Andrej Volna

Andrej Volna Zdroj: WillWest News / Profimedia

Záchranáři a civilisté prohledávají trosky dětské nemocnice Ochmatdyt, která byla 8. července 2024 poškozena ruským útokem
Záchrana osob uvězněných pod troskami po ruském raketovém útoku, jenž částečně zničil i dětskou nemocnici Ochmatdyt
Mark Fejgin a Andrej Volna během zasedání dialogové platformy mezi Parlamentním shromážděním Rady Evropy (PACE) a ruskými demokratickými silami v exilu
3 Fotogalerie

Rusko jako impérium musí přestat existovat, říká ruský lékař Andrej Volna, který nyní pracuje v Kyjevě

Ekaterina Kanakova
Diskuze (3)

Andrej Volna je známý lékař, traumatolog a ortoped. V letech 2011–2016 vedl kliniku traumatologie a ortopedie v lékařském centru K+31 v Moskvě. Byl propuštěn kvůli svému vystoupení proti anexi Krymu a rozpoutání války. Od roku 2016 byl zástupcem hlavního lékaře v Ilinské nemocnici. Po zahájení plnohodnotné vojenské invaze na Ukrajinu požádal ve videu své ruské kolegy, aby se postavili proti válce. V září 2022 opustil Rusko spolu s rodinou a získal politický azyl v Estonsku. Jako lékař dobrovolník nyní pracuje v Kyjevě. Rozhodnutím ministerstva spravedlnosti Ruska byl Andrej Volna zapsán do registru „zahraničních agentů“. Šestadvacátého ledna 2026 se stal členem Platformy ruských demokratických sil při Parlamentním shromáždění Rady Evropy (PSRE).

Parlamentní shromáždění Rady Evropy vás vybralo z dlouhého seznamu kandidátů za člena Platformy pro koordinaci s politickými opozičními silami Ruska. A již se konalo první zasedání. Co se tam dělo?

První zasedání mělo spíše technický charakter. Věnovali jsme se pravidlům, diskutovalo se o tom, čím se můžeme a nemůžeme zabývat, o vzájemných vztazích v rámci této platformy. Na základě toho jsme podepsali a zveřejnili první prohlášení. PSRE je konzultativní orgán. Neměli bychom mít žádná přehnaná očekávání. Zároveň ale nebylo možné nevyužít tuto příležitost, aby byl slyšet hlas protiputinského, a dokonce proukrajinského Ruska. V PSRE nemáme nic jiného než slova, myšlenky a snahu proměnit tato slova v činy pro evropské parlamenty. Proto nelze říkat, že něco uděláme a pak se všechno změní. Jsem velmi rád, že první prohlášení bylo zcela věnováno genocidní válce, kterou Rusko vede proti Ukrajině. Byly v něm jasně formulovány naše postoje a my stojíme za plnou podporou Ukrajiny, včetně vojenské, podporujeme vytvoření mezinárodního tribunálu, jsme přesvědčeni, že všichni váleční zločinci musí být odsouzeni, a považujeme Rusko za fašistický stát.

Budete se zabývat otázkou vá­lečných zajatců?

Tahle otázka tam zmíněna není, protože výměnou válečných zajatců se zabývají speciální komise a proces výměny probíhá bez naší účasti. Ale pokud jde o ukrajinské civilní vězně v ruských věznicích a ruské politické vězně, vše je v prohlášení.

Jaký bude další krok?

Je třeba získat souhlas řídících orgánů Parlamentního shromáždění Rady Evropy a rozdělit se do skupin, kde bude každý prosazovat program, který považuje za vhodný. Není pochyb o tom, že Garri Kasparov a Dmitrij Gudkov se budou zabývat takzvaným bílo-modro-bílým pasem. Tento dokument potřebují Rusové, kteří odjeli z Ruska, nepodporují válku a pomáhají ukrajinské armádě. Jsou prohlášeni za cizí agenty, teroristy a extremisty. Například v mé rodině také končí platnost pasů, ale nemůžeme je vyměnit. Rusko přijalo zákony, podle nichž je nutné se kvůli tomu vrátit do Ruska. A pro mnoho lidí znamená návrat cestu do vězení. Proto je nějaký dokument legalizující naši situaci v exilu naprosto nutný.

A další cíle?

