Hádek: Podle statistiky jsou rodiče dětí s Downovým syndromem v průměru šťastnější než ti ostatní
Linda a Marek mají krásné manželství, zajímavé kariéry, a teď se navíc těší na miminko. Idylu naruší zpráva, že jejich dcera má vysokou pravděpodobnost výskytu Downova syndromu… Tanec s medvědem, nový film Jitky Rudolfové podle scénáře Lucie Bokšteflové, přistupuje k těžkému tématu s pochopením a bez hodnotících stanovisek. A představitelé hlavních rolí, PAVLA GAJDOŠÍKOVÁ (34) a KRYŠTOF HÁDEK (44), se v souvislosti s ním nebojí ani humoru. „Ať nepůsobíme moc temně!“ směje se Hádek.
Začnu od „slona v místnosti“, nepříjemné věci, o které bychom stejně museli mluvit. Jak byste reagovali, kdybyste se dozvěděli, že čekáte dítě s postižením?
PG: Já vůbec nevím. Na některé věci člověk přece nemusí být připravený, ne? Asi bych se po prvotním překvapení snažila dozvědět co nejvíc. Já jsem dost nerozhodný člověk. Bylo by to velké rozhodování nebo třeba vůbec ne… Ale právě o tom Tanec s medvědem je. Film není černobílý, neříká, jaká varianta je správná nebo špatná, vrtá, nahlodává a možná i píchá do vosího hnízda, když si vezmeme, jak na nechtěné těhotenství nahlížejí v některých zemích. Každý člověk je jiný, každý rodič je jiný – a já zatím rodič nejsem. Ale mělo by to být na nich, na mámě a na tátovi.
KH: Já rodič jsem, a stejně si to představit neumím. Ani zpětně. Když si vzpomenu, jaké to bylo, když jsem čekal prvního potomka, mám pocit, že to byl někdo jiný než já teď. A ani teď nevím, jak bych se zachoval. Ten film dává prostor k zamyšlení. Je v něm velmi zdatně ošetřené, že sice ukazuje různé způsoby řešení, ale k žádnému se nekloní. To řešení bude vždycky správné, pokud ho vyberou sami rodiče, ale vždycky bude mít následky.
Loni měly premiéru tři české filmy na téma autismu a byly s nimi spojené osvětové kampaně. Může Tanec s medvědem pomoct šířit povědomí o Downově syndromu?
PG: Pro mě je zásadní jeho dílčí vyznění, že by nikdo v situaci, v jaké jsou postavy filmu, neměl rozhodovat za rodiče. Oni jsou ti, kdo musejí rozhodnutí učinit, ne jejich rodina nebo kolegové, kamarádi, kdokoliv odjinud.
KH: Narazil jsem na zajímavou statistiku, že rodiče dětí s Downovým syndromem jsou v průměru šťastnější než rodiče zdravých dětí. Dlouhodobá péče o druhé vyplavuje hormon štěstí oxytocin. Ale to je samozřejmě relativní, protože s Downovým syndromem se vážou další postižení, jako je autismus, srdeční vady, cukrovka, epilepsie… Ale souhlasím s Pavlou, že rozhodnutí musejí udělat rodiče nenarozeného dítěte.
Natáčeli jste i v Základní škole speciální a Praktické škole v Praze, kam docházejí děti s Downovým syndromem a jejich rodiče. Jak jste se tam cítili?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
