýkoliv městský projekt sáhla, ten zpackala. Strana k tomu ale přidává jen minimum věcných argumentů. Pozornost obrací i k nepokojům vyvolávaným levicovými radikály v roce 2017, kdy se ve městě konalo zasedání skupiny G20 a ptá se, zda si toto řádění v období olympiády může město znovu dovolit.
Politicky citlivým tématem je referendum pro místní Zelené. To se snaží svým příznivcům hlavně vysvětlovat, jaká opatření město přesně navrhuje v oblasti minimalizace ekologické zátěže. Udržitelnost je tématem, které se v souvislosti s olympijskými hrami diskutuje už dlouho, a Zelení v Hamburku slibují, že na to, aby to tak bylo i nadále, v každém případě dohlédnou. Odpůrci je ale strana torpédovaná za to, že se této své identitární záležitosti snadno vzdává.
Stojaté vody přístavního města tak pouhý návrh na kandidaturu, který bude následně předložen zodpovědnému německému výboru, rozbouřil dost. Někdy až absurdní rozměry emočně vypjatých argumentů připomínají, jak je i německá společnost polarizovaná a se kterými útoky je v každém případě třeba počítat. Třebaže se dominance mainstreamových umírněných stran zdá v podpoře návrhu jasná, u všelidového hlasování se vůbec projevit nemusí. Zároveň je ale osvěžující vidět, že se němečtí politici mají možnost pohádat i nad něčím jiným, než je rostoucí vliv AfD, a že dokonce existují otázky, kde se tato strana účelově před svými příznivci schovává. Ono totiž taky jednou došlo na reálnou politiku, kde obstojí spíš reálné argumenty než vyvolávání strachu nebo vzývání toxického německého nacionalismu. Ten tu je nahrazen patriotismem, se kterým populistické alternativy pracovat neumějí.