Součástí platformy je i lidskoprávní aktivista Oleg Orlov, pro kterého je téma politických a občanských vězňů prioritou, proto plánujeme pokrýt všechny možné oblasti, kde bychom mohli být nějak užiteční. Samozřejmě Ukrajina je hlavní otázkou, ale po rozdělení do skupin se budeme zabývat i dalšími otázkami. Rusko musí přestat představovat hrozbu pro celý svět, a především pro své sousedy. A také pro občany vlastní země. Jsem hluboce přesvědčen, a mnoho členů Platformy se mnou souhlasí, že Rusko jako impérium musí přestat existovat. Nevím kdy, pravděpodobně ne za mého života, ale na jeho místě by se měly vytvořit jiné státy, jež budou demokratické. Je docela možné, že i Rusové potřebují svůj vlastní stát, možná by jim to umožnilo přemýšlet o tom, jak žít, a nezasahovat do života v jiných zemích svými narativy a představami o životě.

Někteří představitelé ruské opozice se snaží rozdělit odpovědnost mezi Putina a Rusy. Jaký dopad to podle vás může mít?

Po prvním prohlášení se již objevily útoky naším směrem. Na jedné straně nám říkají: „Báli jste se Putina dokonce zmínit ve svém prohlášení.“ A to říkají členové Platformy, pět z 15 lidí, kteří byli v Rusku politickými vězni, počínaje Michailem Chodorkovským a konče Naděždou Tolokonnikovovou a Vladimirem Kara-Murzou. Nemáme strach z ničeho, všichni jsme prohlášeni za teroristy a extremisty, čeho bychom se měli bát? Naopak, Putina jsme nezmínili z jednoho prostého důvodu: není to Putin, kdo bombarduje Ukrajinu, není to Putin, kdo počítá trajektorie raket, není to Putin, kdo staví drony, není to Putin, kdo šije oblečení pro vojáky, není to Putin, kdo střílí na frontě – to vše dělají jiní lidé. Na jedné straně nám vyčítají, že jsme Putina nezmínili, a na druhé straně nám vyčítají, že obviňujeme celý ruský národ z rozpoutání války, a ne pouze Putina. Ukrajina má v tomto ohledu jasný přístup, s nímž souhlasím. Na Ukrajině říkají, že je jim jedno, kolik lidí v Rusku válku neschvaluje a kolik ji schvaluje, protože těch, kteří na válce vydělávají, a tudíž ji schvalují, je dost na to, aby zabíjeli Ukrajince už čtyři roky v plném rozsahu. A ve skutečnosti to všechno trvá už 12 let. Proto je Ukrajincům jedno, kolik procent je proti a kolik pro, hlavní je, že Rusů je dost na to, aby vedli genocidní válku. A těch, kteří tuto válku neschvalují, je příliš málo na to, aby svrhli Putinův režim. Proto tvrdí­me, že vina neleží pouze na Putinovi a jeho generálech, ale že těch, kteří mohou být odsouzeni, je mnohem více a že za to neseme odpovědnost všichni, kdo máme ruský pas. Protože tuto válku jsme prohráli uvnitř země a nyní jsme v exilu. A když se říká, že pokud jsme nikdy nevolili Putina, a tak neneseme žádnou odpovědnost, tak já to nepovažuji za správné.

Zdá se, že se ruská opozice snaží sedět na dvou židlích: na jedné straně jsou proti válce a proti Putinovi, ale na druhé straně jsou i proti tomu, aby někdo ubližoval ruským chlapcům. Co si myslíte, že představuje ruská opozice? A existuje vůbec?

Existuje jasné rozdělovací kritérium. Před vypuknutím plnohodnotné války byla tímto kritériem otázka „komu patří Krym?“. Na ni existuje jednoduchá a jednoznačná odpověď – Krym patří Ukrajině, a pokud se objeví nějaké „ale“, nejde už o opozici. Dnes je tento rozlišovací dotaz zcela jiný: „Podporujete Ozbrojené síly Ukrajiny a ruské jednotky v jejich řadách?“ Pokud je podporujete, máte právo nazývat se opozičním politikem, pokud se objeví „ale“, nejste opozice, nýbrž prostě imigrace. Jako lékař se zabývám pouze humanitárními záležitostmi, spolu s kolegy ošetřujeme zraněné, přednáším na Ukrajině kursy vojenské traumatologie a spolu s manželkou sbíráme finanční prostředky, jež posíláme do ukrajinských klinik na nákup nástrojů. Podporuji ukrajinskou armádu, ale nepřevádím jim peníze, protože mám svou vlastní oblast, kterou se zabývám. Kdybych se nezabýval medicínou, převedl bych všechny volné prostředky ukrajinské armádě, ale mám svůj vlastní směr, přičemž plně podporuji ruské dobrovolníky a plně podporuji všechny obranné síly Ukrajiny. Proto pokud se dnes považujete za ruského opozičníka, máte dvě možnosti: buď jste na Ukrajině, nebo jste pro Ukrajinu, třetí možnost neexistuje.

Andrej Pereverzev byl v Rusku operován a lékař mu na břicho vypálil nápis „Sláva Rusku“. Už jsme si zvykli, že mučení provádějí lidé v uniformách, ale překvapilo vás, že se toho dopou­štějí i lékaři?

Už mě to nepřekvapuje. Badma Bašankajev, poslanec Státní dumy, jako první začal organizovat výpravy do okupovaných území a je otevřeně nacistickým lékařem, který nacistické myšlenky hlásal ještě před začátkem plnohodnotné agrese. Bylo mi jasné, že to vychází ze skupiny, jež pod jeho vedením cestuje do okupovaných území. Ano, existuje to, lékaři jsou součástí společnosti a zdaleka ne všichni se řídí nějakými humanitárními pravidly. Odkaz na Mengeleho je v tomto případě zcela funkční. Když jsem to uviděl, cítil jsem se ještě trapněji a styděl jsem se, ale nepřekvapilo mě to.

Z toho vyplývá otázka, zda má lidský život pro ruské lékaře stejnou hodnotu jako pro ukra­jinské.

Lékaři jsou různí a mají různé názory. Znám ruské lékaře, kteří zůstávají lékaři a podporují Ukrajinu. Desítky specialistů mě požádaly, abych jim pomohl odjet a pracovat na Ukrajině. To je prakticky nemožné, já jsem v tomto případě výjimka. Takoví lékaři existují, ale myslím si, že pokud člověk vědomě odjíždí na okupovaná území, má v sobě velký morální a etický defekt. Od nich mohu očekávat cokoli špatného.

Co jste dělal během útoku na největší ukrajinskou dětskou nemocnici Ochmatdyt a byl jste tam po raketovém útoku?

Ten den si velmi dobře pamatuji, protože útok proběhl ráno, když jsem zrovna operoval. Když zazní letecký poplach, lékaři nechodí do protileteckých krytů, ale pokračujeme v práci. Výbuchy byly tak silné, že doslova vibrovala podlaha na operačním sále, i když naše klinika je daleko. Bylo to velmi silné bombardování. Děti měly velké štěstí, protože raketa zasáhla budovu hemodialýzy, kde je spousta zařízení, ale pacienti tam přijíždějí na procedury a po proceduře odjíždějí zpět. A právě v té době docházelo ke střídání jedné skupiny dětí s druhou, takže mezi dětmi byli pouze zranění. Vím, že nejprve byly všechny děti rozděleny do jiných nemocnic, opravy probíhaly poměrně rychle, zapojili se zahraniční kolegové. Podrobnosti neznám, ale vím, že je prakticky vše obnoveno a většina funguje.

Lidé na Ukrajině žijí v chladu, bez teplé vody a elektřiny. Má to vliv na práci lékařů a je známo, kolika lidem to poškodilo zdraví?

Je to opravdu velká hrůza. Nevím, kolik lidí bylo zraněno a kolik zemřelo, protože se nejedná o záležitost traumatologického oddělení. Myslím, že tyto údaje budeme znát až později. Ale domnívám se, že počet úmrtí je poměrně vysoký, a to především u starších lidí. Pokud jde o nemocnice, všechny jsou vybaveny výkonnými průmys­lovými generátory, ale ty jsou urče­ny jen pro krátkodobé výpadky elektřiny. Když výpadek elektřiny trvá dlouho, dochází k přerozdělení všech zdrojů, teplo směřuje především do operačních sálů a pokojů. V technických místnostech je chladněji, lékaři musí nosit teplé oblečení, někdy je nutné pacienty přenášet z patra na patro, protože výtahy nefungují. Je to těžší, všichni jsou unavení po čtyřech letech plnohodnotné války, ale dnes je to už běžný život a nikdo se nechystá vzdát. Nikomu to ani nepřijde na mysl.

Během vaší práce na Ukrajině v době války jste se setkávali nejčastěji s jakým typem zranění a jaké metody a technologie léčby používáte?

Více než 90 % zranění jsou zranění minami a výbuchy, méně než 10 % jsou střelná zranění. V této válce Ukrajinci často nevidí nepřítele v zaměřovači, vše rozhodují drony, proto se jedná hlavně o minové a výbušné zranění, což jsou zásahy dronů, protipěchotní miny, dělostřelecké údery atd. Hlavní prioritou je zachování života, ale tím se zabývají naši kolegové ve stabilizačních centrech a polních nemocnicích. Pokud je pro zachování života nutné amputovat ruku nebo nohu, není o čem diskutovat, život je nejdůležitější a končetina se ­amputuje.

V jakém stavu se dostávají pa­cienti k vám?

Ke mně se dostávají pacienti, kterým byl zachráněn život a od úrazu uplynulo několik dní nebo týdnů. Druhou prioritou je zachování končetiny a dále přichází třetí priorita – zachování funkce, protože nefunkční končetina je přítěží. Proto se snažíme obnovit funkci končetiny. To je obzvláště důležité, když je jedna již ztracena. Pokud člověk chodí na jedné protéze, zachovává si proprioceptivní citlivost, citlivost vnitřních receptorů. Při tržné ráně může nastat například situace, kdy zůstal kotník a koleno, mezi nimi je kůže, část svalů a krevní cévy, ale chybí kost, a naším úkolem je ji nahradit.

Jak se mění ve válce medicína?

Naše technologie se mění. Zatímco v prvním a druhém roce války se široce využívaly evropské technologie k nahrazení velkých defektů, nyní se stále častěji vracíme k protažení nebo přetvoření zlomených kostí pomocí Ilizarovova aparátu. Stalo se tak proto, že minová a výbušná zranění jsou spojena s rozvojem nemocničních infekcí. Usazují se bakterie, s nimiž se v běžných podmínkách v traumatologii nesetkáváme. Jedná se o Klebsiella a Acinetobacter. Při minových a výbušných zraněních není možné během jedné operace rozlišit živé tkáně od odumřelých. Například u řezných ran je vidět, kde je tkáň živá a kde mrtvá. Minové a výbušné zranění však připomíná puzzle a není možné během jedné operace zachránit nohu a zároveň odstranit všechny od­umřelé tkáně, proto může být takových operací mnoho. Na odumřelé tkáni se usadí bakterie. Pacient je převezen ze stabilizačního stanoviště do přední frontové nemocnice, pokud je zranění těžké, pak do některé z městských nemocnic. To znamená, že prochází mnoha nemocnicemi a infekce přetrvává. Je velmi zákeřná. Obyčejná infekce, řekněme způsobená zlatým stafylokokem, je hned vidět – zarudnutí kůže, otok, hnisání, ale tahle svině klebsiella se usadí v tkáni, všechno je v pořádku, kost jsme už nahradili, člověk odešel šťastný domů, za rok se vrací na berlích, říká, že ho noha bolí. Uděláme rentgen a kost není. Ta svině ji sežrala. Tento problém nastává, když provádíme transplantace podle evropských metod, proto stále častěji využíváme Ilizarova. Tam kost roste o jeden milimetr za den, což je na velmi dlouho, ale kost se nezanítí zevnitř. Neexistuje univerzální způsob. A můžeme říci, že jsme hrdí na to, že ovládáme různé způsoby náhrady kosti. Ukrajinští kolegové ovládají vše, co existuje ve světové traumatologii.

Mají takové možnosti i v Rusku, nebo se tam provádí pouze amputace?

Vše závisí na zdravotnickém zařízení, ale pro ně je jednodušší provést amputaci. Navíc si myslím, že po válce, a vlastně ani teď, se o osoby s amputací nikdo nebude starat. Vím, že ve vojenské lékařské akademii a na jiných místech se po­užívají zcela moderní technologie. Ale že by se lékaři snažili postarat o všechny, jak se to dělá na Ukrajině, to v Rusku neexistuje a ani nebude, tam se šetří peníze.

Jak významné jsou pro světovou medicínu zkušenosti, jež ukrajinští lékaři získali během války?

Tyto zkušenosti jsou velmi důležité, ale Ukrajinci momentálně nemají čas tyto znalosti nějak systematizovat. Bude to však obrovský přínos pro rozvoj vojenské polní medicíny, který bude potřebný v oblastech, kde probíhají vleklé války. Až přijde čas na shrnutí, bude to obrovský přínos pro svě­tovou traumatologii.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Vstoupit do diskuze (3)

Články z jiných titulů